14 C 253/2020

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr Pavlou Kučerovou, Ph.D. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec zastoupený: titul . jméno příjmení , ulice a číslo , PSČ , obec část obce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec O zaplacení 13 671,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 2 844 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 10.10.2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 10 827,99 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 13 671,99 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě smlouvy uzavřené dne 9.8.2017, [číslo] Smlouvu o úvěru uzavřel se společností [právnická osoba], která následně svou pohledávku postoupila na žalobce. Učinila tak smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11.12.2019.

2. Žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému neúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr zpět spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové částce 27 272 Kč ve 14 splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce po podpisu smlouvy. Poslední splátka měla být splatnou 9.10.2018. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr dne 9.8.2017. Tuto skutečnost žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný svůj závazek neplnil řádně a včas a ocitl se v prodlení. Dluh na jistině je tak představován částkou 7 843,84 Kč a dlužný úrok činí 397,88 Kč, dlužný poplatek za vyhodnocení úvěru 543,72 Kč a dlužný poplatek za sjednání úvěru 3 007,10 Kč, dlužný inkasní poplatek činí 1 879,45 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, uplatnil žalobce také právo na zaplacení úroků z prodlení v zákonem stanovené výši od 10.10.2018 do zaplacení.

3. Ve svém dalším vyjádření pak žalobce uvádí, že řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného podle zákona o spotřebitelském úvěru.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

5. Soud jednal a rozhodoval bez přítomnosti účastníků, když žalobce se omluvil, o odročení nepožádal, žalovaný se na doručené předvolání nedostavil, svou neúčast neomluvil, o odročení nepožádal (ust. § 101 odst.3 o.s.ř.)

6. Aktivní věcnou legitimaci žalobce prokázal smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11.12.2019.

7. Smlouvou o úvěru ze dne 9.8.2017 prokázal své tvrzení o tom, že mezi právním předchůdcem žalobce, tj. společnost [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Smlouva o úvěru byla uzavřena ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se označená smlouva týká úvěru, jde o smlouvu o finanční smlouvě tak, jak ji definuje ustanovení § 1841 občanského zákoníku. Dle přesvědčení soudu byl žalovaný jako účastník smlouvy a spotřebitel při uzavření smlouvy náležitě seznámen se smluvními podmínkami pro poskytnutí úvěru. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru platnou, vznikla žalovanému povinnost úvěr žalobci vrátit. Jedná se o poskytnutý úvěr ve výši 15 000 Kč. Pokud se žalovaný ocitla v prodlení s jeho vrácením, vznikl žalobci nárok také na zaplacení úroku z prodlení v zákonem stanovené výši z dlužné jistiny.

8. Soud se dále zabýval platností ujednání vyplývající ze smlouvy o povinnosti žalovaného zaplatit úrok ve výši 1 444 Kč a další platby při poskytnutí úvěru. Při hodnocení těchto ujednání soud dospěl k tomu závěru, že požadavek žalobce na zaplacení nákladů v souvislosti s poskytnutím úvěru je nepřiměřený, zakládající významnou nerovnováhu v právech a povinnostech zúčastněných stran. V projednávané věci má soud za to, že ujednání o povinnosti žalované zaplatit sjednaný úrok v celkové výši 1 444 Kč je přiměřené, neboť se jedná o úrok ve výši 15 % ročně. Soud proto dospěl k závěru, že povinností žalovaného bylo vrátit poskytnutý úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 1 444 Kč. Ohledně zbývajícího požadavku však soud neshledal nárok žalobce důvodný, a to pro jeho nepřiměřenost.

9. S ohledem na stav účastníků, kdy na straně žalobce vystupuje podnikatel a žalovaný je fyzickou osobou – spotřebitelem, je nutné v důsledku posouzení platnosti ujednání obsažených ve smlouvě aplikovat ustanovení § 1810 a následujících občanského zákoníku. S ohledem na postavení účastníků řízení jde o spotřebitelskou smlouvu, i když je ve smlouvě uvedeno, že se jedná o podnikatelský úvěr. Ve smlouvě není nijak popsáno, k čemu by měl podnikatelský úvěr sloužit, jakému podnikání, na jaký účel. Soud zde aplikoval východiska, uvedená v nálezu Ústavního soudu ze dne 10.1.2012, sp.zn. I. ÚS 1930/11 –„ S ohledem na postavení účastníků řízení jde o spotřebitelskou smlouvu, i když je ve smlouvě uvedeno, že se jedná o podnikatelský úvěr.“ Ve smlouvě není nijak popsáno, k čemu by měl podnikatelský úvěr sloužit, jakému podnikání, na jaký účel, smlouva je formulářová, údaje o žalovaném jsou vyplněny tužkou, všechny ostatní údaje jsou předtištěné. Pouhé uvedení identifikačního čísla žalovaného a prohlášení, že prostředky jsou určené k podnikání žalovaného, nestačí k tomu, aby se žalobce vymanil z povinností, které jsou kladeny na podnikatele vůči spotřebiteli. Doložka o použití na podnikání je rovněž předtištěna a zařazena mezi ostatní předtištěná ujednání. Postavení žalovaného je tedy výrazně slabší, než postavení žalobce, který úvěr poskytuje a jednostranně nabízí ucelený seznam podmínek úvěru. Žalovaný nemá žádnou možnost vyjednávání nebo změny podmínek smlouvy. Je tedy v pozici spotřebitele. I sám žalobce to připouští, když argumentuje dodržením podmínek, stanovených v zákoně na ochranu spotřebitele.

10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

11. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována i z hlediska její přiměřenosti podle § 1813 a § 1814 občanského zákoníku. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání podnikatele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.

12. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje hrubý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za něj podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání nepřiměřenosti ujednání je pouze významná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

13. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha„ v rozporu s požadavkem dobré víry“ je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem uctivě a přiměřeně, mohl očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13/ (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno.

14. V souzené věci lze dovodit, že ujednání o platbách za poskytnutí úvěru nebylo individuálně sjednáno. Žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Podpisem smlouvy se zavázal zaplatit žalobci úrok v celkové výši 1 444 Kč a dále platby za poskytnutí úvěru částkou 10 828 Kč. Ujednání o platbách za poskytnutí úvěru bylo připraveno stranou žalobce v předtištěné smlouvě o úvěru. To však ještě neznamená, že takové ujednání musí být vždy v rozporu s požadavkem přiměřenosti.

15. Podle § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Soud zkoumá, zda se k ujednání nepřihlíží z úřední moci. Opačný přístup by potíral význam ochrany spotřebitele.

16. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že předmětné ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady za poskytnutí úvěru částkou ve výši 10 828 je nepřiměřené a proto se k němu nepřihlíží. Nemá žádné právní účinky. Jde o ujednání zdánlivé (§ 551 občanského zákoníku). Žalobci tak pohledávka na zaplacení částky 10 827,99 Kč nevznikla.

17. S ohledem na shora uvedené a s přihlédnutím k tvrzení žalobce o tom, že žalovaný zaplatil ve prospěch právního předchůdce žalobce 13 600 Kč, když v žalobě uvedl, že na dluh zbývá doplatit celkem 13 671,99 Kč (tj. jistina 7 843,84 Kč, úrok ve výši 397,88 Kč a poplatky ve výši 543,72 Kč, 3 007,10 Kč, 1 879,45 Kč). Pokud celkový dluh by měl být tvořen částkou 27 272 Kč a zbývá k doplacení 13 671,99 Kč, je zjevné, že žalovaný zaplatil 13 600 Kč.

18. Jak již bylo shora uvedeno, soud shledal důvodný nárok žalobce na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč a sjednaného úroku ve výši 1 444 Kč, tj. celkem částka 16 444 Kč. Pokud žalovaný zaplatil 13 600 Kč, zbývá mu k doplacení 2 844 Kč s úrokem z prodlení v zákonem stanovené výši podle § 1970 a nařízení vlády č. 351/2013, § 2. Soud proto vyhověl žalobě žalobce ohledně části uplatněného nároku tak, jak je uvedeno ve výroku I. shora. Soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.) pro nepřiměřenost ujednání obsažených ve smlouvě o úvěru.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, když větší úspěch ve sporu má žalovaný, kterému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.