14 C 312/2020

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Kučerovou, Ph.D. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec a číslo část obce zastoupený: anonymizováno jméno příjmení jméno , adresa , obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného , obec O zaplacení 14 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 7 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 11.10.2017 do zaplacení, a to ve splátkách po 800 Kč měsíčně, vždy ke každému poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem listopadem 2020 pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 7 400 Kč s příslušenstvím a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 7 100 Kč od 4.10.2017 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 14 500 Kč s tím, že právní předchůdce žalobce, [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] uzavřel se žalovaným smlouvu o půjčce, podle které mu poskytl půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a poplatek, který se skládá z kapitalizovaných úroků ve výši 23,72 % ročně (sjednáno v obchodních podmínkách), odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 000 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Žalovaný měl vše vrátit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 3.10.2017. Žalovaný podmínky smlouvy neplnil a splátky řádně nehradil, zaplatil pouze 2 900 Kč. Věřitel pak postoupil pohledávku na žalobce, žalovaného o tom uvědomil. Žalobce se nyní domáhá dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, dlužného poplatku ve výši 4 500 Kč, kapitalizovaných úroků 5 231,58 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení 1 759,82 Kč a dále požaduje úroky z prodlení a běžné úroky z jistiny.

2. Žalovaný uvedl, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, o ničem neví, nemá o ničem tušení a podal proti platebnímu rozkazu odpor.

3. Žalobce pak uvedl, že je ochoten přijmout splátky po 800 Kč měsíčně.

4. Soud ve věci jednal a rozhodoval bez přítomnosti účastníků, neboť žalobce svou nepřítomnost u jednání omluvil, o odročení nepožádal, žalovaný se na doručené předvolání nedostavil, svou nepřítomnost neomluvil, o odročení nepožádal (ust. § 101 odst.3 o.s.ř.).

5. Soud ve věci vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], uzavřel se žalovaným dne 23.8.2016 smlouvu o půjčce [číslo] podle které bylo žalovanému vyplaceno 10 000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit celkem 17 400 Kč, když 7 400 Kč byl poplatek – úrok ve výši 1 400 Kč, suma za administrativní činnost 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Uvedenou sumu se žalovaný zavázal splácet v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Z předložené smlouvy soud dále zjistil, že se jedná o formulářovou smlouvu, kde jsou údaje o žalovaném a výši půjčených peněz i dohodnutých splátek vypsány rukou. Smlouva odkazuje na Smluvní podmínky, které jsou její přílohou. Na zadní straně je připojen podpis žalovaného a datum, kdy byl uskutečněn. Smluvní podmínky jsou připojeny k uvedené smlouvě. Nejsou však opatřeny podpisem žalovaného ani právního předchůdce žalobce. Jedná se o samostatnou listinu, která mimo jiné v článku 3 obsahuje údaj o výši roční procentní sazby nákladů („ RPSN“) a to v několika variantách podle dohodnutého počtu splátek. V článku 1 obsahuje údaj o výši výpůjční úrokové sazby. V dalších článcích jsou obsaženy údaje zejména vysvětlujícího charakteru.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení a seznamu pohledávek soud zjistil, že původní věřitel postoupil svou pohledávku na žalobce a žalovanému to bylo oznámeno. Z předžalobní upomínky bylo zjištěno, že před podáním žaloby byl žalovaný upomínán o zaplacení.

7. Pro právní hodnocení věci je nutné s ohledem na datum uzavření smlouvy použít zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. z.) a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, také zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy, když s ohledem na povahu žalovaného jako klienta právního předchůdce žalobce lze dospět k závěru, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, kde na straně věřitele vystupuje společnost, jejíž činnost spočívá v poskytnutí zápůjčky, a na straně druhé dlužník fyzická osoba. Pro posouzení platnosti ujednání takové smlouvy je nutné použít ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem podle § 1810 a násl. obč. z.

8. Podle § 2390 obč. z. přenechává smlouvou o zápůjčce zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle § 2392 odst. 1 lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

9. Podle § 1813 obč. z. má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinnosti stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § 1815 obč. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

11. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice rady č. 93/13/EHS ze dne 15. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.

12. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

13. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13/ (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno.

14. Z ustanovení § 6 zákona č. 145/2010 Sb. a přílohy č. 3 k tomuto zákonu, vyplývá, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formou a musí obsahovat minimálně všechny informace, které stanoví příloha č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru. Jedná se o takové informace, které jsou podstatné pro uzavření smlouvy o úvěru, proto musí být obsahem smlouvy samotné, nikoli až v dalších souvisejících dokumentech, například ve všeobecných obchodních podmínkách, jak vyplývá z citovaného nálezu ústavního soudu. Informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem a jedná se o požadavek, který je třeba vnímat jako kvalitativní doplněk obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání. Tento požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem.

15. Z § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. vyplývá, že pokud smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informace vyplývající z přílohy č. 3 k tomuto zákonu jasným, výstižným a zřetelným způsobem, neznamená to neplatnost smlouvy jako celku.

16. V případě, kdy smlouva neobsahuje potřebné informace o poskytnutém úvěru, nastávají důsledky zakotvené v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru. Sankcí za náležité nesplnění informační povinnosti stanovených v § 6 zákona o spotřebitelském úvěru je to, že se spotřebitelský úvěr od počátku považuje za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách za spotřebitelský úvěr jsou neplatná.

17. Jediným plněním, které může věřitel požadovat kromě splátky jistiny, je úrok ve výši diskontní sazby České národní banky platné v době uzavření smlouvy. Žádné další poplatky ani jakékoliv jiné platby není spotřebitel povinen platit. V případě, že je spotřebitel již zaplatil, má nárok na jejich vrácení, popř. započtení proti nesplacené části jistiny.

18. S ohledem na shora uvedené vzal soud za zjištěné, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce půjčku ve výši 10 000Kč. Dle tvrzení žalobce obsaženého v žalobě zaplatil žalovaný ve prospěch této půjčky částku 2 900 Kč.

19. Pro vyhodnocení nároku žalobce na zaplacení částky uplatněné žalobou je však nutné zabývat se platností uzavřené smlouvy o půjčce, a to s přihlédnutím ke shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovením občanského zákoníku.

20. S ohledem na ustanovení § 1814 písm. f) obč. z. se soud zabýval přípustností sjednaného poplatku ze smlouvy, když zvláště se zakazují ujednání, která zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy.

21. Jak již bylo shora uvedeno, předmětná smlouva o půjčce byla žalovaným řádně podepsána. Žalovaný tedy v době podpisu věděl, kolik činí celková dlužná částka. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, jakým způsobem věřitel, tj. právní předchůdce žalobce, stanovil výši jednotlivých položek poplatku, zejména úroku z půjčených peněz. Tato smlouva je tedy v rozporu s ustanovením § 6 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., neboť neobsahuje informace stanovené přílohou č. 3 k tomuto zákonu, tedy povinné informace ke spotřebitelské smlouvě. Jednou z těchto povinných informací je stanovení výpůjční úrokové sazby, podmínek upravujících použití této sazby a případně údaj o jakémkoliv indexu nebo referenční úrokové sazbě použitelné pro počáteční úrokovou sazbu, jakož i o době, podmínkách a postupu pro změnu úrokové sazby. Dále také neobsahuje údaj o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr (viz příloha č. 3 odst. 1 písmeno e), f) k zákonu č. 145/2010 Sb.). Smlouva rovněž neobsahuje informace o právu na odstoupení od smlouvy a podmínek, za kterých tak lze učinit. Tuto skutečnost nemůže zhojit tvrzení žalobce o tom, že takové údaje jsou obsahem smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. V této souvislosti lze připomenout nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3512/11 ze dne 11. listopadu 2013, v němž Ústavní soud uzavřel, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud tak i přesto učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

22. S ohledem na učiněný závěr a s přihlédnutím k ustanovení § 6 zákona č. 145/2010 Sb., s přihlédnutím k závěrům vyslovených v nálezu Ústavního soudu citovanému shora a § 8 zákona č. 145/2010 Sb. soud uzavřel, že smlouva o půjčce je v části ujednání o výši poplatku neplatná, a to podle § 1813 obč. z., a žalobci tak pohledávka na zaplacení uvedeného poplatku nevznikla. Jediným plněním, kterého by se mohlo žalobci jako věřiteli dostat, je plnění splátky jistiny s úrokem ve výši diskontní sazby České národní banky platné v době uzavření smlouvy. Požadavek na zaplacení takového úroku však žalobce neuplatnil.

23. V souzené věci nelze přehlédnout, že na smlouvu o půjčce žalovaný zaplatil 2 900 Kč. Pokud bylo půjčeno 10 000 Kč, zbývá na jistině doplatit 7 100 Kč. V tomto rozsahu soud shledal žalobu důvodnou, a to včetně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. shora. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci dlužnou jistinu ze smlouvy o půjčce s úrokem z prodlení v zákonem stanovené výši (výrok I. rozsudku), a to ve splátkách po 800 Kč měsíčně, neboť s takovým splácením vyslovil žalobce souhlas.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce měl úspěch ve věci pouze částečný a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.