14 C 479/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Kučerovou, Ph.D. ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec a číslo část obce zastoupený: anonymizováno jméno příjmení jméno , adresa , obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec O zaplacení 20 920 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 10 960 Kč s úrokem z prodlení od 15.5.2006 do 2.2.2022 ve výši 13 855 Kč a od 3.2.2022 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů, až do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 9 960 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 20 920 Kč s tím, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] uzavřel se žalovaným smlouvu o půjčce, podle které mu poskytl půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 9 960 Kč. Žalovaný měl vše vrátit v 52 týdenních splátkách po 480 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 22.7.2006. Žalovaný podmínky smlouvy neplnil a splátky řádně nehradil, proto vzniklo věřiteli právo na uhrazení celé částky najednou. Žalovaný zaplatil celkově pouze 4 040 Kč. Věřitel pak postoupil pohledávku na žalobce, žalovaného o tom uvědomil. Žalobce se nyní domáhá dlužné jistiny ve výši 12 572,12 Kč, dlužného poplatku ve výši 8 347,88 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení 26 868,12 Kč a dále požaduje úroky z prodlení z jistiny.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal a rozhodoval bez přítomnosti účastníků, žalobce svou nepřítomnost omluvil, o odročení nepožádal, žalovaný se na fikcí doručené předvolání nedostavil, svou neúčast neomluvil o odročení nepožádal (ust. § 101 odst3 o.s.ř.).

4. Soud ve věci vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce tak, jak je v žalobě tvrzeno. Smlouvou o půjčce ze dne 18.7.2005 evidovanou pod [číslo] bylo žalovanému půjčeno 15 000 Kč. K předání půjčky došlo v den podpisu smlouvy. Tuto skutečnost stvrdil žalovaný svým podpisem připojeným na smlouvě. Z označené smlouvy bylo dále zjištěno, že celková dlužná částka, kterou se žalovaný zavázal podpisem smlouvy splatit, byla představována částkou 24 960 Kč, tj. 15 000 Kč jako půjčka a 9 960 Kč jako tzv. poplatek. Uvedenou sumu se zavázal splácet v 52ti týdenních splátkách po 480 Kč. Z předložené smlouvy soud dále zjistil, že se jedná o formulářovou smlouvu, kde jsou údaje o žalovaném a výši půjčených peněž i dohodnutých splátek vypsány rukou. Smlouva v záhlavní odkazuje na Smluvní podmínky, které jsou její nedílnou součástí s uvedením, že se jedná o smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. Zadní strana formuláře pak obsahuje smluvní podmínky. Nejsou však opatřeny podpisem žalovaného ani právního předchůdce žalobce. Jedná se o samostatnou listinu, která mimo jiné v článku 1 obsahuje údaj o výši roční procentní sazby nákladů („ RPSN“), a to ve třech variantách podle dohodnutého počtu splátek. Údaj o úrokové sazbě není obsažen v žádném ustanovení.

5. S ohledem na shora uvedené vzal soud za zjištěné, že žalovaný převzal od právního předchůdce žalobce půjčku ve výši 15 000 Kč. Dle tvrzení žalobce obsaženého v žalobě zaplatil žalovaný ve prospěch této půjčky částku 4 040 Kč.

6. Předně je třeba uvést, že pro právní hodnocení věci je nutné použít zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, a zákon č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru, platný k datu uzavření smlouvy o půjčce (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

7. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit mu po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

8. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé dodavatel.

9. Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce druhého ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

10. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

11. V této souvislosti je nutné poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle kterého v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na něž spotřebitel připojuje svůj podpis). V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu u některých ujednání o spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv, vykládat pro spotřebitele co nejpříznivěji (§ 51 a následujících obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013). Princip autonomie a vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti. Zcela jasně je to patrné na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kde je uvedeno, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele.

12. Z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb., ve znění platném k datu uzavření smlouvy vyplývá, že smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí obsahovat také a) stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona, b) stanovení podmínek, za kterých může být roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr upravena a které nesmí být závislé pouze na vůli věřitele, c) stanovení maximální výše spotřebitelského úvěru, stanovení výše jednotlivých splátek, jejich počtu a přesného časového rozvržení, d) stanovení jednotlivých plateb, včetně těch, které jsou uvedeny v § 2 písm. a) bodech 1 až 5, budou-li placeny spolu se spotřebitelským úvěrem; pokud jednotlivé platby nelze přesně stanovit, musí být uveden způsob jejich výpočtu, e) závazek věřitele informovat spotřebitele v průběhu plnění smlouvy o všech změnách roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr, f) u smluv, ve kterých se sjednává koupě najaté věci, výši spotřebitelského úvěru, g) ustanovení o právu na splacení spotřebitelského úvěru před stanovenou lhůtou (§ 11), h) podmínky, za kterých lze předčasně ukončit smluvní vztah, i) způsob placení. Jedná se o takové informace, které jsou podstatné pro uzavření smlouvy o úvěru, proto musí být obsahem smlouvy samotné, nikoli až v dalších souvisejících dokumentech, například ve všeobecných obchodních podmínkách, jak vyplývá z citovaného nálezu ústavního soudu. Informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem a jedná se o požadavek, který je třeba vnímat jako kvalitativní doplněk obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Tento požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité, je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem.

13. V případě, kdy smlouva neobsahuje potřebné informace o poskytnutém úvěru, nastávají důsledky zakotvené v § 6 zákona o spotřebitelském úvěru. Sankcí za náležité nesplnění informačních povinností stanovených v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru je to, že se spotřebitelský úvěr od počátku považuje za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách za spotřebitelský úvěr jsou neplatná.

14. Jediným plněním, které může věřitel požadovat kromě splátky jistiny, je úrok ve výši diskontní sazby České národní banky platné v době uzavření smlouvy. Žádné další poplatky ani jakékoliv jiné platby není spotřebitel povinen platit. V případě, že je spotřebitel již zaplatil, má nárok na jejich vrácení, popř. započtení proti nesplacené části jistiny.

15. Pro vyhodnocení nároku žalobce na zaplacení částky uplatněné žalobou je však nutné zabývat se platností uzavřené smlouvy o půjčce, a to s přihlédnutím ke shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovením občanského zákoníku ve znění platném do [datum].

16. S ohledem na ustanovení § 56 odst. 3 písmeno g) občanského zákoníku se soud zabýval přípustností sjednaného poplatku ze smlouvy, když nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, a podle ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku jsou ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná.

17. Jak již bylo shora uvedeno, předmětná smlouva o půjčce byla žalovaným řádně podepsána. Žalovaným tedy v době podpisu věděl, že celková dlužná částka bude činit 24 960 Kč. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, jakým způsobem věřitel, tj. právní předchůdce žalobce, stanovil výši jednotlivých položek poplatku, zejména úroku z půjčených peněz, není vůbec zřejmé, co poplatek zahrnuje, jaké protiplnění je za poplatek spotřebiteli poskytováno. Tato smlouva tedy v rozporu s ustanovením § 4 odst.2 zákona o spotřebitelském úvěru č. 321/2001 Sb. neobsahuje potřebné informace. Jednou z těchto povinných informací je stanovení RPSN. Tuto skutečnost nemůže zhojit tvrzení žalobce o tom, že takové údaje jsou obsahem smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. V této souvislosti lze opakovaně připomenout nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3512/11 ze dne 11. listopadu 2013, v němž Ústavní soud uzavřel, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud tak i přesto učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

18. S ohledem na učiněný závěr a s přihlédnutím k ustanovení § 4 odst.2 zákona č. 321/2001, s přihlédnutím k závěrům vyslovených v nálezu Ústavního soudu citovanému shora soud uzavřel, že smlouva o půjčce je v části ujednání o výši poplatku neplatná a to podle § 55 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 obč. zák. a žalobci tak pohledávka na zaplacení uvedeného poplatku nevznikla. Jediným plněním, kterého by se mohlo žalobci jako věřiteli dostat, je plnění splátky jistiny s úrokem ve výši diskontní sazby [obec] národní banky platné v době uzavření smlouvy. Požadavek na zaplacení takového úroku však žalobce neuplatnil.

19. V souzené věci nelze přehlédnout, že na smlouvu o půjčce žalovaný zaplatil 4 040 Kč. Pokud si žalovaný půjčil 15 000 Kč, zbývá mu doplatit na jistinu 10 960 Kč. V tomto rozsahu soud shledal žalobu důvodnou, a to včetně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. shora, když je zjevné, že se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu. Soud přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonem stanovené výši od 15.5.2006 do zaplacení, tj. od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným až do zaplacení (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).

20. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci dlužnou jistinu ze smlouvy o půjčce s úrokem z prodlení v zákonem stanovené výši (výrok I. rozsudku), a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 o.s.ř.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když oba účastníci měli úspěch ve věci zhruba stejný..