14 C 69/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Kučerovou, Ph.D. věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec - část obce zastoupený: anonymizováno jméno příjmení , ulice a číslo , PSČ , obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec O zaplacení 50 328,61 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 13 047,61 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně od 9.5.2013 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 37 281 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 50 328,61 Kč s tím, že účastníci dne 2.5.2012 uzavřeli smlouvu o úvěru, podle které bylo žalovanému poskytnuto 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu, úrok 6 000 Kč a úplatu ve výši 12 750 Kč. Žalovaný uhradil pouze 22 952,39 Kč. Žalobce dále požadoval smluvní pokutu ve výši 1 443 Kč měsíčně (tedy ve výši měsíčních nákladů na úvěr), celkem mu vzniklo právo na zaplacení 160 173 Kč, požaduje však pouze 24 531 Kč za posledních 17 měsíců před podáním žaloby.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud jednal a rozhodoval bez přítomnosti účastníků, když žalobce svou neúčast omluvil, o odročení nepožádal, žalovaný svou neúčast neomluvil, k jednání se nedostavil, o odročení nepožádal (ust. § 101 odst.3 o.s.ř.).

4. Soud při svém rozhodování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: Účastníci uzavřeli dne 2.5.2012 smlouvu o úvěru, podle které poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a náklady ve výši 18 750 Kč, úrok činil 20% jistiny. Vše mělo být vráceno v 13 měsíčních splátkách po 3 750 Kč. Měsíční náklady spotřebitelského úvěru činily 1 443 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru). Při prodlení se splácením měl věřitel právo na smluvní pokutu ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru (zjištěno ze smluvních podmínek). žalobce zaslal žalovanému předžalobní upomínku (zjištěno z upomínky a podacího lístku).

5. Předně je třeba uvést, že pro právní hodnocení věci je nutné použít zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, zákon č. 513/1991 Sb. Obchodní zákoník a zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platný k datu uzavření smlouvy o úvěru (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

6. Podle ust. § 497 obch. zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé dodavatel.

8. Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce druhého ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

9. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

10. V této souvislosti je nutné poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle kterého v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na něž spotřebitel připojuje svůj podpis). V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu u některých ujednání o spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv, vykládat pro spotřebitele co nejpříznivěji (§ 51 a následujících obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013). Princip autonomie a vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti. Zcela jasně je to patrné na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kde je uvedeno, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele.

11. Z ustanovení § 6 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění platném k datu uzavření smlouvy a přílohy č. 3 k tomuto zákonu vyplývá, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formou a musí obsahovat minimálně všechny informace, které stanoví příloha č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru. Jedná se o takové informace, které jsou podstatné pro uzavření smlouvy o úvěru, proto musí být obsahem smlouvy samotné, nikoli až v dalších souvisejících dokumentech, například ve všeobecných obchodních podmínkách, jak vyplývá z citovaného nálezu ústavního soudu. Informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem a jedná se o požadavek, který je třeba vnímat jako kvalitativní doplněk obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Tento požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité, je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem.

12. Z § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. vyplývá, že pokud smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informace vyplývající z přílohy č. 3 k tomuto zákonu jasným, výstižným a zřetelným způsobem, neznamená to neplatnost smlouvy jako celku.

13. V případě, kdy smlouva neobsahuje potřebné informace o poskytnutém úvěru, nastávají důsledky zakotvené v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru. Sankcí za náležité nesplnění informačních povinností stanovených v § 6 zákona o spotřebitelském úvěru je to, že se spotřebitelský úvěr od počátku považuje za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách za spotřebitelský úvěr jsou neplatná.

14. Jediným plněním, které může věřitel požadovat kromě splátky jistiny, je úrok. Žádné další poplatky ani jakékoliv jiné platby není spotřebitel povinen platit. V případě, že je spotřebitel již zaplatil, má nárok na jejich vrácení, popř. započtení proti nesplacené části jistiny.

15. Pro vyhodnocení nároku žalobce na zaplacení částky uplatněné žalobou je však nutné zabývat se platností uzavřené smlouvy o úvěru, a to s přihlédnutím ke shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovením občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013.

16. S ohledem na ustanovení § 56 odst. 3 písmeno g) občanského zákoníku se soud zabýval přípustností sjednaného poplatku ze smlouvy, když nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, a podle ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku jsou ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná.

17. Jak již bylo shora uvedeno, předmětná smlouva o úvěru byla žalovaným řádně podepsána. Žalovaným tedy v době podpisu věděl, že celková dlužná částka bude činit 48 750 Kč. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, jakým způsobem věřitel, tj. právní předchůdce žalobce, stanovil výši jednotlivých položek poplatku, jediným řádně stanoveným plněním je úrok ve výši 20% z jistiny. Tato smlouva tedy v rozporu s ustanovením § 6 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. neobsahuje informace stanovené přílohou č. 3 k tomuto zákonu, tedy povinné informace ke spotřebitelské smlouvě. Jednou z těchto povinných informací je údaj o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr (viz příloha č. 3 odst. 1 písmeno e), f) k zákonu č. 145/2010). Smlouva rovněž neobsahuje informace o právu na odstoupení od smlouvy a podmínek, za kterých tak lze učinit a řádné údaje o smluvní pokutě. Tuto skutečnost nemůže zhojit tvrzení žalobce o tom, že takové údaje jsou obsahem smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. V této souvislosti lze opakovaně připomenout nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3512/11 ze dne 11. listopadu 2013, v němž Ústavní soud uzavřel, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud tak i přesto učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

18. S ohledem na učiněný závěr a s přihlédnutím k ustanovení § 6 zákona č. 145/2010, s přihlédnutím k závěrům vyslovených v nálezu Ústavního soudu citovanému shora a § 8 zákona č. 145/2010 Sb. soud uzavřel, že smlouva o půjčce je v části ujednání o výši poplatku neplatná a to podle § 55 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 obč. zák. a žalobci tak pohledávka na zaplacení uvedeného poplatku nevznikla. Jediným plněním, kterého by se mohlo žalobci jako věřiteli dostat, je plnění splátky jistiny s úrokem.

19. V souzené věci nelze přehlédnout, že na smlouvu o půjčce žalovaný zaplatil 22 952,39 Kč. Pokud si žalovaný půjčil 30 000 Kč s úrokem 6 000 Kč, zbývá mu doplatit 13 047,61. V tomto rozsahu soud shledal žalobu důvodnou, a to včetně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. shora, když je zjevné, že se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu. Soud přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonem stanovené výši od 9.5.2013 do zaplacení (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).

20. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce měl méně než poloviční úspěch a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.