307 C 1/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Morávkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , část obce zastoupený anonymizována dvě slova jméno příjmení , sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného zaplacení 21 879 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení</b> 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 18 631Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 651 Kč ve výši 8,25% ročně od 22.06.2021 do 15.07.2021 ve výši 103,58 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 18 831,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 16.07.2021 do 03.01.2022 ve výši 742,26 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 18 631,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 04.01.2022 do zaplacení, dále zaplacení smluvní pokuty 3 248,64 Kč a úroku ve výši 62,48 % p.a z částky 13 215,82 Kč od 22.06.2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 6. 2021 dosáhne částky 59 040,00 Kč. Uvedl, že se jedná o dluh z titulu smlouvy o úvěru, která byla mezi účastníky sporu uzavřena dne 18.2.2019 pod [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. K jeho vyplacení došlo 25.2.2019. Žalovaný se podpisem smlouvy zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s dohodnutým úrokem sjednaným ve výši efektivní úrokové sazby 83,87 % ročně, a to v 60 měsíčních splátkách po 820 Kč, splatných vždy k 14. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem dubnem, to vše podle splátkového kalendářního, který tvořil přílohu k oznámení žalobce o schválení úvěru. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému následně zasláno na dodejku. Před poskytnutím úvěru žalobce prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázi SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Vzhledem k tomu, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou dohodnutých splátek, uhradil pouze 24 splátek po 820 Kč dne 15.04.2019, 13.05.2019, 13.06.2019, 16.07.2019, 15.08.2019, 13.09.2019, 14.10.2019, 14.11.2019, 12.12.2019, 17.02.2020, 16.03.2020, 16.04.2020, 15.05.2020, 15.06.2020, 15.07.2020, 17.08.2020, 16.09.2020, 15.10.2020, 13.11.2020, 15.12.2020, 18.01.2021, 15.03.2021, 15.04.2021, 14.05.2021 došlo dne 20.6.2021 k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3 smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů u splátky číslo 25 splatné 14.4.2021. Podle bodu 6.4 smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí tzv. nové jistiny s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 15 259,13 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Ještě před zesplatněním úvěru, v důsledku prodlení žalovaného, vzniklo žalobci právo dle bodu 6.1 smlouvy na zaplacení smluvních pokut 1 992 Kč (tj. 8 * 249 Kč za prodlení se splátkou č10, 12, 21, 22, 23, 24, 25, 26 déle jak 30 dnů) – v důsledku popsaného prodlení vzniklo žalobci dále právo na zaplacení náhrady nákladů řízení dle bodu 6.2 smlouvy, tj. 12* 200 Kč při prodlení se splátkou č. 10, 11, 12, 13, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26.

2. Žalobce dále uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy o úvěru a to ve výši 0,1 % denně z dlužné„ nové“ jistiny po zohlednění dalších plateb žalovaného.

3. Z důvodu prodlení žalovaného se zaplacením dlužné původní jistiny a smluvní pokuty do zesplatnění uplatnil právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení.

4. Dále žalobce doplnil, že žalovaný po zesplatnění úvěru uhradil dne 15.7.2021 částku 820 Kč a dne 3.1.2022 částku 200 Kč.

5. Žalovaný se po celou dobu řízení k věci nevyjádřil, k nařízenému jednání se ač řádně a včas předvolán nedostavil.

6. Předloženými listinnými důkazy (předsmluvním formulářem a návrhem na uzavření smlouvy, hodnocením klienta, oznámením o schválení úvěru a splátkovým kalendářem) žalobce prokázal svá tvrzení obsažená v žalobě o tom, že mezi účastníky sporu byla dne 25.2.2019 uzavřena smlouva o úvěru, podle které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se tento zavázal splácet spolu s úrokem 83,87% p.a. v 60 měsíčních splátkách po 820 Kč. Předloženými listinami (dokladem o vyplacení) žalobce dále prokázal, že ve prospěch žalovaného vyplatil úvěr ve výši 15 000 Kč. Předloženou kartou klienta vzal soud za zjištěné v souladu s žalobními tvrzeními, že žalovaný zaplatil celkem ve prospěch žalobce do učiněného zesplatnění 19 680 Kč – poté ještě 1 020 Kč, tj. celkem 20 700 Kč. Výpisem z registru Solus, NRKI, hodnocením klienta a informacemi pro klienty žalobce prokázal svá tvrzení, že před sjednáním úvěru prověřoval úvěruschopnost žalovaného a že mu před poskytnutím úvěru poskytl informace o spotřebitelském úvěru. Výzvami ze dne 14.2.2020, 14.4.2020, 14.8.2020, 14.9.2020, 14.1.2021, 15.2.2021, 17.3.2021, 14.4.2021, 17.5.2021, 14.6.2021 žalobce upozorňoval žalovaného na prodlení se splátkami s upozorněním na možnost zesplatnění dluhu – oznámením ze dne 20.6.2021 žalobce informoval žalovaného o zesplatnění dluhu a vyzval ho k okamžité úhradě částky 19 651 Kč. Předžalobní výzvou z 10.1.2022 včetně podacího archu žalobce prokázal, že ještě před podáním žaloby žalovaného vyzval k dobrovolnému splnění povinnosti zaplatit dlužnou částku.

7. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek soud nezjistil žádné rozhodné skutečnosti pro posouzení věci.

8. S ohledem na shora uvedené se soud zabýval platností jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru ze dne 25.2.2019 pod [číslo] to v souladu s ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti tohoto právního předpisu a dle příslušných ustanovení občanského zákoníku a předpisů EU. V projednávané věci je zjevné, že žalovaný uzavíral předmětnou smlouvu v pozici spotřebitele a je proto nutné zkoumat, zda při sjednávání takové smlouvy nedošlo ke zhoršení jeho postavení.

9. V projednávané věci má soud za to, že bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Bylo rovněž prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Při hodnocení ujednání účastníků smlouvy ohledně sjednané výše úroků a smluvní pokuty dospěl soud k závěru, že sazba úroků dohodnutých ve smlouvě je v daném případě nepřiměřená, zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. V případě požadavku žalobce na zaplacení smluvní pokuty z tzv.„ nové jistiny“ soud uzavřel, že takový nárok nemůže být přiznán v požadované výši. Smluvní pokuta byla dle bodu 6.5 smlouvy sjednána v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 písmeno a) zákona č. 257/2016 Sb. Nelze však přisvědčit požadavku žalobce, aby smluvní pokuta v této výši byla placena i z nezaplaceného dohodnutého úroku. Pro hodnocení jednotlivých ujednání smlouvy je nutné vycházet z ustanovení § 1813 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V souzené věci je ujednání o výši úroků sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany žalobce. Takové ujednání není shledáno jako individuální, když žalovaný (spotřebitel) neměl reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání (v ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována i z hlediska její přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.

10. Z § 1813 občanského zákoníku vyplývá, že při zkoumání výrazné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, které za ně podnikatel požaduje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

11. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytoval, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno.

12. Podle § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolává. Soud zkoumá, zda se k ujednání nepřihlíží z úřední moci (občanský zákoník), resp. nezbytnost zajistit ochranu spotřebitele nezávisle na jeho námitce, když se nepřiměřenost zkoumá z úřední moci. Opačný přístup potírá význam ochrany spotřebitele.

13. V této souvislosti je nutné poukázat také na rozhodnutí Finančního arbitra sp. zn. FA/SU/334 /2014, případně FA/SU/707 /2016, v níž Finanční arbitr dospěl ke stejným závěrům, když zkoumal otázku platnosti smluvních ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, zejména souladu smluvních ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost náležitě seznámit před uzavřením smlouvy a souladu sjednané výše úroku s dobrými mravy.

14. V dané věci lze dovodit, že ujednání o úrocích nebylo individuálně sjednáno, když žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Toto ujednání bylo připraveno stranou žalobce v citované smlouvě o úvěru. To však ještě neznamená, že takové ujednání musí být vždy v rozporu s požadavkem přiměřenosti. V dané věci však výše úroků 83,87 % p.a. (efektivní úroková sazba) znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, neboť je nepřiměřené, značně převyšuje obvyklou hranici výše úrokové sazby poskytované jinými ústavy. Již samotné rozlišování efektivní a nominální výše úrokové sazby je značně zavádějící a pro spotřebitele matoucí, nejasné a neurčité.

15. Žalobce požadoval po žalovaném úrok 83,87% p.a.. Průměrná výše úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu byla v době uzavření smlouvy (únor 2019) ve výši 8,45 % p.a. (viz. statistika úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice, dostupné na www.kurzy.cz/cnb/ekonomie). V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce \“ spokojí\“ - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá \“ zhodnotit\“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce \“ lichvářské\“ úroky. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dle citovaného rozsudku jsou nepřiměřené takové úroky, jejichž výše přesahuje (alespoň) trojnásobek obvyklé úrokové míry. Ujednání o úrocích, jejichž výše fakticky desetinásobně přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry, je ujednáním v rozporu s dobrými mravy, a proto dle ust. § 580 odst. 1 o. z. ujednáním absolutně neplatným. S ohledem na nezbytnost zajistit ochranu spotřebitele soud nepřiměřenost ujednání zkoumá z úřední moci, tedy bez toho, že by spotřebitel takovou námitku uplatnil.

16. S ohledem na shora uvedené, kdy soud shledal za neplatné ujednání o sjednané výši úroku z úvěru a s přihlédnutím k tomu, že žalovaný ve prospěch žalobce plnil jak před učiněným zesplatněním, tak po zesplatnění, bylo třeba tuto skutečnost dále hodnotit ve vztahu k rozhodnutí ve věci.

17. V projednávané věci totiž dále nutno posuzovat ve svém souhrnu celý systém (výstavbu) předmětné úvěrové smlouvy ve spojení se splátkovým kalendářem. Ten přesně vymezuje, která předpokládaná část splátky je užita na úhradu jistiny a sjednaného úroku, kdy prvé splátky umořují de facto výhradně úrok a teprve v pozdější fázi předpokládaného splácení se poměr plateb na úrok a na jistinu v poměru přesouvá ve prospěch plnění na jistinu – teprve u 48 splátky z celkem stanovených 60ti výše uhrazené jistiny převyšuje výši uhrazených úroků. Pokud však byl sjednaný úrok shledán nepřiměřeným, resp. ujednání o něm neplatné, pozbývá celý tento splátkový kalendář smysl a stává se tak neúčinným, resp. pro věc nepoužitelným. Na prodlení se splátkami přitom byl navázán i systém uplatňovaných smluvních pokut a dalších nákladů, které ve svém souhrnu tvoří značnou část požadovaného plnění.

18. Jako spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastníky s ohledem na shora uvedené, zejména pak dílčí platby žalovaného v celkové výši 19 680 Kč do 14.5.2021 (tj. ještě před zesplatněním), proto soud jako nejspravedlivější řešení věci shledává žalobu zamítnout. Soud totiž považuje za oprávněný nárok žalobce na úhradu (vrácení) poskytnutých finančních prostředků 15 000 Kč (jistiny) spolu s běžným úrokem obvykle poskytovaným bankami v předmětnou dobu, tj. 8,45 % p.a.. Z přehledu plateb vyplývá, že žalovaný hradil dohodnuté splátky 820 Kč nepřetržitě a pravidelně v měsících 4/ 2019 2019, následně 2/2020-1/2021 a následně 3/2021-5/2021. Při jistině 15 000 Kč a uvažovaném přiměřeném (obvyklém) úroku z poskytnutých peněz ve výši 8,45% p.a. za dobu od 4/ 2019 do 6/2021 (kdy došlo k zesplatnění) by činila celková částka, kterou by byl žalovaný povinen uhradit 17 934,35 Kč. Žalovaný však za uvedenou dobu uhradil již 19 680 Kč a po této době dalších 1 020 Kč. Soud proto uzavřel, že oprávněný nárok žalobce (jistina + úrok 8,45% p.a.) je (byl) plněním žalovaného v rozhodnou dobu zcela uspokojen a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

19. S ohledem na shora uvažovanou neaplikovatelnost splátkového kalendáře, nelze označit okamžik prodlení žalovaného s jednotlivými splátkami, tj. nelze proto aplikovat ani navazující, žalobcem uplatněná, ustanovení o smluvních pokutách a dalších nákladů. Pro úplnost třeba dále dodat, že tyto ve svém souhrnu vytváří žalobcem propracovaný systém, který ve svém důsledku v nepřiměřeném poměru k poskytnutému plnění způsobuje další neúměrné navyšování dluhu. Jako nepřiměřené lze bezesporu považovat již samotné náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč (pro jeden případ prodlení), kdy dle rozpisu tyto jsou tvořeny v částce cca. 50 Kč náklady žalobce a v částce cca. 150 Kč provizí inkasní sítě, externí vymáhací společností. V této souvislosti třeba podotknout, že takový náklad, minimálně ve výši 150 Kč nelze považovat za účelný, neboť žalobce jako významný poskytovatel spotřebitelských úvěrů (skutečnost známá z úřední činnosti soudu), by měl být vybaven dostatečným aparátem rovněž pro správu úvěru včetně vymáhání prostřednictvím formulářových výzev.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy ve věci byl z procesního hlediska plně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly.