5 C 124/2026

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 23 930 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11 000 Kč s tím, že je tuto povinnost oprávněna splnit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do nároku žalobkyně na zaplacení 12 930 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 23 930 Kč od 8.9.2025 do zaplacení zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 971,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 23 930 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený úvěr. Tvrdila, že po posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně (žalobkyně vycházela z kontroly v databázi neplatných dokladů, kontroly RČ, kontroly v ISIR a CEE, telefonické kontroly zaměstnání, kontroly platební historie žalované u žalobkyně, kontroly předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem, z vyhodnocení lokality bydliště žalované a z vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného dle jím vyplněných podkladů) spolu dne 7.5.2025 uzavřeli smlouvu o úvěru ve výši 27 930 Kč (skládající se z půjčené částky 15 000 Kč a souhrnného poplatku 12 930 Kč), podle které měla žalovaná splácet měsíčně 1 995 Kč, zaplatila však toliko 4 000 Kč, tato částka přitom byla započtena na úhradu nákladů na vymáhání, na úhradu poplatku za prodlení se splácením, na úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru, na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek a zbytek v rozsahu 86,21 % na úhradu jistiny a v rozsahu 13,79 % na úhradu úroku za poskytnutí úvěru.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, nesporovala, že mezi stranami došlo k uzavření předmětné smlouvy, dle jejího názoru se však jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro absenci řádného posouzení její úvěruschopnosti před uzavřením této smlouvy ze strany žalobkyně.

3. Strany se z nařízeného jednání soudu omluvily, o odročení nepožádaly. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:

5. Podle evidenční karty klienta žalovaná dne 7.5.2025 požádala žalobkyni o spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč se splatností do 14 měsíců, kdy uvedla, že žije sama, má vyšší odborné vzdělání, je rozvedená, nevlastní žádný vůz ani nemovitost, měla u žalobkyně někdy úvěr, pracuje na plný úvazek s příjmem 32 710 Kč, z čehož měsíčně vynaloží 8 932 kč na bydlení a 2 626 Kč na nebankovní závazky, měsíčně tak její výdaje dosahují 16 418 Kč.

6. Ze smlouvy o úvěru, formuláře pro standardní informace, informačního protokolu a smluvních podmínek soud zjistil, že spolu dne 7.5.2025 žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr 15 000 Kč a žalovaná se jí jej zavázala vrátit formou 14 měsíčních splátek po 1 995 Kč spolu s úrokem 2 400 Kč za dobu trvání smlouvy při úrokové sazbě 13,71 % ročně a poplatkem za zpracování a doručení úvěru 4 500 Kč /poplatek za administrativní činnost související s uzavřením smlouvy, zavedením žalovaného do evidenčního systému, zpracování podkladů a dokumentace osobní doručení a vyplacení v místě bydliště žalovaného/, náklady na vyhodnocení žádosti 2 100 Kč a poplatkem za hotovostní inkasu splátek 3 930 Kč /poplatek za administrativní činnost – zpracování a vyhotovení kopie dokumentace, zpracování jednotlivých splátek, aktualizace stavu splácení, prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozornění, a dále za hotovostní režim splácení- telefonické či osobní sjednání času návštěvy za účelem výběru splátky v místě bydliště žalovaného). RPSN bylo sjednáno na 201,32 %. Za nedílnou součást této smlouvy byly označeny Smluvní podmínky a evidenční karta klienta. Listina je přitom opatřena podpisem žalované, čímž žalovaná potvrdila vyplacení částky 15 000 Kč v hotovosti, a rozhodné údaje jsou do ní vepsány rukou. Na dalších stranách tohoto smluvního formuláře jsou poté vytištěny smluvní podmínky.

7. Z přehledu výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR dostupných na internetových stránkách ČNB má soud za prokázané, že v květnu r. 2025 dosahovala obvyklá výše RPSN u úvěrů na spotřebu 8,47 %.

8. Z výplatních pásek za únor a březen r. 2025 vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalované ze zaměstnání v této době činil 32 710 Kč.

9. Z výpisu z úvěru plyne, že žalovaná uhradila na daný úvěr ve celkem 4 000 Kč.

10. Dle předžalobní upomínky, výpisu podání a výpisu z PoštyOnline zaslala žalobkyně v této věci dne 27.1.2026 žalované předžalobní upomínku.

11. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

12. Průměrný čistý měsíční příjem žalované ze zaměstnání v únoru a březnu r. 2025 činil 32 710 Kč.

13. Žalovaná dne 7.5.2025 požádala žalobkyni o spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč se splatností do 14 měsíců, kdy uvedla, že žije sama, má vyšší odborné vzdělání, je rozvedená, nevlastní žádný vůz ani nemovitost, měla u žalobkyně někdy úvěr, pracuje na plný úvazek s příjmem 32 710 Kč, z čehož měsíčně vynaloží 8 932 kč na bydlení a 2 626 Kč na nebankovní závazky, měsíčně tak její výdaje dosahují 16 418 Kč.

14. Dne 7.5.2025 spolu žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované hotovostní bezúčelový spotřebitelský úvěr 15 000 Kč a žalovaná se jí jej zavázala vrátit formou 14 měsíčních splátek po 1 995 Kč spolu s úrokem 2 400 Kč za dobu trvání smlouvy při úrokové sazbě 13,71 % ročně a poplatkem za zpracování a doručení úvěru 4 500 Kč /poplatek za administrativní činnost související s uzavřením smlouvy, zavedením žalovaného do evidenčního systému, zpracování podkladů a dokumentace osobní doručení a vyplacení v místě bydliště žalovaného/, náklady na vyhodnocení žádosti 2 100 Kč a poplatkem za hotovostní inkasu splátek 3 930 Kč /poplatek za administrativní činnost – zpracování a vyhotovení kopie dokumentace, zpracování jednotlivých splátek, aktualizace stavu splácení, prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozornění, a dále za hotovostní režim splácení- telefonické či osobní sjednání času návštěvy za účelem výběru splátky v místě bydliště žalovaného). RPSN bylo sjednáno na 201,32 %. Za nedílnou součást této smlouvy byly označeny Smluvní podmínky a evidenční karta klienta. Listina je přitom opatřena podpisem žalované, čímž žalovaná potvrdila vyplacení částky 15 000 Kč v hotovosti, a rozhodné údaje jsou do ní vepsány rukou. Na dalších stranách tohoto smluvního formuláře jsou poté vytištěny smluvní podmínky. V této době dosahovala v ČR obvyklá výše RPSN u úvěrů na spotřebu 8,47 %. Žalovaná uhradila na daný úvěr ve celkem 4 000 Kč.

15. Dne 27.1.2026 zaslala žalobkyně žalované v této věci předžalobní upomínku.

16. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále ZSÚ).

17. Ust. § 419 o.z. stanoví, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

18. Podle § 2390 o. z. přenechává smlouvou o zápůjčce zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu.

19. Dle § 2392 odst. 1 o.z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

20. Ust. § 547 o.z. stanoví, že právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

21. Ust. § 570 odst. 1 o.z. uvádí, že Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo 22. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

23. Ust. § 580 odst. 1 stanoví, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

25. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

26. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

27. Dle § 84 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

28. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

29. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

31. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

33. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.

34. Žalobkyně se domáhala daného plnění po žalované z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla mezi ní a žalovanou uzavřena dne 7.5.2025. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované v pozici spotřebitele na základě dané smlouvy 15 000 Kč. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně poskytovala žalované tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či doložením výpisu z účtu žadatele (rozsudek NSS ze dne 1.4.2015, č. j. 1 As 30/2015-39) a prověřením jeho osoby i v rámci veřejných rejstříků jakými jsou evidence dlužníků (rozhodnutí NS ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či IR, CEE, SOLUS, BRKI a NRKI (rozhodnutí NS ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). Z uvedeného tedy plyne, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen při tomto posuzování nejen vyžadovat od konkrétního žadatele o úvěr údaje o jeho majetkových a výdělkových poměrech, ale tyto údaje i náležitě po obsahové stránce prověřit, a teprve na základě takového náležitého prověření učinit závěr o tom, zda je žadatelova úvěruschopnost dostatečná, či nikoli.

35. Žalobkyně v této věci tvrdila, že v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela z kontroly v databázi neplatných dokladů, kontroly RČ, kontroly v ISIR a CEE, telefonické kontroly zaměstnání, kontroly platební historie u žalobkyně, kontroly předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem, z vyhodnocení lokality bydliště žalované a z vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů žalované, zcela však absentuje tvrzení, kdy byla ona kontrola provedena, jakým způsobem, s jakými zjištěními a s jakým výsledkem. Dále absentuje uvedení, jaká zjištění z nich byla učiněna, resp. jak tedy byla ona tvrzení uvedená v žádosti o úvěr/v evidenční kartě klienta/ ověřena a jaký závěr v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované byl na základě uvedeného ze strany žalobkyně přijat. K doložení posouzení úvěruschopnosti žalované pak žalobkyně soudu předložila evidenční kartu klienta, v této kartě jsou však dle žalobkyně zaznamenány toliko informace poskytnuté ze strany žalované, a dvě výplatní pásky žalované. Z uvedeného však nelze dovodit ničeho co do osobních a majetkových poměrů žalované, zejména co do jejích výdajů, když je v evidenční kartě žalované nadto uvedeno, že má další mimobankovní závazky. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soud omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

36. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudila úvěruschopnost žalované, přičemž na uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že žalovaná na základě předmětné smlouvy plnila, jelikož je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet), kdy je primárním chráněným zájmem ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele tedy představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod.

37. Následkem absence tohoto posouzení je pak neplatnost dané smlouvy, a to neplatnost absolutní, protože porušení této povinnosti odporuje zákonu (ZSÚ) a zároveň tím narušuje i veřejný pořádek, když by v opačném případě docházelo ke shora popsaným negativním důsledkům ve společnosti (rozsudek NS ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Uvedený závěr přitom podporuje rovněž rozhodnutí ÚS ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde je uvedeno, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

38. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by přitom soud dospěl i v případě jejího přezkumu co do souladnosti ujednání s dobrými mravy, resp. přiměřenosti úroků a poplatků. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.

39. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.

40. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu s RPSN ve výši 201,32 % ročně tedy s RPSN dle názoru soudu nepřiměřeným a odporujícím dobrým mravům, když se jedná o RPSN, která podstatně převyšuje RPSN obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 8,47 % (tedy 23,77krát více). Podle soudu se přitom jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů.

41. Soud tedy dospěl k závěru, jak je uvedeno výše, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu strany tedy nejsou povinné si na základě tohoto právního titulu ničeho plnit. Na druhou stranu však bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně poskytla na základě této neplatné smlouvy žalované plnění ve výši 15 000 Kč, čímž se na její úkor bezdůvodně obohatila (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a byla tak povinna toto obohacení žalobkyni vydat. Zároveň ovšem bylo v řízení prokázáno, že žalovaná na základě této smlouvy žalobkyni uhradila toliko 4 000 Kč, zbývá tedy vydat 11 000 Kč. Soud proto ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku a ve zbytku žalobu, včetně příslušenství s ohledem na absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyní, zamítl (výrok II).

42. Soud přitom v souladu s § 87 ZSÚ a § 160 odst. 1 o.s.ř. umožnil žalované uhradit daný dluh formou pravidelných měsíčních splátek, když přihlédl k výši dluhu, právu žalobkyně na jeho úhradu. Soud dospěl k závěru, že je třeba jí poskytnout možnost dobrovolného splnění povinnosti, tj. plnění v měsíčních platbách, které snáze bude moci splnit, než úhradu celého dluhu naráz. Tím bude dána možnost žalované vyhnout se případnému exekučnímu řízení a dalšímu nárůstu svého dluhu. Na druhou stranu je však zároveň nutno zajistit i právo žalobkyně na co nejrychlejší uspokojení její pohledávky, proto byla výše jednotlivých splátek stanovena na 2 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud má nadto za to, že se jedná o lhůtu, resp. plnění přiměřené možnostem žalované a zároveň o spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran.

43. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř., kdy měla žalobkyně ve věci přibližně 42 % úspěch a žalovaná přibližně 58 % úspěch. Soud tedy žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 16 % z částky, na kterou by měla nárok v případě plného úspěchu ve věci. V daném případě se jedná o náklady za zastoupení advokátem. Náklady na toto zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna zástupci žalované tedy byla stanovena ve výši 2 060 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 4 120 Kč za 2 úkony (převzetí věci, vyjádření) dle § 6, § 7, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a paušální náhradou hotových výdajů zástupce za 2 úkony ve věci po 450 Kč, celkem 900 Kč (§13 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Odměna zástupci byla dále zvýšena o náhradu DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., při sazbě 21 % tedy o 1 054,20 Kč, když zástupce žalované řádně doložil, že je plátcem DPH. Celkově tak žalované vznikly náklady ve výši 6 074,20 Kč a soud jí přiznal jejich náhradu ve výši 971,90 Kč (16 %) odpovídající poměru jejího úspěchu ve věci. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu těchto nákladů k rukám zástupce žalované (výrok III). Lhůta k úhradě byla žalobkyni stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v základní pariční lhůtě 3 dnů. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím povinným splněna řádně a včas, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo návrh na zahájení exekuce.