5 C 157/2026

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Kotáskovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 338,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 999,89 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do nároku žalobkyně na zaplacení 9 338,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 338,15 Kč od 11.10.2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 144 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 16 338,15 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený spotřebitelský úvěr. Tvrdila, že byla mezi její právní předchůdkyní společností právnická osoba. (dále předchůdkyně) a žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webových stránkách předchůdkyně www.Anonymizováno.cz uzavřena dne 10.10.2023 smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný podepsal verifikačním SMS kódem Anonymizováno, a na jejímž základě předchůdkyně žalovanému poskytla 10 000 Kč a žalovaný se jí ji zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 6 338,15 Kč do 10.10.2024. Před uzavřením předmětné smlouvy přitom předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když provedla jeho lustraci ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Žalovaný předchůdkyni ničeho neuhradil. Předchůdkyně následně postoupila tuto svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, která se tak po něm domáhá zaplacení jistiny 10 000 Kč s poplatkem 6 338,15 Kč a úrokem z prodlení.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Tvrdil, že předchůdkyně řádně neposoudila jeho úvěruschopnost, když měl v době uzavření dané smlouvy vícero úvěrových závazků, a přesto mu byl úvěr poskytnut. V rozhodné době byl zaměstnán a měl příjem asi 30 000 Kč. Byl ženatý, měl dvě vyživovací povinnosti. Jeho manželka byla na mateřské a pobírala rodičovský příspěvek cca 10 000 Kč měsíčně. Bydleli v domě, který si pořídili na hypotéku. Na hypotéku a další půjčky apod. spláceli cca 25 000 Kč měsíčně, přičemž hradili i náklady na vedení domácnosti, např. zálohy na elektřinu 3 000 Kč měsíčně atd. Před uzavřením smlouvy od něj předchůdce nechtěl žádné informace ohledně jeho osobních a majetkových poměrů, chtěl max. vyfotit výplatnici, nechtěl od něj ani žádné další listiny. Nadto žalovaný uhradil 2 splátky (1 484 Kč a 1515 Kč) a před zahájením řízení v této věci bylo zahájeno řízení u arbitra. Je ochoten uhradit zbývající část jistiny formou splátek, situaci se snažil řešit a s žalobkyní se domluvit, bez úspěchu.

3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez její přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z nesporných tvrzení a provedeného dokazování soud zjistil následující:

5. Dle smlouvy o úvěru č. Anonymizováno spolu předchůdkyně a žalovaný dne 9.10.2023 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, jíž se předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jí naopak zavázal jí tuto částku vrátit do 12 měsíců spolu s úrokem ve výši 12 % ročně a s poplatkem za poskytnutí úvěru 6 338,15 Kč při RPSN 191,82 %, a to bezhotovostními platbami specifikovanými VS v podobě RČ žalovaného. Smlouva byla ze strany žalovaného podepsána elektronickým kódem Anonymizováno.

6. Z výpisů z ARAD má soud za prokázané, že v říjnu r. 2023 dosahovala průměrná RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu ČR v rámci nových obchodů 10,01 %.

7. Podle potvrzení o provedení transakce předchůdkyně v říjnu r. 2023 odeslala na bankovní účet žalovaného č. č. účtu částku 10 000 Kč se zprávou zápůjčka Anonymizováno.

8. Z rámcové smlouvy, dodatku, dílčí smlouvy o postoupení a seznam postoupených pohledávek k předmětné smlouvě soud zjistil, že spolu dne 2.10.2025 předchůdkyně a žalobkyně uzavřely smlouvu, jíž předchůdkyně postoupila na žalobkyni mimo jiné svou pohledávku za žalovaným plynoucí ze shora specifikované smlouvy.

9. Z oznámení o postoupení, předžalobní výzvy a potvrzení o podání vyplývá, že žalobkyně zaslala dne 20.10.2025 žalovanému oznámení o shora specifikovaném postoupení a předžalobní výzvu ve věci.

10. Dle výpisu plateb, potvrzení o odchozích platbách, zprávy předchůdkyně a zprávy banky odeslal žalovaný ze svého bankovního účtu na bankovní účet předchůdkyně dne 20.12.2023 částku 1 484,69 Kč a dne 22.11.2023 částku 1 515,42 Kč pod VS v podobě rodného čísla žalovaného, přičemž předchůdkyně žalovanému sdělila, že z jeho strany bylo provedeno v její prospěch celkem 10 plateb pod shodným VS na dva různé úvěry.

11. Z mailových zpráv z čl. 11 a 12 plyne, že žalovaný žalobkyni daného dne nabízel úhradu dlužné jistiny, ostatní náklady však odmítl uhradit.

12. Podle oznámení z čl. 9 došlo dne 19.3.2026 na základě návrhu z téhož dne k zahájení řízení u finančního arbitra pod sp. zn. Anonymizováno 13. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

14. Předchůdkyně a žalovaný spolu dne 9.10.2023 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, jíž se předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jí naopak zavázal jí tuto částku vrátit do 12 měsíců spolu s úrokem ve výši 12 % ročně a s poplatkem za poskytnutí úvěru 6 338,15 Kč při RPSN 191,82 %, a to bezhotovostními platbami specifikovanými VS v podobě RČ žalovaného. Smlouva byla ze strany žalovaného podepsána elektronickým kódem Anonymizováno. V říjnu r. 2023 dosahovala průměrná RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu ČR v rámci nových obchodů 10,01 %. V tomtéž období předchůdkyně žalovanému odeslala částku 10 000 kč pod VS shodujícím se s číslem smlouvy shora.

15. Žalovaný odeslal ze svého bankovního účtu na bankovní účet předchůdkyně dne 20.12.2023 částku 1 484,69 Kč a dne 22.11.2023 částku 1 515,42 Kč pod VS v podobě rodného čísla žalovaného, přičemž předchůdkyně žalovanému sdělila, že z jeho strany bylo provedeno v její prospěch celkem 10 plateb pod shodným VS na dva různé úvěry.

16. Dne 2.10.2025 spolu předchůdkyně a žalobkyně uzavřely smlouvu, jíž předchůdkyně postoupila na žalobkyni mimo jiné svou pohledávku za žalovaným plynoucí ze shora specifikované smlouvy.

17. Žalobkyně zaslala dne 20.10.2025 žalovanému oznámení o shora specifikovaném postoupení a předžalobní výzvu ve věci.

18. Žalovaný žalobkyni následně nabízel úhradu dlužné jistiny, ostatní náklady však odmítl uhradit. Dne 19.3.2026 poté došlo k zahájení řízení u finančního arbitra v téže věci na základě návrhu žalovaného.

19. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ).

20. Ust. § 2395 o. z. uvádí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Ust. § 1724 a § 1725 o.z. uvádí, že smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy, přičemž je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

22. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

23. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

24. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

25. Dle § 84 odst. 1 – 3 ZSÚ § 84 poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Sdělené nebo zveřejněné informace podle odstavce 1 obsahují upozornění, že pokud spotřebitel nesplní povinnost podle odstavce 2 a poskytovatel proto nebude schopen posoudit jeho úvěruschopnost, poskytovatel spotřebitelský úvěr neposkytne.

26. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

28. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Ust. § 1958 odst. 2 o. z. stanoví, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

30. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.

31. Mezi stranami bylo nesporné, resp. bylo v řízení prokázáno, že žalovaný uzavřel s předchůdkyní dne 10.10.2023 předmětnou smlouvu o úvěru, na základě které mu předchůdkyně poskytla 10 000 Kč. Soud má však za to, že se jednalo o smlouvu absolutně neplatnou pro absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany předchůdkyně před uzavřením dané smlouvy. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně poskytovala žalovanému danou částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně přitom tvrdila, že v rámci posouzení jeho úvěruschopnosti vycházela předchůdkyně z lustrací v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB (zcela zde však absentuje tvrzení o tom, s jakým výsledkem dané lustrace byly), k tomuto svému tvrzení však soudu nepředložila žádné důkazy. Z uvedených tvrzení nadto nelze podle soudu ani dovodit, že předchůdkyně měla k dispozici základní údaje poskytnuté žalovaným co do jeho osobních a majetkových poměrů (výdaje, závazky, počet vyživovacích povinností apod.), resp. toto nebylo v řízení nikterak tvrzeno, ani prokázáno, které by následně podrobila ověření, přičemž řádně netvrdila ani konečné vyhodnocení tohoto ověření. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Uvedené je pak o tom markantnější s ohledem na tvrzení žalovaného, že po něm před uzavřením smlouvy předchůdkyně nechtěla žádné informace ohledně jeho osobních a majetkových poměrů a chtěla max. vyfotit jeho výplatnici. Nadto pak žalovaný uvedl, že byl v rozhodné době zaměstnán s příjem cca 30 000 Kč, byl ženatý, měl dvě vyživovací povinnosti a jeho manželka byla na mateřské dovolené s rodičovským příspěvkem cca 10 000 Kč měsíčně, přičemž však hradili splátky na různé úvěry a hypotéky ve výši cca 25 000 Kč měsíčně a hradili i náklady na vedení domácnosti.

32. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by předchůdkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je přitom především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet). Primárním chráněným zájmem je tak zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele pak rovněž představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je pak i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek NS ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Následkem absence tohoto posouzení je poté absolutní neplatnost dané smlouvy o úvěru, jak je uvedeno výše.

33. Ke stejnému závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by přitom soud dospěl i v případě jejího přezkumu co do souladnosti ujednání s dobrými mravy, resp. přiměřenosti RPSN. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.

34. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.

35. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu adhezní s RPSN 191,82 %, tedy s RPSN dle názoru soudu nepřiměřenou a odporujícími dobrým mravům, když se jedná o sazbu, která podstatně převyšuje míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo o 10,01 % ročně, přičemž se podle soudu jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se pak jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud tedy dospěl k závěru, jak je uvedeno výše, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru.

36. S ohledem na vše výše uvedené tak nejsou strany povinné si na základě tohoto právního titulu v podobě absolutně neplatné smlouvy o úvěru ničeho plnit. Na druhou stranu však bylo v řízení prokázáno, jak je uvedeno výše, že předchůdkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému plnění ve výši 10 000 Kč, čímž se na její úkor žalovaný bezdůvodně obohatil (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a je tak povinen toto obohacení žalobkyni, na níž byla předmětná pohledávka ze strany předchůdkyně platně a účinně postoupena, takže je ve věci aktivně legitimována, vydat. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalovaný předchůdkyně zaplatil 3 000,11 Kč. Soud si je přitom vědom, že z dokazování vyplynulo rovněž, že měl žalovaný u předchůdkyně i další závazky, všechny však měly být hrazeny stejným způsobem (bezhotovostní platby označené RČ žalovaného), s ohledem na uvedené tak soud dospěl k závěru, že bylo dále povinností žalobkyně řádně tvrdit a prokázat, jak bylo s uvedenými platbami naloženo, tj. na jaký závazek byly započteny, resp. z jakého titulu se předchůdkyni daného plnění dostalo, k tomu však žalobkyně soudu nepředložila žádné tvrzení ani důkazy. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Soud tak nadále vycházel z toho, že zde nebyl řádně tvrzen ani prokázán jiný právní důvod, titul, na základě kterého se mělo toto předmětné plnění dostat do sféry vlivu předchůdkyně, soud proto uvedené plnění započetl právě na předmětné bezdůvodné obohacení žalovaného.

37. S ohledem na výše uvedené tedy soud žalovanému uložil ve výroku I tohoto rozhodnutí povinnost zaplatit žalobkyni 6 999,89 Kč (bez jakéhokoli příslušenství s ohledem na absenci řádného posouzení úvěruschopnosti, viz výše) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II). Lhůta k úhradě byla žalovanému stanovena podle §160 odst. 1 o. s. ř. v základní pariční lhůtě 3 dnů s ohledem na výši přiznaného plnění, které mu bylo poskytnuto v říjnu r. 2023 a k jeho vydání byl vyzván nejpozději v říjnu r. 2025, od výzvy však žalobkyni i přes avizovanou snahu se domluvit a uhradit dlužnou jistinu, žalobkyni ničeho neuhradil. Dle názoru soudu se tak jedná o spravedlivé uspořádání a přiměřenou lhůtu, soud tak nevyhověl žádosti žalovaného o poskytnutí splátek.

38. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř., kdy měla žalobkyně ve věci přibližně 42 % úspěch a žalovaný přibližně 58 % úspěch. Soud tedy žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 16 % z částky, na kterou by měl nárok v případě plného úspěchu ve věci. V daném případě se jedná o náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč za dva úkony ve věci po 450 Kč (vyjádření k žalobě, účast u jednání) dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkově tak žalovanému vznikly náklady ve výši 900 Kč a soud mu přiznal jejich náhradu ve výši 144 Kč (16 %) odpovídající poměru jeho úspěchu ve věci (výrok III). Lhůta k úhradě byla žalobkyni stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím povinným splněna řádně a včas, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo návrh na zahájení exekuce.