5 C 178/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený/á dne Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 090 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 394 Kč s tím, že je tuto povinnost oprávněn splnit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do nároku žalobkyně na zaplacení 7 696 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 924 Kč od 19.12.2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 15 090 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený spotřebitelský úvěr. Tvrdila, že byla mezi její právní předchůdkyní společností , právnická osoba, (dále předchůdkyně) a žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webových stránkách předchůdkyně www., Anonymizováno, .cz uzavřena dne 21.3.2024 smlouva o revolvingovém úvěru, kterou žalovaný podepsal verifikačním SMS kódem. Na jejím základě předchůdkyně žalovanému poskytla celkem 15 600 Kč a žalovaný se jí zavázal tu částku předchůdkyni vrátit spolu s úrokem formou splátek. Před uzavřením předmětné smlouvy přitom předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a provedla jeho lustraci ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Žalovaný nehradil stanovené splátky řádně a včas, předchůdkyně proto úvěr ke dni 18.12.2024 zesplatnila a žalovaného vyzvala k jeho úhradě. Následně předchůdkyně postoupila tuto svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, která se tak po něm nyní domáhá zaplacení 15 090 Kč s úrokem z prodlení z částky 11 924 Kč od 19.12.2024.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Potvrdil, že byla mezi ním a předchůdkyní uzavřena předmětná smlouva, na jejímž základě mu bylo předchůdkyní vyplaceno 15 600 Kč a on jí vrátil toliko 8 206 Kč. Dle jeho názoru se však jedná o smlouvu absolutně neplatnou, když předchůdkyně řádně neposoudila jeho úvěruschopnost a když byl ve smlouvě sjednán nepřiměřený úrok a RPSN. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby bylo žalobě vyhověno co do částky 7 394 Kč a aby mu byla stanovena splatnost v době přiměřené jeho možnostem, resp. aby mu byly stanoveny splátky ve výši 1 000 Kč měsíčně s ohledem na jeho aktuální poměry.

3. Žalobkyně i žalovaný se z nařízeného jednání soudu omluvili, o odročení nepožádali. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Dříve, než pak soud přistoupil k dokazování, posuzoval, zda nejsou ve věci splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání v souladu s § 153a o.s.ř. s ohledem na absenci včasného vyjádření žalovaného po podání odporu ačkoli byl poučen dle § 114b o.s.ř., dospěl však k závěru, že nikoli. Daný rozsudek lze totiž vydat pouze ve věci, v níž lze uzavřít a schválit smír (§ 153a odst. 2 o.s.ř.), přičemž v tomto případě povaha věci podle názoru soudu nepřipouští smír uzavřít, resp. schválit, s ohledem na žalobkyní požadovaná plnění, jež jsou dle názoru soudu v rozporu se zákonem (viz dále, §99 odst. 2 o.s.ř.).

4. Z nesporných tvrzení a z provedeného dokazování soud zjistil následující:

5. Dle smlouvy o revolvingovém úvěru a obchodních podmínek spolu předchůdkyně a žalovaný dne 21.3.2024 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru kombi č. , hodnota, . Touto smlouvou se předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský nezajištěný úvěr až do výše 14 000 Kč s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, žalovaný se jí naopak zavázal tuto částku vrátit předchůdkyni formou pravidelných splátek, kdy byla jejich počáteční výše stanovena na 1 621 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 80 % ročně při RPSN 117,10 %. Pro případ prodlení žalovaného se splátkami je zde poté obsaženo ujednání o právu předchůdkyně na zesplatnění úvěru. Za nedílnou součást smlouvy byly označeny Obchodní podmínky a sazebník.

6. Z výpisů ARAD soud zjistil, že v březnu r. 2024 dosahoval průměrný úrok u revolvingových a kontokorentních úvěrů 15,34 % ročně a RPSN u úvěrů na spotřebu 9,3 %.

7. Podle výpisu z běžného účtu předchůdkyně a zprávy banky zaslala předchůdkyně na bankovní účet žalovaného dne 21.3.2024 částku 14 000 Kč a dne 21.5.2014 mu takto zaslala 1 600 Kč.

8. Z přehledu plateb má soud za prokázané, že žalovaný na danou smlouvu uhradil celkem 8 206 Kč.

9. Z přípisu z čl. 16 plyne, že dne 18.12.2024 sestavila předchůdkyně na jméno žalovaného oznámení o zesplatnění úvěru poskytnutého na základě smlouvy č. , hodnota, s výzvou k jeho okamžité úhradě.

10. Dle smlouvy o postoupení pohledávek, dodatku k této smlouvě, přílohy č. , hodnota, k této smlouvě předchůdkyně postoupila dne 12.12.2024 svou pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy specifikované shora na žalobkyni.

11. Podle oznámení o postoupení, předžalobní výzvy a příslušného podacího lístku žalobkyně dne 18.1.2025 žalovanému zaslala oznámení o shora uvedeném postoupení a předžalobní výzvu k úhradě v této věci, a to do 3 dnů.

12. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

13. Dne 21.3.2024 spolu předchůdkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru kombi č. , hodnota, . Touto smlouvou se předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský nezajištěný úvěr až do výše 14 000 Kč s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, a žalovaný se jí naopak zavázal tuto částku předchůdkyni vrátit formou pravidelných splátek, jejíchž počáteční výše byla stanovena na 1 621 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 80 % ročně při RPSN 117,10 %. Pro případ prodlení žalovaného se splátkami je zde poté obsaženo ujednání o právu předchůdkyně na zesplatnění úvěru. Za nedílnou součást smlouvy byly označeny Obchodní podmínky a sazebník.

14. V březnu r. 2024 dosahoval průměrný úrok u revolvingových a kontokorentních úvěrů 15,34 % ročně a RPSN u úvěrů na spotřebu 9,3 %.

15. Předchůdkyně zaslala na bankovní účet žalovaného dne 21.3.2024 částku 14 000 Kč a dne 21.5.2014 částku 1 600 Kč. Žalovaný jí naopak v rámci předmětné smlouvy uhradil celkem 8 206 Kč.

16. Dne 18.12.2024 sestavila předchůdkyně na jméno žalovaného oznámení o zesplatnění úvěru poskytnutého na základě smlouvy č. , hodnota, s výzvou k jeho okamžité úhradě.

17. Dne 12.12.2024 předchůdkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným z titulu smlouvy specifikované shora na žalobkyni.

18. Dne 18.1.2025 žalobkyně zaslala žalovanému oznámení o shora uvedeném postoupení a předžalobní výzvu k úhradě v této věci, a to do 3 dnů.

19. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ).

20. Ust. § 2395 o. z. uvádí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

22. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

23. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

24. Dle § 84 odst. 1 – 3 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Sdělené nebo zveřejněné informace podle odstavce 1 obsahují upozornění, že pokud spotřebitel nesplní povinnost podle odstavce 2 a poskytovatel proto nebude schopen posoudit jeho úvěruschopnost, poskytovatel spotřebitelský úvěr neposkytne.

25. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

27. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Ust. § 1958 odst. 2 o. z. stanoví, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

30. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.

31. V řízení bylo nesporné, že spolu žalovaný v pozici úvěrovaného a předchůdkyně v pozici úvěrujícího uzavřeli předmětnou smlouvu o úvěru. Vzhledem k tomu, že však předchůdkyně poskytovala žalovanému tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. NS přitom k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle NS neplatná. I NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle NSS ČOI v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý NSS přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

32. Je tedy třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je tak povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr přitom nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek NS ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57).

33. Žalobkyně v této věci tvrdila, že předchůdkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací získaných od žalovaného (zcela zde však absentuje tvrzení, o jaké informace se jednalo, a kdy a jak byly získány) a z lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI (zcela zde však absentuje tvrzení o tom, s jakým výsledkem dané lustrace byly a kdy byly provedeny), k tomuto svému tvrzení však soudu nepředložila žádné důkazy. Z uvedených tvrzení nadto nelze podle soudu ani dovodit, že předchůdkyně měla k dispozici základní údaje poskytnuté žalovaným co do jeho osobních a majetkových poměrů (výdaje, závazky, počet vyživovacích povinností apod.), resp. toto nebylo v řízení nikterak tvrzeno, ani prokázáno, které by následně podrobila ověření, přičemž řádně netvrdila ani konečné vyhodnocení tohoto ověření. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je přitom především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet). Následkem absence tohoto posouzení je poté absolutní neplatnost dané smlouvy o revolvingovém úvěru, jak je uvedeno výše. S ohledem na výše uvedené tak nejsou strany povinné si na základě tohoto právního titulu v podobě absolutně neplatné smlouvy o úvěru ničeho plnit. Na druhou stranu však bylo v řízení prokázané, jak je uvedeno výše, že předchůdkyně poskytla na základě této neplatné smlouvy žalovanému plnění ve výši 15 600 Kč, čímž se na její úkor žalovaný bezdůvodně obohatil (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), přičemž jí vrátil toliko 8 206 Kč, je tak povinen toto své bezdůvodné obohacení ve zbývajícím rozsahu (tj. co do částky 7 394 Kč) žalobkyni, na níž byla tato pohledávka za žalovaným řádně postoupena smlouvou o postoupení pohledávek, a je tedy ve věci aktivně legitimována, vydat. Soud proto ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II).

34. Nadto soud uvádí, že se dle jeho názoru jedná o neplatnou smlouvu i z důvodu její rozpornosti s dobrými mravy, potažmo zákonnými principy na ochranu žalovaného v pozici spotřebitele coby slabší strany. V řízení totiž bylo prokázáno, že si strany v rámci dané smlouvy sjednaly úrok ve výši 80 % ročně při RPSN 117,10 %, tedy úrok, který více jak 5x přesahuje průměrnou výši úrokové sazby obvyklé v době uzavření dané smlouvy (15,34 % ročně) - takové ujednání se tak dle názoru soudu příčí dobrým mravům (srovnej: rozhodnutí NS ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozhodnutí NS ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo rozhodnutí NS ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Soud si je přitom vědom, že předchůdce je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se však projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby (rozuměj sazbu sjednanou a sazbu obvyklého úroku v dané době) poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů podstatně (jak je uvedeno výše více než 5x). S ohledem na uvedené je tak podle názoru soudu třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, přičemž se jedná o rozpor tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle § 588 o.z. bez dalšího. Vzhledem k tomu, že se navíc co do ujednání o úroku v podobě úplaty za poskytnutí úvěru, jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru a takové ujednání nelze od smlouvy oddělit, dospěl soud k závěru, že se jedná o smlouvu absolutně neplatnou jako celek, jak je uvedeno výše. V této souvislosti se soud zcela ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze vyjádřenými v rozsudku ze dne 24. 9. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, že, s ohledem na podnikatelský záměr žalobkyně, by žalobkyně smlouvu o úvěru neuzavřela, pokud by byla úročena pouze obvyklou úrokovou sazbou (srovnej (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Obdobný závěr poté soud učinil i co do RPSN.

35. Soud pak v souladu s § 87 ZSÚ a § 160 odst. 1 o.s.ř. umožnil žalovanému uhradit daný dluh formou pravidelných měsíčních splátek, když přihlédl k výši dluhu, právu žalobkyně na jeho úhradu, i k tvrzeným majetkovým poměrům žalovaného. Soud dospěl k závěru, že je třeba mu poskytnout možnost dobrovolného splnění povinnosti, tj. plnění v měsíčních platbách, které snáze bude moci splnit, než úhradu celého dluhu naráz. Tím bude dána možnost žalovanému vyhnout se případnému exekučnímu řízení a dalšímu nárůstu svého dluhu. Na druhou stranu je však zároveň nutno zajistit i právo žalobkyně na co nejrychlejší uspokojení její pohledávky, proto byla výše jednotlivých splátek stanovena na 1 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud má nadto za to, že se jedná o lhůtu, resp. plnění přiměřené možnostem žalovaného a zároveň o spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran.

36. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když měly strany přibližně shodný úspěch ve věci (výrok III).