5 C 200/2020

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Anderové a přísedících Miroslavy Horáčkové a Hynka Brýdla ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem anonymizována čtyři slova , PSČ obec zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem ulice a číslo , PSČ obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalované zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 105.646 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 94.301 Kč jako doplatek mzdy, a to se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 2.900 Kč od 11. 08. 2017 do zaplacení, ve výši 8,05 % p.a. z částky 2.400 Kč od 11. 09. 2017 do zaplacení, ve výši 8,05 % p.a. z částky 2.400 Kč od 11. 10. 2017 do zaplacení, ve výši 8,05 % p.a. z částky 2.900 Kč od 11. 11. 2017 do zaplacení, ve výši 8,05 % p.a. z částky 3.536 Kč od 11. 12. 2017 do zaplacení, ve výši 8,50 % p.a. z částky 2.900 Kč od 11. 01. 2018 do zaplacení, ve výši 8,50 % p.a. z částky 3.100 Kč od 11. 02. 2018 do zaplacení, ve výši 8,50 % p.a. z částky 3.100 Kč od 11. 03. 2018 do zaplacení, ve výši 8,50 % p.a. z částky 3.100 Kč od 11. 04. 2018 do zaplacení, ve výši 8,50 % p.a. z částky 3.100 Kč od 11. 05. 2018 do zaplacení, ve výši 8,50 % p.a. z částky 1.600 Kč od 11. 06. 2018 do zaplacení, ve výši 9,00 % p.a. z částky 2.100 Kč od 11. 07. 2018 do zaplacení, ve výši 9,00 % p.a. z částky 2.100 Kč od 11. 08. 2018 do zaplacení, ve výši 9,00 % p.a. z částky 2.100 Kč od 11. 09. 2018 do zaplacení, ve výši 9,00 % p.a. z částky 2.600 Kč od 11. 10. 2018 do zaplacení, ve výši 9,00 % p.a. z částky 2.685 Kč od 11. 11. 2018 do zaplacení, ve výši 9,00 % p.a. z částky 3.663 Kč od 11. 12. 2018 do zaplacení, ve výši 9,75 % p.a. z částky 2.600 Kč od 11. 01. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 02. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 03. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % p.a. z částky 3.350 Kč od 11. 04. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 05. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 06. 2019 do zaplacení, ve výši 10,00 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 07. 2019 do zaplacení, ve výši 10,00 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 08. 2019 do zaplacení, ve výši 10,00 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 09. 2019 do zaplacení, ve výši 10,00 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 10. 2019 do zaplacení, ve výši 10,00 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 11. 2019 do zaplacení, ve výši 10,00 % p.a. z částky 3.722 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, ve výši 10,00 % p.a. z částky 3.550 Kč od 11. 01. 2020 do zaplacení, ve výši 10,00 % p.a. z částky 2.845 Kč od 11. 04. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V rozsahu částky 11.345 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 11.4.2020 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 36.594 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [ulice a číslo], [obec a číslo].

1. Žalobou doručenou soudu dne 21.7.2020 se žalobce domáhá toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci celkovou částku ve výši 105.646 Kč jako doplatku mzdy, a to se zákonnými úroky z prodlení z jednotlivých měsíčních částek do zaplacení. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že vykonával u žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 1.3.2015 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30.9.2015 mj. v letech 2017 2019 pracovní poměr jako řidič - automechanik a podle bližšího vymezení pracovní náplně a individuálního určení zaměstnavatele vykonával činnost řidiče hromadné dopravy (autobusu) včetně údržby a oprav motorového vozidla, jehož délka přesahuje 8 m a je určena pro přepravu více než 16 osob. Tuto činnost, tj. řidiče hromadné dopravy včetně údržby a oprav motorového vozidla, jehož délka přesahuje 8 m a je určena pro přepravu více než 16 osob, vykonával také podle zadané práce. Tato činnost zaměstnance je zařazena do 5. skupiny prací, jak je tato skupina prací závazně stanovena v nařízení vlády č. 567/2006 Sb., nařízení vlády o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztížení pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí. O tom, že do této skupiny prací spadá vykonávaná práce žalobce, svědčí žalovaným podepsaný dopis z počátku roku 2020, v němž žalovaný uvádí, že„ Po přezkoumání a dohledání všech patřičných zákonů a nařízení jsme usoudili, že jsme pravděpodobně udělali neúmyslnou chybu, kdy nás uvedl v omyl dokument - viz v příloze.“. Obdobně vyznívá nedatovaný dopis žalovaného odeslaný žalobci dne 24.6.2020, v němž žalovaný uvádí, že„ Byla zjištěna chyba v přiznané platové třídě v období 4/ 2017 - 12/ 2019“. Žalobce po přezkoumání vystavených mzdových výměrů a s tím souvisejících mzdových listů zjistil, že mu po část jeho pracovního poměru nejméně od 1.1.2017 do 31.12.2019 nebyla hrazena ani minimální zaručená mzda dle 5. skupiny prací, do níž jeho výkon práce spadá, jak je tato skupina prací závazně stanovena v nařízení vlády č. 567/2006 Sb. V souvislosti s tím byla žalobci chybně spočítána náhrada mzdy za dobu, kdy čerpal dovolenou, a současně také chybně a v nižší výši hrazeno důchodové pojištění, což by mělo negativní vliv na celou dobu, po kterou bude čerpat důchod. Dle evidenčního listu důchodového pojištění byla žalobci za rok 2017 vyplacena hrubá mzda od 1.1. do 31.12.2017 ve výši 164.664 Kč, ačkoliv mu dle 5. skupiny prací měla být vyplácena mzda nejméně 16.400 Kč za kalendářní měsíc, tj. celkem 196.800 Kč ročně. Tím vznikl žalovanému dluh ve výši 32.136 Kč hrubé mzdy, který představuje neuhrazenou odměnu za práci v roce 2017, kterou pro žalovaného žalobce vykonal a kterou je žalovaný povinen žalobci doplatit. Stejně tak za rok 2018 byla vyplacena dle evidenčního listu důchodového pojištění žalobci hrubá mzda ve výši 186.886 Kč, ačkoliv mu dle 5. skupiny prací měla být vyplácena mzda nejméně 18.100 Kč za kalendářní měsíc, tj. celkem 217.200 Kč ročně. Tím žalovanému vznikl dluh ve výši 30.314 Kč hrubé mzdy. Dle evidenčního listu důchodového pojištění žalobci za rok 2019 byla vyplacena hrubá mzda ve výši 198.028 Kč, ačkoliv dle 5. skupiny prací mu měla být vyplacena mzda ve výši 19.850 Kč za kalendářní měsíc, tj. celkem 238.200 Kč ročně, čímž žalovanému vznikl dluh ve výši 40.172 Kč hrubé mzdy. Podle pracovní smlouvy ze dne 1.3.2015 jsou mzdové podmínky stanoveny platovým výměrem a výplatní termín je stanoven na 10. den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla práce vykonána, tj. doba, od níž se odvíjí počátek doby běhu lhůty úroků z prodlení. Žalobci zároveň nebyla proplacena při ukončení pracovního poměru zbývající dovolená a ani mu nebyla tato dovolená zaměstnavatelem určena písemně alespoň 14 dnů předem podle ustanovení § 217 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Tímto postupem žalovaného vznikl žalobci nárok na proplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 14.190 Kč, když výpočet dovolené proběhl ze zaručené mzdy za poslední uzavřené čtvrtletí, kdy tato zaručená mzda nebyla žalobci ani hrazena. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce měl nárok na 15 dní dovolené, a to 10 dnů dovolené z roku 2019 a 5 dnů dovolené za rok 2020, což vyplývalo také ze mzdového listu. Při výpočtu náhrady mzdy je nutno vycházet z průměrného hodinového výdělku za předchozí čtvrtletí, tedy za období říjen až prosinec 2019, když však žalobci nebyla chybně hrazena ani zaručená mzda, a proto je nutné ve výpočtu zohlednit zaručenou mzdu a pro výpočet náhrady mzdy za dovolenou vycházet z hrubé měsíční mzdy ve výši 19.850 Kč za plný úvazek. Při zohlednění toho, že za říjen, listopad i prosinec 2019 měla zaručená mzda činit 19.850 Kč, náhrada mzdy za 1 den dovolené tak činí 946 Kč, po vynásobení 15 dny právě 14.190 Kč. Žalobce žalovanému zaslal předžalobní výzvu, kterou byl žalovaný vyzván k doplacení rozdílu mezi vyplácenou mzdou a zaručenou mzdou za poslední tři roky, tj. od května 2017 do prosince 2019 ve výši 91.610 Kč a o doplacení pojistného na důchodové pojištění. V mezidobí od doručení předžalobní výzvy do podání žaloby se právní zástupci obou stran pokusili o smírné vyřešení věci dohodou, když zástupce žalobce vypracoval po oboustranném schválení parametrů dohody dohodu o narovnání, na jejímž znění se strany shodly, žalovaný však bezdůvodně schválenou dohodu v den jejího podpisu odmítl podepsat a pokusil se o úpravu své pracovněprávní dokumentace tak, aby žalobce poškodil a zastřel skutečný stav. Tímto nepoctivým jednáním je žalobce nyní nucen se domáhat doplatku do zaručené mzdy pouze za měsíce červenec 2017 až prosinec 2019, tj. 3 roky zpětně. Po právní stránce potom žalobce žalobu odůvodňuje ustanovením § 112 odst. 3 zákoníku práce.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že činí nesporným, že žalobce byl u žalovaného v pracovním poměru a pracoval ode dne 1.3.2015 jako řidič autobusu včetně údržby a opravy tohoto motorového vozidla a pracovní poměr skončil ke dni 31.3.2020. Mzda žalobce byla jednostranně určována mzdovým výměrem ze strany žalovaného s aktualizací každý rok. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že mu nebyla hrazena ani minimální zaručená mzda dle 5. skupiny prací dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Toto tvrzení žalovaný odmítá, neboť žalobci byly v rozhodném období vyplaceny za jeho práci částky, které ve svém souhrnu převyšují minimální zaručenou mzdu pro rozhodné období. Žalovaný tvrdí, že žalobci byly vyplaceny na úhradu mzdy za rozhodné období částky 602.232 Kč, které podstatně převyšují minimální zaručenou mzdu za toto období (která dle tvrzení žalobce za toto období měla činit 553.800 Kč). Žalovaný se ve svém vyjádření zabývá tím, že žalobce určil žalovanému účty, na které mu má být poukazována mzda, když se jednalo o celkem 3 účty. Platby v celkové částce 606.232 Kč žalovaný dokládá výpisy z jeho účtu za rozhodné období. S ohledem na tyto skutečnosti není žalobcem uplatněný nárok na doplatek mzdy po právu. Dále se žalobce v žalobě domáhá nároku na proplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou 14.190 Kč hrubého odpovídající 15 dnům dovolené. Žalovaný potvrzuje, že nárok na 15 dní dovolené, tj. 10 dní dovolené z roku 2019 a 5 dní dovolené připadající na dobu trvání pracovního poměru v roce 2020 měl žalobce jako zaměstnanec ke dni podání výpovědi žalobce, tj. ke dni 4.2.2020. Žalobce se však se žalovaným ústně dohodl na tom, že zbývající dovolenou si vyčerpá do skončení pracovního poměru, a to dle svých preferencí. Následně po výpovědi žalobce požádal písemně prostřednictvím SMS zprávy žalovaného o čerpání dovolené od 2. do 8.3.2020 v rozsahu 5 dnů. Toto čerpání žalovaný schválil a umožnil. Zbývající část dovolené, tj. 10 dnů, vyčerpal na sklonku měsíce března 2020. Žalobce tudíž do skončení pracovního poměru celou dovolenou vyčerpal a nemá nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

3. Soud vzal za prokázané tyto skutečnosti:

4. Z pracovní smlouvy a dodatku č. 1 k pracovní smlouvě uzavřené dne 1.3.2015 a dále z výčtu pracovních povinností ze dne 1.3.2015 soud zjistil, že žalobce vykonával u žalovaného pracovní činnost jako řidič - automechanik, a to počínaje dnem 30.9.2015 v pracovním poměru na dobu neurčitou. Ze shodných tvrzení obou účastníků soud zjistil, že žalobce pracoval u žalovaného jako řidič autobusu. Z vyjádření obou stran a z výpovědi z pracovního poměru datované dnem 1.2.2020 doručené žalované dne 4.2.2020 soud zjistil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil ke dni 31.3.2020.

5. Dále soud zjistil, a to z ručně psaného textu na výpovědi z pracovního poměru, ze mzdových listů i z vyjádření žalobce a žalovaného, že ke dni podání výpovědi z pracovního poměru měl žalobce nárok na dovolenou za rok 2019 ve výši 10 dnů a za poměrnou část roku 2020 ve výši 5 dnů.

6. Z evidenčních listů důchodového pojištění za rok 2017 soud zjistil, že za rok 2017 byla žalobci vyplacena hrubá mzda ve výši 164.664 Kč, za rok 2018 ve výši 186.886 Kč a za rok 2019 ve výši 198.028 Kč Tyto údaje odpovídají mzdovým listům, které byly žalobci za výkon práce vystaveny. Z jednotlivých mzdových listů soud zjistil tyto skutečnosti: ze mzdových listů od července do prosince 2017 soud zjistil, že žalobci byla v červenci 2017 vyplacena hrubá mzda ve výši 13.500 Kč, v srpnu 2017 14.000 Kč, stejně v září 2017, v říjnu 2017 13.500 Kč, v listopadu 2017 mu byla vyplacena náhrada mzdy za 20 dnů dovolené ve výši 12.864 Kč a v prosinci 13.500 Kč hrubého. Ze mzdových listů za rok 2018 soud zjistil, že v lednu 2018 byla žalobci vyplacena hrubá mzda ve výši 15.000 Kč, stejně tak jako v únoru, březnu a dubnu 2018, v květnu 2018 mu byla vyplacena hrubá mzda ve výši 16.500 Kč, v červnu, červenci a srpnu 2018 mu byla vyplacena hrubá mzda ve výši 16.000 Kč, v září 15.500 Kč, v říjnu 2018 mu byla vyplacena hrubá mzda ve výši 11.739 Kč a náhrada mzdy za 5 dnů dovolené ve výši 3.676 Kč, v listopadu 2018 mu byla vyplacena hrubá mzda ve výši 3.409 Kč a náhrada mzdy za 15 dnů dovolené ve výši 11.028 Kč a v prosinci 2018 mu byla vyplacena hrubá mzda ve výši 15.500 Kč. V roce 2019 byla žalobci vyplacena v měsících lednu, únoru, dubnu, květnu, červnu, červenci, srpnu, září, říjnu a prosinci 2019 hrubá mzda ve výši 16.300 Kč, v březnu 2019 částka 16.500 Kč a v listopadu 2019 částka 8.538 Kč a náhrada mzdy za 10 dnů dovolené ve výši 7.590 Kč. V březnu 2020 byla žalobci vyplacena mzda ve výši 6.905 Kč a náhrada mzdy za 15 dnů dovolené ve výši 11.345 Kč.

7. Výzvou k zaplacení dlužné částky datovanou dne 5.6.2020 odeslanou zástupcem žalobce žalovanému je žalovaný vyzýván k zaplacení částky 105.789 Kč jako rozdílu mezi vyplacenou mzdou a zaručenou mzdou od května 2017 do prosince 2019 ve výši 91.610 Kč a dále náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 14.179 Kč.

8. Z výpisů z běžných účtů žalovaného soud zjistil, že na jednotlivé žalobcem uvedené účty byly zasílány částky, a to různé částky. Jednalo se o nepravidelné platby a z těchto výpisů nelze dovodit, že by se mohlo nebo mělo jednat o výplatu mzdy. Sám žalovaný ve svém vyjádření při jednání soudu uvedl, že pokud by došlo k sečtení cestovních náhrad a mezd, byla by vyplacená částka vyšší než zaručená mzda. Navrhl jako důkaz soudu předložit vyúčtování cestovních nákladů za jednotlivé měsíce od července 2017 do prosince 2019 Tyto doklady sice měl k dispozici, ale soudu je nepředložil, protože je chtěl seřadit a učinit z nich příslušné závěry. Proto požádal o poskytnutí lhůty 14 dnů. Protože předmětem tohoto sporu není vyúčtování cestovních náhrad, ale zaplacení mzdy za odvedenou práci, důkaz vyúčtováním cestovních náhrad soud neprovedl, ani nebyla žalovanému stanovena lhůta k předložení těchto listin.

9. Z fotokopie SMS zprávy a z vyjádření žalobce soud zjistil, že v období 2.- 8.3.2020 žalobce skutečně žádal o volno. Mínil tím však žádost o náhradní volno, nikoliv o dovolenou, a to o náhradní volno za práci přesčas a v době pracovního klidu a práci v noci, neboť v předcházejícím měsíci únoru 2020 vykonával od 6. do 11.2 dva dny práci připadající na sobotu a neděli a 13.-17.2 také dva dny připadající na sobotu a neděli a 25.-29.2 jeden den v sobotu. Za tyto dny mu nebyl poskytnut příplatek. Proto mu muselo být dle jeho názoru poskytnuto náhradní volno nebo příplatky doplaceny.

10. Z emailové korespondence mezi žalobcem a žalovaným soud zjistil, že žalobce se domáhá zařazení do 5. skupiny prací a nároku na ochranné pracovní pomůcky.

11. Z porovnání mzdového listu za únor 2020, podle kterého činila hrubá mzda 21.700 Kč, a dále byl přiznán žalobci příplatek ve výši 350 Kč s přehledem o vyplacených mzdách za stejné období a z vyúčtování za únor 2020 vyhotoveným žalovaným soud zjistil, že žalobci byla poukázána čistá mzda ve výši 17.253 Kč (odpovídající hrubé mzdě 21.700 Kč a 350 Kč), ale také cestovné ve výši 9.747 Kč. Z přehledu o vyplacených mzdách za toto období dále vyplývá, že žalobci ještě mělo být vyplaceno dále 4.797 Kč a 2.409 Kč (nazváno jako„ odvody a doplatek za leden na odvodech“). Z těchto listin tedy soud zjistil, že žalobci skutečně nebyla vyplácena pouze mzda za vykonanou práci, ale také náhrady, např. cestovné. Stejné skutečnosti lze zjistit i z vyúčtování za červenec 2017.

12. Po provedeném dokazování soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce na základě pracovní smlouvy pracoval u žalovaného jako řidič autobusu, za období let 2017 2019 mu byla vyplácena hrubá mzda v souladu s údaji uvedenými ve mzdových listech a v souladu s údaji uvedenými v evidenčních listech důchodového pojištění za jednotlivá období, a dále mu navíc byla vyplácena další plnění ze strany žalovaného, což žalovaný nerozporuje, byť tvrdí, že za jeho práci mu byly vypláceny částky, které ve svém souhrnu převyšují minimální zaručenou mzdu pro rozhodné období. Dále soud dospěl k závěru, že ke dni podání výpovědi měl žalobce nárok na čerpání 10 dnů dovolené za rok 2019 a 5 dnů dovolené za rok 2020. Provedeným dokazováním, zejm. mzdovým listem za březen 2020, soud dovodil, že náhrada mzdy za 15 dnů dovolené ve výši 11.345 Kč žalobci byla ve výplatě za březen 2020 vyplacena.

13. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 112 odst. 1 až 3 zákoníku práce. Podle těchto ustanovení zaručenou mzdou je mzda nebo plat, na který zaměstnanci vzniklo právo podle tohoto zákona, smlouvy, vnitřního předpisu, mzdového výměru nebo platového výměru (§ 113 odst. 4 a § 136). Nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat, stanoví vláda nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen. Nejnižší úroveň zaručené mzdy nesmí být nižší než částka, kterou stanoví tento zákon v § 111 odst. 2 jako základní sazbu minimální mzdy. Další nejnižší úrovně zaručené mzdy se stanoví diferencovaně podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce tak, aby max. zvýšení činilo alespoň dvojnásobek nejnižší úrovně zaručené mzdy. Podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance může vláda stanovit nejnižší úroveň zaručené mzdy podle věty druhé a třetí až o 50 % nižší. Nedosáhne-li mzda nebo plat bez mzdy nebo platu za práci přesčas, příplatku za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a neděli příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy podle odst. 2, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou nejnižší úrovní zaručené měsíční mzdy nebo ve výši rozdílu mezi mzdou připadající na jednu odpracovanou hodinu a příslušnou hodinovou sazbou nejnižší úrovně zaručené mzdy. Pro účely doplatku se použije nejnižší úroveň hodinové mzdy, jestliže se předem nesjedná, nestanoví nebo neurčí použití nejnižší úrovně zaručené měsíční mzdy. Podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, pracovní činnost - řízení, údržba a opravy motorových vozidel, jejichž délka přesahuje 8 m a která jsou určena pro přepravu více než 16 osob se zařazuje do 5. skupiny prací. Nejnižší úroveň zaručené mzdy u 5. skupiny prací v roce 2017 podle tohoto nařízení vlády činila 16.400 Kč, v roce 2018 18.100 Kč a v roce 2019 19.850 Kč měsíčně. Protože bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce jako řidič autobusu vykonával práci, která má být zařazena do 5. skupiny prací a mzda podle údajů uvedených v jeho mzdových listech nedosahovala nejnižší úrovně zaručené mzdy, je žalovaný povinen za jednotlivé měsíce poskytnout až do výše nejnižší úrovně zaručené mzdy žalobci doplatek. Takto musí žalovaný žalobci doplatit částky za červenec 2017 2.900 Kč, v srpnu a září 2.400 Kč, v říjnu 2.900 Kč, v listopadu 3.536 Kč a v prosinci 2.900 Kč - vždy do zaručené mzdy 16.400 Kč. V roce 2018 musí žalovaný žalobci doplatit do zaručené mzdy 18.100 Kč částky 3.100 Kč za měsíce leden, únor, březen, duben, dále částku 1.600 Kč za květen 2018, za měsíce červen, červenec a srpen částky 2.100 Kč, v září 2.600 Kč, v říjnu 2.685 Kč, v listopadu 3.663 Kč a v prosinci 2.600 Kč. Za rok 2019 je žalovaný povinen doplatit do zaručené mzdy 19.850 Kč měsíčně částky 3.550 Kč za měsíce leden, únor, duben až říjen 2019 a dále částky 3.550 Kč za září a v listopadu 3.722 Kč a v prosinci 3.550 Kč. Soud při rozhodování této věci vycházel z toho, že sám žalovaný jako zaměstnavatel a plátce mzdy vyhotovil v souladu se zákonem o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., mzdové listy, a to jako účetní doklady svědčící o tom, jaké částky na mzdě a na ostatních plněních byly žalobci jako zaměstnanci vyplaceny a jaké částky podle příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů byly sraženy. Povinnost žalovaného v tomto směru vyplývá z ustanovení § 38j zákona č. 586/1992 Sb., které stanoví, jaké údaje musí mzdový list obsahovat. Tyto žalovaným vyhotovené účetní doklady potom stoprocentně souhlasí s údaji, které žalovaný převedl na evidenční listy důchodového pojištění a předal příslušným orgánům sociálního zabezpečení. Soud nemá důvodu pochybovat o tom, že tyto žalovaným vyhotovené účetní doklady odpovídají skutečnosti a o tom, že žalovaným předložené výpisy z účtu svědčí o dalších platbách žalobci, ovšem platbách, které nejsou mzdou (resp. z účtu žalovaného byly na účty žalobce vypláceny mzda i ostatní plnění související s výkonem práce a nepředstavující mzdu). Pokud žalovaný v souvislosti s tímto sporem hodlá mzdové listy opravit a doložit jimi jinou výši mzdy, takový důkaz nemůže soud k prokázání této skutečnosti připustit. Tímto způsobem by žalovaný mohl opravovat účetní doklady tak, jak by pro něj bylo výhodné a proto žalovanému pro poskytnutí těchto důkazů nebyla stanovena lhůta ve smyslu § 118b o.s.ř. Protože tedy žalobci nebyla vyplacena mzda do výše nejnižší úrovně zaručené mzdy, když výši vyplacené mzdy žalobce vzal soud za jednoznačně prokázanou (ze mzdových listů a podkladů z evidenčních listů důchodového zabezpečení), v tomto rozsahu bylo žalobě v tomto rozsahu plně vyhověno, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení.

14. Žalobce se žalobou také domáhal náhrady za nevyčerpanou dovolenou. Tvrdil, že volno, které žádal prostřednictvím SMS zprávy, bylo žádostí o volno za práci přesčas a v době pracovního klidu a práci v noci. Podle ustanovení § 127 odst. 1 a 2 zákoníku práce za hodinu práce přesčas přísluší zaměstnanci část platového tarifu, osobního a zvláštního příplatku a příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v kalendářním měsíci, ve kterém práci přesčas koná, a příplatek ve výši 25 % průměrného hodinového výdělku a jde-li o dny nepřetržitého odpočinku v týdnu, příplatek ve výši 50 % průměrného hodinového výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna místo platu za práci přesčas. Za dobu čerpání náhradního volna se plat nekrátí. Neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno, přísluší zaměstnanci část platového tarifu, osobního příplatku, zvláštního příplatku, příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí, příplatek podle odst.

1. Z předložené komunikace mezi účastníky, zejm. z dopisu ze dne 5.5.2020, bylo soudem zjištěno, že žalobce potvrzuje, že v březnu čerpal 5 dnů řádné dovolené. Ze mzdového listu za březen 2020 soud zjistil a bere za prokázané, že žalobci byla proplacena náhrada mzdy za 15 dnů dovolené ve výši 11.345 Kč.

15. Podle ustanovení § 222 odst. 1 až 3 zákoníku práce zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Jestliže zaměstnanci vznikne právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku. Soud dovodil, že za situace, že ke konci března 2020 žalobci končil pracovní poměr u žalovaného, měl právo na výplatu náhrady za nevyčerpanou dovolenou (stejná částka by musela být vyplacena i v případě čerpání dovolené). Vychází z údaje uvedeného ve mzdovém listě za březen 2020, tedy z toho, že mu náhrada za nevyčerpanou dovolenou byla vyplacena ve výši 11.345 Kč. Jestliže náhrada za nevyčerpanou dovolenou přísluší ve výši průměrného výdělku, je třeba zjistit průměrný výdělek ve smyslu ustanovení § 351 a násl. zákoníku práce. Podle ustanovení § 353 odst. 1 a § 354 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období, když není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Ze mzdových listů předložených žalobcem za předchozí kalendářní čtvrtletí, tedy říjen až prosinec 2019, soud zjistil, že v říjnu 2019 žalobce odpracoval 22 pracovních dnů, v listopadu 21 pracovních dnů a v prosinci 2019 19 pracovních dnů, za což mu měla náležet nejnižší úroveň zaručené mzdy v roce 2019 19.850 Kč. Měl tedy obdržet 59.550 Kč hrubého. Jestliže za období od října do prosince 2019 žalobce odpracoval 62 dnů, potom náleželo za jeden den (59.550) 961 Kč hrubého. Jelikož měl žalobce obdržet náhradu za nevyčerpanou dovolenou za 15 dnů, měla mu být vyplacena podle výpočtu soudu částka 14.415 Kč (961*15), žalobce však požaduje pouze částku 14.190 Kč. Protože částka 11.345 Kč byla žalobci prokazatelně vyplacena jako náhrada mzdy s výplatou za březen 2020, potom zbývá k doplacení za s přihlédnutím k nejnižší úrovni zaručené mzdy částka 2.845 Kč a ve zbývající části, tedy v rozsahu částky 11.345 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, byla žaloba zamítnuta.

16. Protože žalobce byl úspěšný v převážné části předmětu sporu, soud mu přiznal ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. plnou náhradu nákladů řízení. Ty jsou tvořeny odměnou za zastupování advokátem, když za jeden úkon právní služby náleží zástupci žalobce částka 5.340 Kč, a to dle ustanovení § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. s přihlédnutím k § 8 odst. 1 citované vyhlášky. Zástupce žalobce má právo na náhradu za odměnu právního zastoupení za 5 úkonů právní služby, a to za přípravu a převzetí zastoupení, výzvu k plnění, žalobu, vyjádření k vyjádření žalovaného a účast u jednání před soudem, tedy celkem 26.700 Kč (5x 5.340 Kč), dále 5 paušálních náhrad hotových výdajů podle § 13 citované vyhlášky. Dále má právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.283 Kč, náhradu promeškaný čas ve smyslu § 14 citované vyhlášky za čas strávený cestou na jednání za 10 půlhodin po 100 Kč, tedy 1.000 Kč, a náhradu nákladů za cestu z [obec] do [obec] a zpět na jednání soudu dne 9.6.2021, tj. 350 km, s průměrnou spotřebou 6 l nafty /100 km - celkem 2.111 Kč. Celkové náklady ve výši 36.594 Kč je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný je povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce.

17. Lhůtu k plnění u výroku I. soud stanovil rovněž dle § 160 odst. 1 o.s.ř.