5 C 331/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Anderové a přísedících jméno příjmení a JUDr. jméno příjmení ve věci žalobce: osobní údaje žalobce anonymizováno adresa žalobce zastoupený anonymizováno údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného anonymizováno adresa žalované o zaplacení částky 8.230 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce [celé jméno žalobce] domáhá toho, aby žalovanému [příjmení] [jméno] nad [právnická osoba] byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8.230 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28.6.2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, se zamítá.

II. Žalobce [celé jméno žalobce] je povinen zaplatit žalovanému [příjmení] [jméno] nad [právnická osoba] částku 32.770 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 41.000 Kč od 11.6.2022 do 14.6.2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 32.770 Kč od 15.6.2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce [celé jméno žalobce] je povinen nahradit žalovanému [příjmení] [jméno] nad [právnická osoba] náklady řízení ve výši 4.909,37 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 26.7.2022 se žalobce domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8.230 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28.6.2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem byla uzavřena pracovní smlouva, na základě které se žalobce zavázal vykonávat práci na pracovní pozici řidič. V průběhu trvání pracovního poměru byla dne 28.1.2019 mezi žalobcem a žalovaným uzavřena stabilizační smlouva a dohoda o srážkách ze mzdy, na základě které se žalovaný zavázal žalobci přispívat na penzijní spoření částkou 1.000 Kč měsíčně, a žalobce se zavázal setrvat u žalovaného v pracovním poměru po dobu minimálně pět let počítaných od prvního dne následujícího po vzniku smlouvy. V případě nesplnění závazku se žalobce zavázal k vrácení veškerých poskytnutých příspěvků a za tímto účelem byla rovněž sjednána dohoda o srážkách ze mzdy. Žalovaný na základě smlouvy s Pardubickým krajem zajišťoval dopravní obsluhu v části Pardubického kraje (zejm. [anonymizováno] a [anonymizováno]), přičemž tato smlouva skončila ke dni 11.6.2022 a ode dne 12.6.2022 zajišťoval dopravní obsluhu v těchto oblastech na základě vítězství ve výběrovém řízení nový dopravce. Žalovaný z důvodu ztráty zakázky ode dne 12.6.2022 již nebyl schopen žalobci a dalším zaměstnancům přidělovat práci. Žalovaný o tom s předstihem své zaměstnance informoval a nabídl jim uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru s tím, že na základě takového skončení pracovního poměru umožní bezproblémový přechod k novému zaměstnavateli ode dne 11.6.2022. Žalobce se žalovaným uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru k tomuto datu. Žalovaný následně fakturou ze dne 6.6.2022 nárokoval vůči žalobci vrácení částky 41.000 Kč, který mu byl uhrazen jako příspěvek na penzijní spoření dle stabilizační smlouvy. V červnu 2022 žalovaný ve vyúčtování mzdy za měsíc květen 2022 provedl srážku ze mzdy v částce 8.230 Kč, když se jedná o část uhrazeného příspěvku na penzijní připojištění. Následně žalovaný žalobce vyzval k uhrazení zbylé části dluhu, tj. částky 32.770 Kč. Žalobce má za to, že žalovanému nevznikl nárok na vrácení částky 41.000 Kč. Odůvodňuje to ustanovením § 2006 občanského zákoníku s tím, že žalobce měl v úmyslu svůj závazek dle stabilizační smlouvy setrvat po dobu pěti let u zaměstnavatele dodržet a nemožnost splnění závazku vznikla na základě jiné skutečnosti mimo důvody žalobce tím, že žalovaný ztratil zakázku k zajištění dopravní obslužnosti a nebyl nadále po dni 12.6.2022 žalobci schopen přidělovat práci. Žalobce zároveň poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/96 ze dne 3.12.1997. Žalobce konstatuje, že měl v úmyslu svůj závazek setrvat po dobu minimálně pěti let u žalovaného zaměstnavatele dodržet, ale ke skončení pracovního poměru došlo výhradně z toho důvodu, že žalovaný ode dne 12.6.2022 nebyl schopen z důvodu ztráty zakázky žalobci přidělovat práci. Ke skončení pracovního poměru tedy nedošlo z důvodu na straně žalobce. Ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu tak vznikla následná nemožnost plnění a závazek žalobce vrátit žalovanému částku 41.000 Kč zanikl. Zároveň je žalobce přesvědčen, že požadavek žalovaného na vrácení částky 41.000 Kč je rovněž v rozporu s dobrými mravy z toho důvodu, že ke skončení pracovního poměru došlo nikoliv z vůle žalobce, ale na základě neschopnosti žalovaného přidělovat žalobci práci. Proto žalobou podanou ve věci sp. zn. 5 C 331/2022 žalobce požaduje, aby mu žalovaný vrátil částku 8.230 Kč se zákonným úrokem z prodlení, když v této výši byla žalobci žalovaným provedena srážka ze mzdy. Ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 420/2022 se žalobce [příjmení] [jméno] nad [právnická osoba] (poté jen„ žalovaný“) domáhá po [celé jméno žalobce] zaplacení částky 32.770 Kč s přísl. Jedná se o zůstatek nevrácené výše žalovaným vyplaceného příspěvku na penzijní spoření poté, co žalobce nesplnil svůj závazek setrvat v pracovním poměru u žalovaného alespoň pět let od uzavření smlouvy. Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 8.2.2023 spojil tyto věci ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 5 C 331/2022.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že je nesporné, že dne 28.1.2019 došlo k uzavření stabilizační smlouvy a dohody o srážkách ze mzdy, když na základě této smlouvy se žalovaný zavázal žalobci přispívat na penzijní spoření částkou 1.000 Kč měsíčně, a žalobce se zavázal setrvat u žalovaného v pracovním poměru po dobu minimálně pět let počítaných od prvního dne následujícího po vzniku smlouvy. Dále se účastníci smlouvy dohodli na tom, že pokud žalobce svůj závazek nedodrží, je povinen veškeré příspěvky vrátit, příp. je žalovaný oprávněn srazit je žalobci ze mzdy. Žalobce svůj závazek setrvat v pracovním poměru nejméně pět let nedodržel, protože na základě dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 25.3.2022 došlo k ukončení pracovního poměru ke dni 12.6.2022. Žalovanému tak vznikl nárok na úhradu částku 41.000 Kč, což představuje částku uhrazenou ze strany žalovaného na penzijní spoření žalobce po dobu 41 měsíců od uzavření stabilizační smlouvy. Skutečnost, že došlo k vyplácení těchto příspěvků, žalovaný považuje za nespornou. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný za měsíc květen 2022 strhl ze mzdy maximální možnou srážku ve výši 8.230 Kč, přičemž zbytek dluhu je poté ze strany žalovaného vůči žalobci nárokován. Žalovaný vychází z toho, že nárok na provedení srážek ze mzdy žalovanému vznikl, protože žalobce porušil podmínky sjednané smlouvy. Žalobce dovozuje svůj nárok na vrácení částky 8.230 Kč ze skutečnosti, že měl v úmyslu svůj závazek dodržet, že se jedná o objektivní nemožnost plnění, protože dle jeho názoru žalovaný nebyl z důvodu ztráty zakázky schopen žalobci a dalším zaměstnancům přidělovat práci. Jedná se však o subjektivní názor žalobce, který je nesprávný. Žalobce naráží na skutečnost, že žalovaný skončil výkon dopravní obslužnosti Pardubického kraje, protože nedošlo k novému uzavření smlouvy a oblasti v Pardubickém kraji začali obsluhovat jiní dopravci. Žalobce však neměl sjednáno, že bude vykonávat práci jako řidič linky dopravní obslužnosti Pardubického kraje, ale jako řidič silničních motorových vozidel. Žalovaný nikdy žádnému svému zaměstnanci negarantoval, že bude jezdit určitou oblast, určitou autobusovou linku, určitý typ vozidla nebo jiné detaily. S ohledem na skutečnost, že autobusoví dopravci soutěží zakázky v různých oblastech, řidiči často cestují a vykonávají práci v různých organizačních složkách zaměstnavatele. Žalobce měl původně jako místo výkonu práce sjednanou provozovnu v [obec], ale došlo ke změně pracovní smlouvy právě v tom smyslu, aby žalovaný v případě potřeby mohl využít řidiče při plnění jiné zakázky. Žalobce s touto změnou souhlasil. Žalovaný má velké množství práce nejen v Pardubickém kraji, ale i v kraji Jihomoravském, a kdyby nebylo nedostatku řidičů, byl by připraven expandovat i dále. Žalobce se tedy dobrovolně zavázal zůstat v pracovním poměru u žalovaného po dobu pět let a následně se dobrovolně rozhodl ukončit svůj pracovní poměr, přičemž mu v tom žalovaný vyšel vstříc a uzavřel s ním dohodu o ukončení pracovního poměru. Rozporovat nyní svůj svobodně sjednaný závazek vrátit finanční podporu žalovaný považuje za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje žalobu zamítnout. Při jednání dne 8.2.2023 žalovaný dále uvedl, že skutečně ke dni 12.6.2022 začal Pardubický region obsluhovat nový dopravce a velká část řidičů žalovaného měla zájem u něj pracovat. Tito řidiči, pokud chtěli skončit pracovní poměr u žalovaného, by museli do konce března podat výpověď a pracovní poměr by jim skončil koncem května 2022. Žalovaný měl zájem uchovat tyto řidiče v pracovním poměru do dne 11.6.2022 a bylo pro něj výhodné umožnit jim skončení pracovního poměru k tomuto datu. Žalovaný si chtěl ponechat všechny řidiče, nedal jedinou výpověď. Žalovaný navíc stále nabírá nové řidiče, a to jak pro region Pardubického kraje, tak pro Jihomoravský kraj. Všem řidičům bylo nabízeno setrvání v pracovním poměru. Pokud by však řidiči z důvodu jejich zájmu pracovat u nového dopravce dali výpovědi, potom by řidiči žalovanému na polovinu měsíce června chyběli. Všichni, kteří měli zájem setrvat v pracovním poměru u žalovaného, zůstali. Pokud by žalobce nechtěl ukončit pracovní poměr dobrovolně, mohl očekávat, dle jím uvedených důvodů- nemožnost přidělování práce- na výpověď ze strany žalovaného (žalovaný však výpovědi nedával).

3. Soud vzal za prokázané tyto skutečnosti:

4. Z pracovní smlouvy a dohod o změnách pracovní smlouvy soud zjistil, že žalobce se žalovaným uzavřel pracovní smlouvu dne 31.8.1992 s tím, že ode dne 1.9.1992 nastoupí jako opravář v provozovně v [obec]. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 2.5.1997 bylo ujednáno, že počínaje dnem 5.5.1997 bude žalobce pracovat u žalovaného jako řidič silničních motorových vozidel s místem výkonu práce v [obec]. Dohodou ze dne 29.10.2007 došlo počínaje dnem 1.11.2007 k změně místa výkonu práce tak, že jím bude pracoviště zaměstnavatele v rámci jeho organizačních jednotek.

5. Ze stabilizační smlouvy a dohody o srážkách ze mzdy soud zjistil, že byla uzavřena mezi oběma účastníky ze dne 28.1.2019, a touto smlouvou se žalovaný jako zaměstnavatel zavázal poskytovat žalobci jako zaměstnanci příspěvek na doplňkové penzijní spoření, resp. na jiné daňově zvýhodněné formy penzijního pojištění ve výši 1.000 Kč měsíčně, a žalobce jako zaměstnanec se zavázal u zaměstnavatele setrvat v pracovním poměru minimálně po dobu pěti let počítaných od prvního dne měsíce následujícího po vzniku této stabilizační smlouvy. Pro případ nesplnění závazku setrvání v pracovním poměru u zaměstnavatele po dohodnutou dobu se zaměstnanec, tedy žalobce, zavázal vrátit žalovanému jako zaměstnavateli vrátit veškeré jím poskytnuté příspěvky na penzijní spoření, a to nejpozději ke dni skončení pracovního poměru.

6. Z dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 25.3.2022 soud zjistil, že účastníci tohoto sporu uzavřeli v souladu s ustanovením § 49 zákoníku práce dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 11.6.2022. Žalobci jako zaměstnanci nenáleží odstupné. Účastníci se dohodli, že žalovaný vyplatí žalobci v rámci mzdy za měsíc květen 2022 mimořádnou odměnu 15.000 Kč. Zároveň žalovaný jako zaměstnavatel odpouští závazek žalobce uhradit adekvátní část nákladů, resp. ceny vynaložených žalovaným na zakoupení osobních pomůcek a stejnokrojových součástí, které zůstávají ve vlastnictví žalobce, a dále zároveň odpouští závazek vrátit mobilní telefon, který mu byl zaměstnavatelem v průběhu pracovního poměru poskytnut, jakož i závazek uhradit adekvátní část nákladů, resp. ceny vynaložených zaměstnavatelem na jeho zakoupení. Zároveň zaměstnavatel zaměstnanci umožní převod stávajícího služebního telefonního čísla.

7. Z faktury vystavené dne 6.6.2022, splatné dne 10.6.2022, soud zjistil, že žalovaný vůči žalobci uplatňuje k zaplacení částku 41.000 Kč, tj. ve výši jemu vyplacených příspěvků na penzijní pojištění. Ze mzdového listu žalobce zjistil, že v měsíci květnu 2022 mu byla provedena srážka ze mzdy ve výši 8.230 Kč. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 15.6.2022 soud zjistil, že žalovaný vůči žalobci uplatňuje jeho závazek ve výši 32.770 Kč.

8. Z dopisu žalovaného zaměstnancům žalovaného soud zjistil, že všem zaměstnancům žalovaný dal na vědomí, že [anonymizováno] [obec] nad [právnická osoba] zajišťuje dopravní obslužnost v Pardubickém kraji do dne 11.6.2022. Počínaje dnem 1.1.2022 dojde k navýšení mezd u řidičů v průměru o 2.500 Kč. Plynulý přechod k novému zaměstnavateli žalovaný umožní dohodou o ukončení pracovního poměru ke dni 11.6.2022. Pro případ ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 11.6.2022 se žalovaný zavazuje, že budou poskytnuty stávající výhody, tj. bude odpuštěno vracení financí za uniformu, zdarma bude převod telefonů i s čísel do osobního vlastnictví, řidičům v důchodovém věku, kteří již nebudou pokračovat, budou odpuštěny závazky (penzijní připojištění, uniforma apod.), platí nabídka práce v koncernu - autobusová doprava, nákladní, vnitrostátní nebo mezinárodní doprava, možnost bytu nebo ubytoven. Pro řidiče, který přijme pracovní nabídku v rámci koncernu, je připraven náborový příspěvek 30.000 Kč.

9. Z veřejně dostupných internetových stránek soud zjistil, že žalovanému počínaje dnem 12.6.2022 končí smlouva pro zajištění autobusové dopravní obslužnosti v Pardubickém kraji.

10. Po provedeném dokazování soud dospěl k tomuto skutkovému závěru. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena pracovní smlouva, na základě které žalobce vykonával pro žalovaného práci řidiče silničních motorových vozidel v poslední době s místem výkonu práce v rámci organizačních jednotek žalovaného. V průběhu trvání pracovního poměru dne 28.1.2019 byla uzavřena mezi účastníky stabilizační smlouva a dohoda o srážkách ze mzdy, kterou se žalovaný jako zaměstnavatel zavázal přispívat žalobci jako zaměstnanci na penzijní spoření částkou 1.000 Kč měsíčně a žalobce se jako zaměstnanec zavázal setrvat v pracovním poměru u žalovaného jako zaměstnavatele minimálně po dobu pěti let s tím, že pokud tento závazek nesplní, zavázal se vrátit zaměstnavateli veškeré jím poskytnuté příspěvky na penzijní spoření, a to nejpozději ke dni skončení pracovního poměru. Dne 25.3.2022 uzavřel žalobce i žalovaný dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 11.6.2022 s tím, že v případě řádného ukončení pracovního poměru k tomuto datu žalovaný žalobci vyplatí mimořádnou odměnu 15.000 Kč, odpustí mu závazek uhradit část nákladů vynaložených na zakoupení osobních pomůcek a stejnokrojových součástí, odpouští mu závazek vrátit mobilní telefon i závazek uhradit adekvátní část nákladů vynaložených na jeho zakoupení a zaměstnavatel umožní převod stávajícího služebního telefonního čísla. Žalovaný žalobci ještě před skončením pracovního poměru provedl srážku ze mzdy týkající se části vyplacených příspěvků ve výši 8.230 Kč a zůstatek požaduje k zaplacení ve výši 32.770 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.

11. Po právní stránce soud věc posoudil podle jednotlivých ustanovení občanského zákoníku, když byla mezi účastníky uzavřena smlouva, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (ustanovení § 1746 odst. 2 občanského zákoníku), a dále smlouva, resp. dohoda, o srážkách ze mzdy ve smyslu ustanovení § 2045 a násl. občanského zákoníku. Uzavřenou smlouvou se žalovaný jako zaměstnavatel zavázal přispívat žalobci jako zaměstnanci na penzijní spoření částkou 1.000 Kč a tento svůj závazek v průběhu trvání pracovního poměru vůči žalobci plnil, resp. tato skutečnost nebyla v tomto řízení sporována. Žalobce jako zaměstnanec se zavázal setrvat v pracovním poměru u žalovaného po dobu pěti let od uzavření smlouvy. Tento závazek nedodržel, když uzavřel dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 11.6.2022. Podle uzavřené smlouvy v případě nesplnění závazku setrvání v pracovním poměru je povinen vrátit zaměstnavateli veškeré jím poskytnuté příspěvky na penzijní spoření, a to nejpozději ke dni skončení pracovního poměru. Tento svůj závazek žalobce nesplnil, resp. byl splněn pouze zčásti v rozsahu provedené srážky ze mzdy v souladu s uzavřenou stabilizační smlouvou.

12. Žalobce odkazuje ve své obraně na ustanovení § 2006 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nemožnost plnění prokazuje dlužník. Soud vychází z toho, že je možné, že se plnění po vzniku závazku stane následně nemožným. Nemožnost plnění se však neposuzuje s ohledem na osobu konkrétního dlužníka, ale objektivně, musí tedy dodatečně nastat stav, kdy je plnění nemožné pro každého dlužníka. Aby došlo k zániku závazku v důsledku toho, že se plnění stalo dodatečně, tj. již po vzniku závazku nemožným, musí jít skutečně o plnění nemožné. Nestačí tedy, aby šlo o plnění ztížené, komplikované či možné jen s většími než původně předpokládanými náklady. Judikatura zastává názor o přednosti zásady, že se mají smlouvy plnit (pacta sunt servanda), před problémy způsobenými dodatečnou nemožností plnění. V tomto směru soud vychází ze všech skutečností zjištěných v rámci tohoto řízení, tedy z toho, že počínaje dnem 12.6.2022 skutečně dopravní obslužnost Pardubického kraje zajišťují jiní dopravci než žalovaný. Zároveň je však třeba zdůraznit, že žalobce má ve smlouvě sjednáno místo výkonu práce pracoviště zaměstnavatele v rámci jeho organizačních jednotek, organizační jednotky žalovaného nejsou vázány pouze na Pardubický kraj, a byť žalovaný jako zaměstnavatel umožnil svým zaměstnancům - řidičům ukončit pracovní poměr dohodou za sjednání příslušných shora uvedených výhod a tento postup byl i pro něj výhodný s ohledem na jeho povinnost zajistit dopravní obslužnost do poloviny měsíce června 2022, sám pracovní poměry výpovědí se svými zaměstnanci nekončil a z listin soudu předložených je zřejmé, že má zájem i na přijímání nových řidičů. Pokud za této situace žalobce ukončil pracovní poměr dohodou, musel mít na vědomí, že bude muset splnit svůj závazek vyplývající pro něj ze stabilizační smlouvy, tzn. vrátit jemu vyplacené příspěvky na penzijní pojištění. Soud neshledal, že by závazek žalobce zanikl pro nemožnost plnění, neboť žalovaný v rámci svých organizačních složek svou činnost nadále vykonává, řidiče zaměstnává, a to nikoliv pouze v regionu, ve kterém nevyhrál výběrové řízení. O zániku závazku tedy nelze hovořit z důvodu nemožnosti plnění. Žalobce mohl setrvat v pracovním poměru u žalovaného a dodržet svůj závazek vyplývající pro něj ze stabilizační smlouvy. Jeho místo výkonu práce nebylo vázáno pouze region Pardubického kraje, byť v něm zřejmě na základě pracovní činnosti u žalovaného působil. Z informačního dopisu žalovaného všem zaměstnancům bylo zřejmé, že závazky z vracení penzijních příspěvků budou odpuštěny pouze řidičům v důchodovém věku, kteří již nebudou pokračovat, a jiné výhody týkající se příspěvku na penzijní připojištění zmíněny nebyly. Stejně tak v dohodě o rozvázání pracovního poměru jsou konkrétně vyjmenovány výhody, které z této dohody pro zaměstnance plynou, ovšem odpuštění vrácení příspěvku na penzijní připojištění zde vyjmenováno není. Ze všech skutečností, tedy proto, že závazek žalobce jako zaměstnance vrátit příspěvky žalovaného jako zaměstnavatele na penzijní připojištění nezanikl pro nemožnost plnění ani nevrácení tohoto příspěvku nebylo sjednáno ani přislíbeno v rámci jednání o rozvázání pracovního poměru, závazek žalobce vrátit tento příspěvek po skočení pracovního poměru trval.

13. Pokud žalobce odkazuje ve své žalobě na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/1996 ze dne 3.12.1997, je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zvažuje objektivní nemožnost plnění za situace, že došlo k vyřazení pracovníka z pracovního procesu z rozhodnutí organizace. K takové situaci v této věci nedošlo - k vyřazení pracovníka z pracovního procesu u žalovaného došlo na základě dvoustranného právního úkonu, a to dohody mezi účastníky. Jiná situace by byla, kdyby žalovaný nemohl přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, a z tohoto důvodu s ním skončil pracovní poměr výpovědí.

14. Soud neshledal uplatněný nárok žalovaného ani v rozporu s dobrými mravy, neboť jím tvrzená neschopnost žalovaného přidělovat žalobci práci nebyla zjištěna, naopak byla zjištěna snaha žalovaného přijímat nové další řidiče a jen stěží se lze přiklonit k žalobcovu tvrzení, že ke skončení pracovního poměru nedošlo z jeho vůle, když ostatní výhody mu nabídnuté ze strany žalovaného v souvislosti s ukončením pracovního poměru dohodou (tedy dvoustranným právním jednáním) přijal a ty nesporuje.

15. Soud tedy žalobu žalobce jako zaměstnance na vrácení mu sražených částek ze mzdy z titulu vrácení příspěvku na penzijní připojištění zamítl a vyhověl žalobě žalovaného v té části, ve které se domáhá vrácení zůstatku příspěvků vyplácených na penzijní připojištění žalobce jako zaměstnance ve výši 32.770 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalobce s tímto plněním, které mělo být poskytnuto podle stabilizační smlouvy, dostal do prodlení.

16. Protože žalovaný byl v této věci úspěšný, je žalobce povinen nahradit žalovanému podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. náklady řízení. Tyto náklady řízení jsou tvořeny paušální náhradou dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Ve věci bylo učiněno šest úkonů po 300 Kč, a to ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 331/2022 byla učiněna výzva k plnění, písemné podání ve věci samé a příprava účasti na jednání dne 8.2.2023. Ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 420/2022 bylo učiněno písemné podání ve věci samé a příprava účasti na jednání a dále se žalovaný účastnil jednání před soudem dne 8.2.2023, když proběhlo ve věci jedno jednání v již spojené věci. Dále má žalovaný právo na náhradu cestovních nákladů vozidlem na jednání dne 8.2.2023 s průměrnou spotřebou 5,2 l /100 km, při cestě dvakrát 120 km z Jihlavy do Ústí nad Orlicí a zpět, při ceně pohonných hmot 44,10 Kč l nafty a sazbě základní náhrady 5,20 Kč km jízdy dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. - celkem 1.798,37 Kč a dále má žalovaný právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.311 Kč. Celkové náklady žalovaného tedy činí 4.909,37 Kč Lhůtu k plnění ve výroku II. a III. soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř.