5 C 59/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr Danou Anderovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem titul titul. jméno příjmení, anonymizováno. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 7.123 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se ohledně částky 1.000 Kč zastavuje.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 7.123 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o půjčce, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, dne 1. 11. 2013, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému půjčku ve výši 18.000 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na dluh do postoupení pohledávky uhradil 27.540 Kč, po postoupení žalovaný na dluh uhradil 2.000 Kč.

2. Žalovaný uvedl, že posílá 1.000 Kč měsíčně a požádal o umožnění plnění dluhu ve splátkách po 1.000 Kč měsíčně.

3. Žalobce vzal žalobu zpět co do částky 1.000 Kč pro částečnou úhradu žalovaného po podání žaloby. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu částečně zpět, soud řízení dle ust. § 96 odst. 1 – 4 o.s.ř. zčásti zastavil.

4. Žalobce navrhoval vydání rozsudku pro uznání s tím, že žalovaný dlužnou částku nerozporuje. Tomu soud však nepřisvědčil, neboť z vyjádření žalovaného nelze dovodit ani výslovné uznání dluhu, ani nedostatečné vyjádření na tzv. kvalifikovanou výzvu. Z podání žalovaného je naopak zřejmé, že žalobu rozporuje, když předkládá celkem tři ústřižky o provedených úhradách. Proto soud ve věci nerozhodoval rozsudkem pro uznání.

5. Ze smlouvy o půjčce bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 1. 11. 2013, jejím předmětem byla půjčka ve výši 18.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem ve výši 18.663 Kč, který se skládá z úroku ve výši 3.731 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4.222 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.710 Kč, v pravidelných týdenních splátkách. Smluvní podmínky smlouvy o půjčce nejsou žalovaným podepsány. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný do 26. 3. 2018 na dluh uhradil celkem 27.540 Kč. Z poštovních poukázek A bylo zjištěno, že žalovaný ve prospěch žalobce uhradil dne 2. 7. 2020 částku 1.000 Kč, dne 30. 4. 2020 částku 1.000 Kč a dne 3. 6. 2020 částku 1.000 Kč. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Postoupení pohledávky žalobci bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Výzvou ze dne 23. 4. 2020 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu.

6. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Dle ust. § 657 obč. zák. se smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Dle Nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit hlavně k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě dodavatel skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě, a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Soud má v souladu s uvedeným nálezem Ústavního soudu a ust. § 39 obč. zák. za to, že právní předchůdce žalobce si nepočínal poctivě, zneužil svého silnějšího postavení a jednal v rozporu s požadavky na ochranu spotřebitele, když skryl ujednání o nekapitalizované části smluvního úroku do smluvních podmínek smlouvy o půjčce. Soud proto žalobu co do nároku na zaplacení smluvních úroků od 23. 7. 2018 do zaplacení zamítl.

8. Žalobce vedle dlužné jistiny požadoval po žalovaném zaplacení dlužné části poplatku za poskytnutí půjčky. Půjčka činila celkem 18.000 Kč, za poskytnutí půjčky byl žalovaný povinen zaplatit poplatek v celkové výši 18.663 Kč, tedy poplatek za poskytnutí půjčky činil více jak 100 % jistiny, bez zohlednění úroku, tedy úplaty za poskytnuté peněžní prostředky, činily další poplatky více než 80 % jistiny. Dle ust. § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Právní předchůdce žalobce vystupoval v souvislosti s uzavíráním smlouvy jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel, smlouva o půjčce byla tedy smlouvou spotřebitelskou. Právním předchůdce žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Smlouva o půjčce nadto byla uzavřena jako smlouva adhezní, ujednání smlouvy byla jednostranně určena právním předchůdcem žalobce. Dle ust. § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Soud má za to, že ujednání o dalších poplatcích za poskytnutí půjčky ve výši převyšující 80 % jistiny půjčky je, pro nepřiměřenost výše poplatku, ujednáním příčícím se dobrým mravům. Soud proto žalobu, co do nároku na zaplacení dlužné části poplatku za administrativní činnost a poplatku za hotovostní inkaso splátek, pro absolutní neplatnost ujednání o poplatku pro rozpor s dobrými mravy a ustanoveními na ochranu spotřebitele zamítl.

9. Žalobce v řízení prokázal, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce, na základě které poskytl žalovanému půjčku ve výši 18.000 Kč, žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, do postoupení pohledávky na dluh uhradil částku 27.540 Kč, po postoupení pohledávky částku 3.000 Kč. Soud proto, vzhledem k neplatnosti ujednání o poplatku za administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek a smluvních úrocích vyjma úroku kapitalizovaného, započetl platby žalovaného toliko na jistinu ve výši 18.000 Kč a smluvní úrok ve výši 3.731 Kč. Jestliže pak žalovaný na dluh uhradil celkem 30.540 Kč, lze uzavřít, že veškeré povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 11. 2013 splnil, a to včetně případného zákonného úroku z prodlení z dlužných úhrad. Soud proto žalobu zcela zamítl. Vzhledem k tomu, že žalovanému nebyla uložena žádná povinnost ve prospěch žalobce, nebylo třeba rozhodovat ani o případných splátkách dle návrhu žalovaného.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalobce vzal žalobu částečně zpět z důvodu, že žalovaný uhradil částku 1.000 Kč po podání žaloby. To však žalobce neprokázal. Naopak z žalovaným předložených poštovních poukázek je zřejmé, že žalovaný do podání žaloby uhradil celkem 3.000 Kč, nikoliv 2.000 Kč, jak žalobce tvrdí v žalobě (žaloba byla podána dne 27. 11. 2020, ústřižky jsou datovány dny 2. 7. 2020, 30. 4. 2020 a 30. 6. 2020, tedy veškeré tyto platby byly hrazeny před podáním žaloby), zavinění žalovaného na částečném zastavení řízení proto žalobce neosvědčil. Nad to byl v převážné většině žalovaný úspěšný, proto žalovanému náleží právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 2 o.s.ř.).