5 C 81/2026

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Volákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 872 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do nároku žalobkyně na zaplacení 3 372 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 650,08 Kč od 6.10.2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 366,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 10 872 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazený spotřebitelský úvěr. Tvrdila, že byla mezi její právní předchůdkyní společností právnická osoba (dále předchůdkyně) a žalovaným, jehož totožnost byla ověřena kopií dokladu totožnosti, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webových stránkách předchůdkyně www.Anonymizováno.cz uzavřena dne 5.9.2024 smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný podepsal verifikačním SMS kódem Anonymizováno, a na jejímž základě předchůdkyně žalovanému poskytla dne 5.9.2024 částku 7 500 Kč a žalovaný se jí ji zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 3150,08 Kč a úrokem 221,92 Kč do 5.10.2024. Před uzavřením předmětné smlouvy přitom předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když od žalovaného požadovala výplatní pásky za poslední dva měsíce, výpis z bankovního účtu nebo daňové přiznání a současně provedla jeho lustraci ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, NRKI a BRKI. Žalovaný předchůdkyni ničeho neuhradil. Předchůdkyně následně postoupila tuto svou pohledávku za žalovaným na společnost na žalobkyni, která se tak po něm domáhá zaplacení jistiny 7 500 Kč s poplatkem 3 150,08 Kč a kapitalizovaným smluvním úrokem 221,92 Kč příslušným úrokem z prodlení.

2. Žalovaný se ve věci po celou dobu řízení nevyjádřil.

3. Žalobkyně se z nařízeného jednání soudu omluvila, o odročení nepožádala. Žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil, o odročení nepožádal. Předvolání k jednání mu bylo doručeno v souladu s § 49 o. s. ř. na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez jejich přítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující:

5. Dle informací o vlastníkovi eviduje předchůdkyně ve své databázi informace o bankovním účtu žalovaného.

6. Podle listiny označené jako úvěruschopnost klienta k půjčce č. hodnota plyne, že předchůdkyně u žalovaného eviduje, že je zaměstnán s příjmem 22 500 kč a měsíčně vynaloží 3 900 Kč z toho 2 900 Kč na nebankovní úvěry, 500 Kč na bydlení a 500 Kč na ostatní výdaje.

7. Z formuláře pro standardní informace a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že dne 5.9.2024 předchůdkyně sestavila smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž jsou jako strany označeni předchůdkyně v pozici úvěrujícího a žalovaný v pozici úvěrovaného. Ve smlouvě je uvedeno, že se touto smlouvou předchůdkyně zavazuje poskytnout žalovanému spotřebitelský bezúčelový úvěr ve výši 7 500 Kč a žalovaný se jí naopak zavázal jí tuto částku vrátit do 30 dnů od odeslání finančních prostředků, spolu s úrokem ve výši 36 % ročně, tj. celkem s úrokem ve výši 221,92 Kč při RPSN 9 059,10 % a s poplatkem za poskytnutí úvěru 3 150,08 Kč. Smlouva měla být ze strany žalovaného podepsána elektronickým kódem Anonymizováno dne 5.9.2024.

8. Z výpisů z ARAD má soud za prokázané, že v září r. 2024 dosahovala průměrná úroková sazba v rámci korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem ČR s fixací do 1 roku 8,92 % ročně, RPSN pak 9,13 %.

9. Podle potvrzení o provedení transakce a zprávy banky předchůdkyně zaslala na bankovní účet žalovaného dne 5.9.2024 částku 7 500 Kč.

10. Dle rámcové a dílčí smlouvy o postoupení a příslušné přílohy spolu předchůdkyně a žalobkyně uzavřely dne 7.11.2025 smlouvu, jíž předchůdkyně postoupila na žalobkyni mimo jiné svou pohledávku za žalovaným plynoucí ze shora specifikované smlouvy.

11. Z oznámení o postoupení, předžalobní výzvy a příslušného podacího lístku odeslala žalobkyně dne 5.12.2025 žalovanému v této věci oznámení o shora specifikovaném postoupení a předžalobní výzvu.

12. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

13. Předchůdkyně ve své databázi eviduje informace o bankovním účtu žalovaného a údaje o tom, že je zaměstnán s příjmem 22 500 Kč a měsíčně vynaloží 3 900 Kč z toho 2 900 Kč na nebankovní úvěry, 500 Kč na bydlení a 500 kč na ostatní výdaje.

14. Dne 5.9.2024 předchůdkyně sestavila smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž jsou jako strany označeni předchůdkyně v pozici úvěrujícího a žalovaný v pozici úvěrovaného. Ve smlouvě je uvedeno, že se touto smlouvou předchůdkyně zavazuje poskytnout žalovanému spotřebitelský bezúčelový úvěr ve výši 7 500 Kč a žalovaný se jí naopak zavázal jí tuto částku vrátit do 30 dnů od odeslání finančních prostředků, spolu s úrokem ve výši 36 % ročně, tj. celkem s úrokem ve výši 221,92 Kč při RPSN 9 059,10 % a s poplatkem za poskytnutí úvěru 3 150,08 Kč. Smlouva měla být ze strany žalovaného podepsána elektronickým kódem 50765 dne 5.9.2024. v září r. 2024 přitom dosahovala průměrná úroková sazba v rámci korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem ČR s fixací do 1 roku 8,92 % ročně, RPSN pak 9,13 %.

15. Předchůdkyně zaslala na bankovní účet žalovaného dne 5.9.2024 částku 7 500 Kč.

16. Předchůdkyně a žalobkyně uzavřely dne 7.11.2025 smlouvu, jíž předchůdkyně postoupila na žalobkyni mimo jiné svou pohledávku za žalovaným plynoucí ze shora specifikované smlouvy.

17. Dne 5.12.2025 žalobkyně zaslala žalovanému v této věci oznámení o shora specifikovaném postoupení a předžalobní výzvu.

18. Po právní stránce soud věc posoudil dle o.z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ).

19. Ust. § 570 odst. 1 o.z. uvádí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

20. Dle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Podle § 554 o. z. se ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

21. Ust. § 561 odst. 1 o. z. uvádí, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

22. Dle § 562 odst. 1 a 2 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

23. Ust. § 2395 o. z. uvádí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

24. Ust. § 1724 a § 1725 o.z. uvádí, že smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy, přičemž je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

25. Dle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 ZSÚ).

26. Podle § 3 odst. 1 písm. c/ ZSÚ se pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

27. Ust. § 419 o. z. uvádí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

28. Dle § 84 odst. 1 – 3 ZSÚ § 84 poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Sdělené nebo zveřejněné informace podle odstavce 1 obsahují upozornění, že pokud spotřebitel nesplní povinnost podle odstavce 2 a poskytovatel proto nebude schopen posoudit jeho úvěruschopnost, poskytovatel spotřebitelský úvěr neposkytne.

29. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Ust. § 87 ZSÚ stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

31. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

33. Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

34. Ust. § 1958 odst. 2 o. z. stanoví, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

35. Na základě těchto ustanovení a shora uvedeného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná pouze částečně.

36. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, přičemž se nejedná o smlouvu, jež by musela být uzavřena v písemné formě, musí však obsahovat esenciální náležitosti (označení stran, závazku poskytnout a vrátit, příp. doba vrácení a úroky) a splňovat zákonem stanovené požadavky na právní jednání (osoba, vůle, projev vůle). Žalobkyně v řízení tvrdila, že byla tato smlouva mezi předchůdkyní a žalovaným uzavřena v písemné formě dne 5.9.2024 prostředky komunikace na dálku, na jejích webových stránkách. Písemná forma je však u právních jednání učiněných elektronicky bez užití autorizovaného elektronického podpisu, o což se v tomto případě jedná, zachována pouze v tom případě, kdy dané použité prostředky komunikace na dálku umožňují zachycení obsahu jednání a určení jednající osoby. Totožnost žalovaného v pozici dlužníka přitom nebyla dle názoru soudu v tomto případě řádně ověřena, když žalobkyně sice tvrdila, že ověřila totožnost žalovaného kopií dokladu, uvedené však nikterak nedoložila. Nadto pak podle názoru soudu nebylo ani řádně tvrzeno a prokázáno, že by byla daná smlouva ze strany žalovaného řádně podepsána verifikačním kódem Anonymizováno (tj. že by se mělo jednat o verifikační kód přidělený žalovanému za účelem podepsání dané smlouvy, že byl tento kód žalovanému zaslán a že jej žalovaný užil pro podpis dané smlouvy). Dle názoru zdejšího soudu tak nebyly splněny zákonem stanovené podmínky zachování písemnosti daného právního jednání, přičemž nebylo ani prokázáno, že by v tomto případě žalovaný právně jednal, tj. že by projevil svou vůli s předchůdkyní tuto smlouvu za daných podmínek, danou formou a s daným obsahem uzavřít. Žalobkyně tak v těchto otázkách neunesla břemeno tvrzení, resp. břemeno důkazní, přičemž se svou neúčastí na jednání dobrovolně vzdala možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Vzhledem k uvedenému tedy soud uzavřel, že se jedná o právní jednání nicotné, které nezpůsobuje právní následky, a strany tudíž nejsou povinny se jím řídit, resp. žalovaný nemá povinnost žalobkyni, na níž byla tato pohledávka předchůdkyně za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena, a je tak ve věci aktivně legitimována, z titulu dané smlouvy cokoli hradit.

37. I kdyby pak byla daná smlouva mezi stranami žalobkyní tvrzeným způsobem uzavřena, má soud za to, že by se jednalo o smlouvu absolutně neplatnou pro absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany předchůdkyně před uzavřením dané smlouvy. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně poskytovala žalovanému tuto částku právě v pozici spotřebitele v rámci poskytnutí spotřebitelského úvěru, měla zákonnou povinnost před vlastním uzavřením dané smlouvy zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně přitom tvrdila, že v rámci posouzení jeho úvěruschopnosti vycházela z výplatních pásek, daňového přiznání, nebo výpisu z účtu a z lustrací v databázích ISIR, CEE, CRKI, NRKI a BRKI (zcela zde však absentuje tvrzení o tom, s jakým výsledkem dané byly), k tomuto svému tvrzení však soudu nepředložila žádné důkazy. Z uvedených tvrzení nadto nelze podle soudu ani dovodit, že žalobkyně měla k dispozici základní údaje poskytnuté žalovaným co do jeho osobních a majetkových poměrů (výdaje, závazky, počet vyživovacích povinností apod.), resp. toto nebylo v řízení nikterak tvrzeno, ani prokázáno, když za tím účelem byl soudu předložen toliko interní záznam předchůdkyně, které by následně podrobila ověření, přičemž řádně netvrdila ani konečné vyhodnocení tohoto ověření. Žalobkyně tak podle názoru soudu v tomto bodu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, přičemž se z jednání soudu omluvila, takže se svou neúčastí dobrovolně zbavila možnosti poučení ze strany soudu dle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. (srovnej: rozsudek NS ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

38. Soud tak nemá za řádně tvrzené, ani za prokázané, že by předchůdkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je přitom především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry (před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet). Primárním chráněným zájmem je tak zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (srovnej: Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele pak rovněž představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Dalším smyslem zakotvení této povinnosti je pak řešení problému rostoucí zadluženosti domácností, kdy tato úprava v konečném důsledku chrání společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je pak i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek NS ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Následkem absence tohoto posouzení je poté absolutní neplatnost dané smlouvy o revolvingovém úvěru, jak je uvedeno výše.

39. Konečně má soud za to, že by se jednalo o smlouvu absolutně neplatnou rovněž pro její nepřiměřenost, resp. rozpornost s dobrými mravy. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu EU, vnitrostátní úpravu je tak nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu příslušné směrnice EU, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, tedy aby byla poskytnuta nezbytná ochrana v nerovném postavení ve vztahu spotřebitel – podnikatel/profesionál (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 20.6.2023, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Základ vnitrostátní právní úpravy ochrany spotřebitele představují § 1813n. o.z., která jsou recepcí šesti směrnic EU, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 o.z.., oproti příloze směrnice § 1814 o.z. však mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 o.z. , ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou přitom nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 o.z. nepřihlíží.

40. Dle nálezu ÚS ze dne 4.6.2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, spotřebitelské nebankovní úvěry jsou poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky), přičemž se ÚS plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17), kdy musí vznik závazkových vztahů vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srovnej nález ÚS ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem - v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srovnej nález ÚS ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Mezi uvedené ústavní zásady přitom patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny), která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud tedy jedna strana (např. podnikatel - profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení je pouze formální, takže je nutné k dosažení skutečné rovnováhy vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany.

41. Soud v tomto případě vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu s úrokem ve výši 36 % ročně, tedy s úrokem dle názoru soudu nepřiměřeným a odporujícím dobrým mravům, když se jedná o úrokovou sazbu, která podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání - dle ARAD se jednalo 8,92 % ročně (srovnej rozhodnutí NS ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podle soudu se přitom jedná o smluvní ujednání neoddělitelné od celku pro provázanost jednotlivých ujednání (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). S ohledem na uvedené tedy soud dále zvažoval, zda by daná smlouva o úvěru obstála jako celek pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany (nález ÚS ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru co do ujednání ohledně úplaty. V této souvislosti ovšem dospěl k závěru, že je namístě danou smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou jako celek, když se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, přičemž pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy podle soudu hovoří zájem na zachování veřejného pořádku, tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše v rámci posuzování úvěruschopnosti, když koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura ÚS (srovnej rozhodnutí ÚS ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), kdy ÚS přistoupil k ochraně spotřebitele v této perspektivě opakovaně, a to dokonce až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů, kdy uzavřel, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. K obdobnému závěru by poté soud dospěl při hodnocení výše RPSN.

42. S ohledem na vše výše uvedené tak nejsou strany povinné si na základě tohoto právního titulu v podobě nicotné smlouvy o úvěru ničeho plnit. Na druhou stranu však bylo v řízení prokázáno, jak je uvedeno výše, že předchůdkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému plnění ve výši 7 500 Kč, čímž se na její úkor žalovaný bezdůvodně obohatil (došlo k poskytnutí plnění bez právního důvodu), a je tak povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Soud tak žalovanému uložil ve výroku I tohoto rozhodnutí povinnost zaplatit žalobkyni 7 500 Kč a ve zbytku (včetně úroku z prodlení s ohledem na absenci řádného posouzení úvěruschopnosti) žalobu zamítl (výrok II). Lhůta k úhradě pak byla žalovanému stanovena podle §160 odst. 1 o. s. ř. v základní pariční lhůtě 3 dnů, když má soud za to, že se jedná o uspořádání spravedlivé vzhledem k tomu, že se jedná o relativně nižší částku, kterou byl žalovaný povinen vrátit již v říjnu r. 2024, resp. byl k její úhradě vyzván již v prosinci r. 2025.

43. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř., kdy měla žalobkyně ve věci přibližně 57 % úspěch a žalovaný přibližně 43 % úspěch. Soud tedy žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 14 % z částky, na kterou by měla nárok v případě plného úspěchu ve věci. V daném případě se jedná o zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a náklady za zastoupení advokátem. Náklady na toto zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, byla náhrada nákladů omezena dle § 14b této vyhlášky. Odměna zástupci tedy byla stanovena ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 1 200 Kč za 3 úkony (převzetí věci, návrh, předžalobní upomínka) dle §11 písm. a/, d/ a §14b odst. 1 bod 2/ vyhl. č. 177/1996 Sb. a paušální náhradou hotových výdajů zástupce za 3 úkony ve věci po 100 Kč, celkem 300 Kč (§14b odst. 5 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb.). Odměna zástupci byla dále zvýšena o náhradu DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., při sazbě 21% tedy o 315 Kč, když zástupce žalobkyně řádně doložil, že je plátcem DPH. Celkově tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 2 615 Kč a soud jí přiznal jejich náhradu ve výši 366,10 Kč (14 %) odpovídající poměru jejího úspěchu ve věci. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu těchto nákladů k rukám zástupce žalobkyně. Lhůta k úhradě byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna řádně a včas, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na zahájení exekuce.