6 C 147/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní Mgr. Stanislavou Kubištovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 43 814,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 17 580 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 21.1.2020 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 457,80 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 26 234,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny 10 522,07 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 525,67 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny 28 102,07 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 8 670,20 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení nesplacené zápůjčky, která mu byla poskytnuta právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] na základě smlouvy uzavřené dne 8.11.2017 evidované pod [číslo]. Na základě takto uzavřené smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč (jistina), a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 27 223 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 155 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy o zápůjčce, odměny za zpracování a doručení ve výši 10 180 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 9 888 Kč (takzvaný poplatek). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60ti týdenních (sedmidenních) splátkách po 1 121 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2.1.2019 Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena 25.6.2018. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně a v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 28 102,07 Kč úrokem ve výši 29 % ročně sjednaného na straně 2 smlouvy o zápůjčce, a to od 3.1.2019, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, do zaplacení. Současně vzniklo žalobci právo požadovat po žalovaném zaplacení zákonných úroků z prodlení z dlužné jistiny.

2. Žalobce dále uvedl, že žalovaný uhradil do postoupení pohledávky na žalobce celkem částku 22 420 Kč. Po postoupení pohledávky na žalobce nebylo ze strany žalovaného ničeho zaplaceno.

3. Předmětná pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020. Tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena dopisem z téhož data.

4. Usnesením ze dne 8. července 2021, číslo jednací 6 C 147/2021-26 a číslo jednací 6 C 147/2021-27 soud vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil k připojené žalobě a v téže lhůtě soudu sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Písemnosti byly žalovanému doručeny náhradním způsobem na adresu trvalého bydliště evidované v centrální evidenci obyvatel.

5. Šetřením soudu bylo zjištěno, že žalovaný je státním občanem Vietnamu. V současné době je evidován bytem na adrese [adresa]. Jedná se o adresu, kterou uvedl i na smlouvě o zápůjčce, kterou uzavřel s právním předchůdcem žalobce.

6. S ohledem na zjištění, že žalovaný je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, se soud nejprve zabýval zkoumáním podmínek pravomoci. Soud nejprve postupoval podle § 2 zákona číslo 97/1963 Sbírky, o mezinárodním právu soukromém a procesním, z něhož vyplývá, že tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Učinil tak proto, že v úvahu přichází aplikace dvoustranné smlouvy vážící Českou republiku a [anonymizována tři slova], která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního obsaženého v českém právu, ale podle článku 351 smlouvy o fungování Evropské unie je před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním.

7. Pravomoc soudu v této věci však není dvoustrannou mezinárodní smlouvou řešena. Česká republika je vázána smlouvou uzavřenou mezi Československou socialistickou republikou a [země] o právní pomoci ve věcech občanských a trestních uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí číslo 98/1984 Sbírky. Pravomoc soudů v této věci (to je nárok z titulu smlouvy o úvěru) není dvoustrannou mezinárodní smlouvou řešena.

8. Před aplikováním zákona o mezinárodním právu soukromém je dále třeba přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států.

9. Podle článku 17 odstavec 1 nařízení Rady (ES) ze dne 20.12.2012, číslo 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I. bis) ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené se spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu (článek 17-19 nařízení Brusel I. bis), aniž jsou dotčeny článek 6 a článek 5 bod 7. V případě, že se jedná: a) o koupi movitých věcí na splátky, nebo b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členských stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

10. Podle článku 18 odstavec 2 nařízení Brusel I. bis může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.

11. Podle článku 62 téhož nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudu byl podán návrh, použije soud své právo. Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudu byl návrh podán, použije soud pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu.

12. Žalovaný byl podle žalobkyní předložených listin stranou smlouvy o úvěru. Žalovaný smlouvu uzavřel jako spotřebitel, ovšem ze smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště v České republice na adrese označené žalobcem, tedy v místě, kde právní předchůdce žalobce provozoval podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá.

13. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě jde o žalobu, kterou podal smluvní partner proti spotřebiteli, je na místě pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti soudů aplikovat článek 18 odstavec 2 nařízení Brusel I. bis, podle něhož může být žaloba podána pouze u soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.

14. V posuzovaném případě soud zjistil, že žalovaný měl ke dni podání žaloby bydliště na území České republiky v obvodu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Na poslední známou adresu byly doručovány žalovanému soudní písemnosti. Soud dospěl k závěru, že pravomoc soudu České republiky je dána, neboť poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit, se nachází v České republice. Jedná se o místo, které žalovaný sám udal jako svoji adresu ve smlouvě o úvěru, přičemž změnu této adresy žalovaný smluvnímu partnerovi nenahlásil. Pro takový případ dospěl Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 25. června 2014, spisové značky 30 Nd 25/2014 k závěru, že pravomoc soudu České republiky je dána.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl poslední známé bydliště uvedené ve smlouvě o úvěru v obvodu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, je dána i místní příslušnost podepsaného soudu k projednání věci, a to podle § 85 odstavec 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 11 odstavec 1 věty druhé občanského soudního řádu.

16. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, nesdělil soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, nenamítl mezinárodní pravomoc soudu.

17. S ohledem na nečinnost žalovaného a s přihlédnutím k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud tak učinil podle § 115a) občanského soudního řádu. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů ze strany žalobce.

18. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020 žalobce prokázal svou aktivní věcnou legitimaci. Prokázal rovněž, že dopisem z téhož data byla tato skutečnost oznámena žalovanému.

19. Pro právní hodnocení věci je nutné s ohledem na datum uzavření smlouvy použít zákon číslo 89/2012 Sbírky, občanský zákoník, a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr také zákon číslo 257/2016 Sbírky, o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy, když s ohledem na povahu žalovaného jako klienta právního předchůdce žalobce lze dospět k závěru, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, kde na straně věřitele vystupuje společnost, jejíž činnost spočívá v poskytnutí zápůjčky, a na straně druhé dlužník – fyzická osoba. Pro posouzení platnosti ujednání takové smlouvy je nutné použít ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem podle § 1810 a následujících občanského zákoníku.

20. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechává smlouvou o zápůjčce zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle § 2392 odst. 1 lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

21. Podle § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinnosti stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

22. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

23. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice rady číslo 93/13/ EHS ze dne 15.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.

24. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

25. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno.

26. Ze smlouvy o zápůjčce bylo zjištěno a prokázáno tvrzení žalobce o tom, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 8.11.2017 uzavřena smlouva o zápůjčce. Jedná se o formulářovou smlouvu, kde údaje o žalovaném - dlužníkovi jsou vepsány rukou do předem připraveného formuláře. Smlouva byla opatřena podpisem žalovaného. Svým podpisem stvrdil převzetí finanční částky od právního předchůdce žalobce ve výši 40 000 Kč. Zavázal se vrátit je zpět věřiteli spolu s poplatkem ve výši 27 223 Kč, to je úrok ve výši 7 155 Kč, částka za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 10 180 Kč a částka za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 9 888 Kč. Celkovou sumu ve výši 67 223 Kč se zavázal vrátit v 60titýdenních splátkách po 1 121 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena ve výši 1 084 Kč. Ze smlouvy samotné bylo zjištěno, že požadovaný úrok je uplatněn pevnou částkou ve výši 7 155 Kč a podle strany 2 smlouvy mělo jít o úrokovou sazbu ve výši 29 % ročně, RPSN u sjednané zápůjčky činí 164,94 %.

27. S ohledem na ustanovení § 1814 písmeno f) občanského zákoníku se soud zabýval přípustností sjednaného poplatku ze smlouvy, když zvláště se zakazují ujednání, která zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy.

28. V případě této smlouvy soud dospěl k závěru, že ujednání o poplatku požadovaném k zaplacení ze strany žalovaného je nepřiměřené, zakládající výraznou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Pro hodnocení jednotlivých ujednání takové smlouvy je nutné vycházet z ustanovení § 1813 a § 1815 zákona číslo 89/2012 Sbírky, občanský zákoník. V souzené věci je ujednání o výši úroku a požadovaných poplatcích sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany žalobce. Takové ujednání není shledáno jako individuální, když žalovaný (spotřebitel) neměl reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání (ustanovením § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady číslo 93/13/ EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s požadavkem přiměřenosti.

29. V souzené věci soud dospěl k závěru, že ujednání o požadovaných úrocích a poplatcích nebylo individuálně sjednáno, když žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit obsah těchto ujednání. Výše sjednaného poplatku znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, neboť je nepřiměřené. Stanovená úroková sazba převyšuje obvyklou hranici úrokové sazby, kterou by věřitel mohl v takovém případě vyžadovat.

30. V dané věci je nepochybné, že mezi účastníky sporu byla uzavřena smlouva o zápůjčce dne 8.11.2017. Žalovaný převzal od žalobce částku 40 000 Kč. Ujednání o sjednaném poplatku je oddělitelnou částí takové smlouvy. Soud dospěl k závěru, že ujednání je nepřiměřené a neplatné. Požadavek na jeho zaplacení tedy nebyl shledán důvodný. Soud přisvědčil právu žalobce na zaplacení dlužné jistiny ponížené o provedenou platbu ve výši 22 420 Kč. Žalovaný tak dluží ve prospěch žalobce částku 17 580 Kč (to je 40 000 Kč – 22 420 Kč) se zákonným úrokem z prodlení, neboť je zjevné, že se ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu. Soud proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl tak, jak je uvedeno ve výroku I. shora, a uložil žalovanému povinnost zaplatit ve prospěch žalobce dlužnou jistinu a úrok z prodlení v zákonem stanovené výši, neboť byl řádně uplatněn podle § 1970 zákona číslo 89/2012 Sbírky, občanský zákoník, a nařízení vlády číslo 351/2013 Sbí, § 2.

31. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

32. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odstavec 2 občanského soudního řádu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, když poměr úspěchu a neúspěchu obou zúčastněných stran byl poměrně stejný.