6 C 181/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní Mgr. Stanislavou Kubištovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 152 661 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 99 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 17.7.2020 do zaplacení, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 870 Kč, úrok ve výši 18,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 99 000 Kč od 17.7.2020 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 5 115,11 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úhradu za služby ve výši 53 661 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 751 Kč k rukám advokáta žalobce ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení nesplaceného úvěru, který mu byl poskytnut právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] se sídlem [obec]. Na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 15.4.2019. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobce schopnost žalovaného úvěr splácet. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 99 000 Kč bezhotovostně na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 108 828 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč. Úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškeré poplatky žalobce souhrnně nazývá jako tzv.„ úhrady za služby“. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal zaplatit v 36 měsíčních splátkách po 6 273 Kč, počínaje 9.6.2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9.5.2022. V důsledku porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného (prodlení s hrazením splátek) využil právní předchůdce žalobce svého práva a ke dni 9.4.2020 dluh zesplatnil a vyzval žalovaného k jeho okamžité úhradě. Ode dne následujícího uplatnil po žalovaném zaplacení úroku ve výši 19,03 % ročně sjednaného v článku 1.5 smlouvy, resp. na základě rozhodnutí žalobce úrokem v nižší sazbě, než byla mezi smluvními stranami sjednána.

2. Žalobce dále uvedl, že předmětná pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16.7.2020 a tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena dopisem z téhož data.

3. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku postoupení žalobci ničeho neuhradil. Stejně tak nedošlo k žádné úhradě dluhu ani po postoupení pohledávky. Ke dni postoupení pohledávky činila výše pohledávky 155 835,16 Kč a skládá se z dlužné jistiny ve výši 99 000 Kč, dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 48 161 Kč a dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 5 500 Kč. Příslušenství pohledávky tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Žalobce uvedl, že součástí částky 155 835,16 Kč je navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobce vůči žalovanému neuplatňuje.

4. Žalobce požadoval po žalovaném zaplacení celkového dluhu ve výši 152 661 Kč, tj. dlužná jistina ve výši 99 000 Kč, a dlužné úhrady za služby ve výši 53 661 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 115,11 Kč, tj. úrok ve výši 18,98 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 99 000 Kč od 10.4.2020 do 16.7.2020, tj. do postoupení pohledávky, dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 870 Kč, tj. zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny 150 000 Kč od 10.5.2020 do data postoupení, tj. 16.7.2020, úrok ve výši 18,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 99 000 Kč od 17.7.2020 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 99 000 Kč od 17.7.2020 do zaplacení.

5. Usnesením ze dne 1. června 2021, č. j. 6 C 181/2021-31 a č. j. 6 C 181/2021-32 soud vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 3 týdnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k připojené žalobě a v téže lhůtě soudu sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Soud poučil žalovaného o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

6. S ohledem na nečinnost žalovaného a s přihlédnutím k tomu, že žalobce nesouhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud nařídil ve věci jednání. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil, svou nepřítomnost neomluvil, nepožádal soud o odrčení jednání z důležitého důvodu. Soud proto věc projednal bez jeho přítomnosti a při rozhodování vycházel z důkazů předložených žalobcem.

7. Pro právní hodnocení věci je nutné s ohledem na datum uzavření smlouvy použít zákon č. 89/2012 Sbírky, občanský zákoník (dále jen obč. z.), a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr také zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy, když s ohledem na povahu žalovaného jako klienta právního předchůdce žalobce soud dospět k závěru, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, kde na straně věřitele vystupuje společnost, jejíž činnost spočívá v poskytnutí zápůjčky, a na straně druhé dlužník - fyzická osoba. Pro posouzení platnosti ujednání takové smlouvy je nutné použít ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem podle § 1810 a následujících občanského zákoníku.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze jen ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.

11. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, která spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

12. Soudní dvůr EU dovazuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumět očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno.

13. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 15.4.2019 žalobce prokázal svá tvrzení o tom, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předloženou kartou zákazníka bylo prokázáno tvrzení žalobce o tom, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného. V den podpisu smlouvy byl žalovaný seznámen s výší splátky úvěru stanovené podle splátkového kalendáře smlouvy o spotřebitelském úvěru. Úvěr ve výši 99 000 Kč žalovaný obdržel na číslo účtu uvedené ve smlouvě. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že se žalovaný zavázal podpisem smlouvy zaplatit úrok ve výši 56,70 % za celou dobu trvání smlouvy, tj. úrok ve výši 108 828 Kč a administrativní poplatek ve výši 18 000 Kč. Celková částka k zaplacení byla stanovena ve výši 225 828 Kč. Dle přiloženého splátkového kalendáře byla stanovena výše měsíční splátky částkou 6 273 Kč. Žalobce dále prokázal, že výzvou k úhradě úvěru před zesplatněním vyzýval žalovaného k zaplacení dluhu, který k datu 26.2.2020 činil 56 757 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplatil úvěr dle předepsaných splátek, přikročil žalobce k zesplatnění úvěru dopisem ze dne 9.4.2020. Současně vyzval žalovaného, aby zaplatil věřiteli dlužnou částku.

14. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16.7.2020 žalobce prokázal, že je ve věci aktivně legitimován. Tato skutečnost byla oznámena žalovanému dopisem ze dne 26.8.2020.

15. Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku se soud zabýval platností jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru. Soud přitom vycházel z ustanovení § 1813 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Soud v této souvislosti dospěl k závěru, že úrok z úvěru sjednaný ve smlouvě je nepřiměřený zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, neboť ujednání o výši úroku neodpovídá obvyklé úrokové sazbě, kterou peněžní ústavy poskytovaly svým klientům v době uzavření smlouvy, a toto ujednání bylo navíc sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany žalobce. Žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání. Jedná se o nepřiměřenou podmínku ve spotřebitelské smlouvě tak, jak vyplývá ze směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, která je promítnuta v ustanovení § 1813 občanského zákoníku.

16. Soud shledal ujednání o zaplacení úroku ve smlouvě o úvěru za nemravné – rozporné s dobrými mravy, tudíž neplatné. To však neznamená, že žalobce nemá právo na žádný úrok z poskytnutých peněžních prostředků dle smlouvy o úvěru, neboť smlouva o úvěru v ustanovení § 2395 občanského zákoníku stanoví, že žalovaný se ve smlouvě zavazuje vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit také úroky. Pokud tak sjednané úroky byly neplatné v rozporu s dobrými mravy, nastupuje ustanovení o úrocích podle § 1802 občanského zákoníku, dle něhož nebyly-li úroky sjednány, platí se úroky ve výši stanovené právním předpisem (což v daném případě není) a nejsou-li takto úroky stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

17. Žalobce uplatnil předmětnou žalobou po žalovaném k zaplacení úrok ve výši 18,98 % ročně, když uvedl, že se jedná o úrok sjednaný ve smlouvě pod bodem 1.

5. Jeho tvrzení však v tomto směru není pravdivé. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 56,70 % na 36 měsíců. Soud však vyhodnotil požadavek žalobce za důvodný, pokud požaduje úrok ve výši 18,98 % ročně, neboť v této výši se jedná o úrok obvykle poskytovaný jinými peněžními ústavy v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

18. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že požadavek žalobce na vrácení jistiny ve výši 99 000 Kč s úrokem ve výši 18,98 % ročně ode dne následujícího po zesplatnění úvěru je důvodný. Soud proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Soud dále vyhověl požadavku žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně od 10.5.2020 do zaplacení. Tento nárok byl shledán důvodný podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. § 2.

19. Soud neshledal důvodný nárok žalobce na zaplacení úhrady za služby ve výši 53 661 Kč. Žalobce uvedl, že se jedná o dlužný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 48 161 Kč a to ve výši nižší, než uvedené ve smlouvě, když původně mělo být placeno na úrocích 108 828 Kč. Dále se jedná o administrativní poplatek pouze ve výši 5 500 Kč na místo původně sjednaného poplatku ve výši 18 000 Kč. Žalobce však žádným způsobem nespecifikoval, jak dospěl k výpočtu této částky. Uvedl pouze, že se jedná o nižší než dohodnutý úrok a nižší než dohodnutý poplatek. Žalobce pouze uvedl, že se jedná o úrok, který měl být zaplacen do data zesplatnění dluhu. Takto však není zaplacen úrok sjednaný v nepřiměřené výši 56,70 % ročně. Pokud jde o požadavek na zaplacení administrativního poplatku ve výši 5 500 Kč (pravděpodobně za dobu do zesplatnění dluhu), tak ani v tomto rozsahu nebyla žaloba shledána důvodnou, neboť ze smlouvy samotné nelze dovodit, jakým způsobem byla stanovena výše takového poplatku. Soud jej považuje za nepřiměřený, sjednaný v rozporu s dobrými mravy. Takové ujednání je neplatné.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalobci poměrnou část vzniklých nákladů řízení, a to s přihlédnutím k tomu, že jeho úspěch byl pouze částečný. Úspěch žalobce je v rozsahu 65 % a neúspěch 35 %. Ve výši rozdílu tj. 30 % mu náleží právo na náhradu nákladů řízení. Celkové náklady jsou představovány částkou 42 503,80 Kč. Jedná se o soudní poplatek ve výši 6 107 Kč a náklady za zastoupení advokátem podle § 7 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu. Za jeden úkon právní služby náleží advokátovi odměna ve výši 7 220 Kč a režijní paušál ve výši 300 Kč. Advokát žalobce učinil čtyři úkony právní služby. Náleží mu odměna ve výši celkem 28 880 Kč a režijní paušál celkem 1 200 Kč. Dále DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 6 316 Kč. Poměrná výše nákladů tj. 30 % činí 12 751 Kč a žalovaný je povinen nahradit je k rukám advokáta žalobce (§ 149/1 o.s.ř.) ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160/1 o.s.ř.)