6 C 264/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní Mgr. Stanislavou Kubištovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované toho času bytem adresa žalované o zaplacení 51 146,74 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 18 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 240,36 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci 32 346,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 574,71 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku 29% ročně z částky 19 374,71 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 68 961,13 Kč s příslušenstvím ve výši smluveného úroku a zákonného úroku z prodlení. Nárok odůvodnil tím, že dne 27. 9. 2019 uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobce (společnost [právnická osoba]) smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce otištěné na straně smlouvy (dále jen„ podmínky“), kterou žalovaná stvrdila svým podpisem. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 19 017 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost, flexibilní splácení a komfortní splácení. Souhrnně se jednalo o tzv.„ poplatek“.

2. Celkovou částku odpovídající součtu zápůjčky a poplatku ve výši 41 017 Kč, se žalovaná ve smlouvě zavázala hradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 684 Kč, přičemž poslední splátka byla ve výši 661 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Na pohledávku zaplatila celkem 3 200 Kč. Žalobce tuto platbu započetl částečně na jistinu a poplatek. Uvedl, že k datu postoupení pohledávky na žalobce představoval dluh žalované částku 52 387,10 Kč tj. jistina ve výši 19 374,71 Kč, poplatek ve výši 17 372,03 Kč, smluvní pokuta ve výši 11 000 Kč, zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši 1 240,36 Kč a sankční poplatky ve výši 3 400 Kč.

3. Pohledávka z titulu shora označené smlouvy byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 s účinností od 1. 2. 2022 Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022 a současně byla vyzvána k zaplacení celého dluhu do 17. 3. 2022. Žalovaná dluh nezaplatila, proto žalobce dále požaduje úrok ve výši 29 % z jistiny tj. 19 374,71 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a od stejného data i úrok z prodlení z dlužné jistiny.

4. Usnesením ze dne 29. července 2022, č. j. 6 C 264/2022-16 a č. j. 6 C 264/2022-17 soud vyzval žalovanou, aby se ve lhůtě 14 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřila k připojené žalobě a v téže lhůtě soudu sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání.

5. S ohledem na nečinnost žalované a s přihlédnutím k tomu, že žalobce nesouhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud nařídil jednání ve věci samé. Žalovaná se k jednání nedostavila, svou nepřítomnost neomluvila, nepožádala o odročení jednání. Soud proto ve věci jednal bez přítomnosti žalované podle § 101 odst. 3. o.s.ř. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů ze strany žalobce.

6. Předně je třeba uvést, že pro právní hodnocení věci je nutné použít zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platný k datu uzavření smlouvy o zápůjčce, tj. k datu 27. 9. 2019.

7. Podle § 2390 obč. z. přenechává smlouvou o zápůjčce zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle § 2392 odst. 1 lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

8. Podle § 1813 obč. z. má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinnosti stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Podle § 1815 obč. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.

11. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

12. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno.

13. V projednávané věci žalobce prokázal svou aktivní věcnou legitimaci předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 a přílohou ke smlouvě o postoupení pohledávek. Prokázal rovněž, že žalované oznámil postoupení pohledávky dopisem ze dne 1. 2. 2022. Soud má tak za to, že žalobce náležitě splnil svou oznamovací povinnost vůči žalované o postoupení pohledávky a o tom, že svůj nárok z titulu nezaplacených zápůjček uplatní podáním žaloby u soudu.

14. Žalobce dále prokázal, že jeho právní předchůdce společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou smlouvu o zápůjčce. Smlouva byla uzavřena 27. 9. 2019 a žalovaná na jejím základě získala jistinu ve výši 22 000 Kč.

15. Z předložených listin vzal soud za zjištěné, že žalovaná převzala od právního předchůdce žalobce půjčku ve výši 22 000 Kč. Dle tvrzení žalobce obsaženého v žalobě byla tato půjčka poskytnuta žalované po předchozím prověření úvěruschopnosti žalované úvěr splácet. Na podporu tohoto tvrzení předložil soudu zákaznickou kartu – Žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 27. 9. 2019. Z karty bylo zjištěno, žalovaná žádala o poskytnutí úvěru právního předchůdce žalobce ve výši 16 000 Kč a uvedla, že její pravidelný měsíční příjem je představován částkou 8 000 Kč. Jednalo se o její pravidelný měsíční příjem, jako pomocné síly v kuchyni. Dále uvedla, že má předpokládané výdaje ve výši 2 500 Kč. Žalobce správnost tohoto tvrzení ověřoval dokumentem, a to pracovní smlouvou a výpisy z bankovního účtu. Na zákaznické kartě bylo uvedeno, že žalovaná nemá zápůjčku u jiné společnosti. Na základě takto poskytnutých údajů žalobce uzavřel, že žalovaná je schopna splácet zápůjčku a poskytl ji zápůjčku ve výši 22 000 Kč, tj. více než žalovaná žádala.

16. Podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel při uzavření smlouvy o úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná.

17. K neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s ustanovením § 588 věta první občanského zákoníku je soud povinen přihlédnout i bez návrhu, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, atd. V neposlední řadě chrání pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

18. Ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sbírky jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách a spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2012 uvedl, že články 8 a 20 směrnice 2008/48/ES musí být vykládáno v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které s porušením této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankcí splnit požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne a to v přijatelné promlčecí době.

19. Posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout před uzavřením každé smlouvy o spotřebitelském úvěru.

20. V projednávané věci bylo z předložených listinných důkazů zjištěno, že před poskytnutím úvěru byl právní předchůdce žalobce srozuměn s tím, že žalovaná pobírá mzdu ve shora uvedené výši, tj. 8 000 Kč měsíčně čistého a předpokládané výdaje jsou 2 500 Kč měsíčně. Přes takový příjem jí právní předchůdce žalobce poskytl zápůjčku ve výši 22 000 Kč tj. více než trojnásobek měsíčního příjmu žalované bez zohlednění výdajů. Uplatnil požadavek k zaplacení sjednaného poplatku, který činil 19 017 Kč, a žalovaná tak měla zaplatit celkem 41 017 Kč.

21. S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že žalobce nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tedy náležitě neposoudil úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Příjmy žalované a uváděné výdaje poukazovaly na to, že žalovaná není v příznivé finanční situaci, aby moha řádně úvěr splácet splátkami ve výši 684 Kč týdně tj. 2 736 Kč měsíčně. Žalobce měl v době poskytnutí zápůjčky věrohodnou informaci od žalované pouze o tom, kolik činí její pravidelný měsíční příjem. Žalobce nezohlednil, že žalovaná vynakládá měsíčně potřebnou částku na bydlení, stravování, ošacení. Uvedl, že odhadované měsíční výdaje jsou představovány částkou okolo 2 500 Kč. Žalovaná se zavázala při příjmu v průměru okolo 8 000 Kč splácet přibližně 3 000 Kč měsíčně, tj. více než 30 % ze svého příjmu. Tato skutečnost již vyžaduje zvýšenou pozornost věřitele při posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Co se týká výdajů žalované, je nutné připomenout, že nelze u žadatele o úvěr zohlednit jen jím tvrzené výdaje ve výši okolo 2 500 Kč. Taková částka je nevěrohodně nízká i pro bydlení ve vlastním bytě, neboť samotné náklady na případnou opravu a údržbu společných částí domu, spotřebu energií, správu domu obvykle tuto částku převyšují. Nehledě na to, že žalovaná měla platit i náklady na vodné, stočné a spotřebu energií. Pokud tedy žalobkyně chtěla z této částky vycházet, měla trvat na jejím řádném doložení. Ze žádného listinného důkazu předloženého žalobcem nevyplývá, že by takové skutečnosti u žalované zjišťovala a ověřovala.

22. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by při absenci jasně doložených nákladů na bydlení nemohl poskytnout úvěr s takovými splátkami, které by ani nebylo možné žadateli srážet při exekuci či při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy. Je naopak na místě počítat s tím, že dlužníku je nutné ponechat ještě větší díl příjmů.

23. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že prověření úvěruschopnosti klienta ze strany žalobce neodpovídá kritériím vyplývajícím z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Takové převzetí údajů poskytnutých ze strany žalované nemůže být považováno za přiměřené zohlednění životních nákladů spotřebitele. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb., neboť z dostupných podkladů jednoznačně vyplývali důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná bude schopna pravidelně a bez výraznějších potíží hradit splátky úvěru sjednané ve smlouvě. S ohledem na uvedené je předmětná smlouva podle § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. neplatná.

24. Žalovaná je povinna podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. vrátit jistinu úvěru. Na tento úvěr zaplatila 3 200 Kč. Zbývá jí tak doplatit dluh ve výši 18 800 Kč (tj. 22 000 Kč – 3 200 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18.3.2022 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 240,36 Kč za prodlení žalované s vrácením zápůjčky za období do postoupení pohledávky na žalobce, jak je uvedeno shora.

25. Úrok z prodlení byl ve prospěch žalobce přiznán podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. § 2. Žalovaná je povinna zaplatit ve prospěch žalobce dlužnou částku uvedenou ve výroku I. tohoto rozsudku ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývajícím rozsahu soud nárok žalobce z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 27. 9. 2019 zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z nich nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť převážný úspěch ve věci spočívá na straně žalované, které náklady nevznikly.