6 C 377/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudkyní Mgr. Stanislavou Kubištovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 25 275 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 27. 12. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci 5 275 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 27. 12. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 770 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 25 275 Kč od 27. 12. 2021 do 26. 3. 2022 zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 575 Kč k rukám advokáta žalobce ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí soudní poplatek ve výši 252 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení nesplaceného úvěru, který jí byl poskytnut na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 26. 11. 2021. Uvedl, že smlouva o úvěru byla uzavřena distančním způsobem na adrese [webová adresa]. Na základě uzavřené smlouvy poskytl žalobce žalované spotřebitelský úvěr až do výše 30 000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím ve výši dle článku IV. a článku IX. smlouvy o úvěru. Splatnost úvěru byla dohodnuta v článku IX. smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy je Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobce, s nimiž byla žalovaná před podpisem smlouvy seznámena. Podpisem smlouvy se žalovaná také zavázala zaplatit žalobci další poplatky za objednané volitelné služby, a to vše podle podmínek v článku II. odst. 5 smlouvy a článku 2 sazebníku. Úvěr byl žalované poskytnut po předchozím posouzení její úvěruschopnosti.

2. Žalobce dále uvedl, že žalovaná vyčerpala úvěr ve výši 20 000 Kč dne 26. 11. 2021. Při sjednávání smlouvy zvolila volitelné služby pod názvem„ Klidné spaní“ za poplatek ve výši 110 Kč a službu„ Presto“ za poplatek ve výši 165 Kč. Úvěr byl splatný 26. 12. 2021. Žalovaná neuhradila ničeho a dostala se do prodlení s úhradou dne 26. 12. 2021. V důsledku prodlení žalované se splacením úvěru vznikl žalobci nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty v souladu s článkem 6.4 všeobecných obchodních podmínek žalobce.

3. Žalobce uplatnil po žalované zaplacení nesplacené pohledávky ve výši 27 816,53 Kč, tj. jistina ve výši 2 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 000 Kč, poplatek za služby„ Klidné spaní“ ve výši 110 Kč, poplatek za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 1 771,53 Kč a účelně vynaložené náklady s vymáháním pohledávky ve výši 770 Kč (paušální náhrada 35 Kč denně za období od 27. 12. 2021 do 11. 3. 2022. Částka je složena z 32 SMS a z 37 e-mailů a 13 telefonátů.

4. Žalobce dále uvedl, že po žalované požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobou uplatnil pouze nárok na zaplacení smluvní pokuty za prvních 90 dní prodlení. Celkem se jedná o částku 25 275 Kč.

5. Usnesením ze dne 14. října 2022, č. j. 6 C 377/2022-8 a č. j. 6 C 377/2022-9 soud vyzval žalovanou, aby se ve lhůtě 14 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřila k připojené žalobě a v téže lhůtě soudu sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání.

6. S ohledem na nečinnost žalované a s přihlédnutím k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud tak učinil podle § 115a o.s.ř. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů ze strany žalobce.

7. Předně je třeba uvést, že pro právní hodnocení věci je nutné použít zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platný k datu uzavření smlouvy o úvěru, tj. datum 26. 11. 2021.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1813 obč. z. má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinnosti stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § 1815 obč. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

11. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice rady č. 93/13 EHS ze dne 15. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti.

12. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

13. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno.

14. Podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel při uzavření smlouvy o úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná.

15. K neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s ustanovením § 588 věta první občanského zákoníku je soud povinen přihlédnout i bez návrhu, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, atd. V neposlední řadě chrání pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

16. Ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sbírky jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách a spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2012 uvedl, že články 8 a 20 směrnice 2008/48/ES musí být vykládáno v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které s porušením této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankcí splnit požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne a to v přijatelné promlčecí době.

17. Posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout před uzavřením každé smlouvy o spotřebitelském úvěru.

18. V projednávané věci bylo z předložených listinných důkazů zjištěno, že před poskytnutím úvěru byl žalobce srozuměn s tím, že žalovaná pobírá mzdu ve výši 15 950 Kč. Jednalo se o pravidelný čistý měsíční příjem, který byl ze strany žalobce ověřen. Výpisem o posouzení úvěruschopnosti žalované bylo prokázáno tvrzení žalobce o tom, že úvěruschopnost žalované posuzoval. Zjistil, že má pravidelný měsíční příjem ve výši 15 950 Kč a celkový počet členů ve společné domácnosti jsou dva. Oba členové mají příjem. Nebylo však uvedeno v jaké konkrétní výši. Žalobce dále uvedl, že výše pravidelných měsíčních výdajů žalované je představována částkou celkem 9 500 Kč. Jedná se o pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 4 500 Kč, dále na bydlení ve výši 3 000 Kč, další nezbytné výdaje ve výši 500 Kč a ostatní zbytné výdaje 1 500 Kč. Na základě takového zjištění žalobce uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti žalované je úspěšné, neboť má disponibilní příjem ve výši 8 900 Kč.

19. V projednávané věci soud uzavřel, že žalobce nepostupoval v souladu v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který náležitě neposoudil úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Příjmy žalované a uváděné výdaje poukazovali na to, že žalovaná není v příznivé finanční situaci, aby mohla řádně splácet úvěr až do výše 30 000 Kč, dále sjednané poplatky ve výši celkem 7 500 Kč, to vše ve lhůtě do 26. 12. 2021, tj. ve lhůtě 1 měsíce. Žalobce uzavřel, že disponibilní příjem žalované je 8 900 Kč měsíčně a na základě tohoto zůstatku měla být schopna splatit poskytnutý úvěr ve výši 30 000 Kč, resp. celkově vyčerpaný ve výši 20 000 Kč + 7 500 Kč. Žalovaná tak měla zaplatit ve lhůtě 1 měsíce 27 500 Kč, což s ohledem na zjištěnou výši příjmů nebylo v jejích možnostech. Nelze také přehlédnout, že žalobce měl v době poskytnutí úvěru věrohodnou informaci od žalované pouze o tom, kolik činí její pravidelný měsíční příjem. Žalobce náležitě nezohlednil, že žalovaná vynakládá měsíčně potřebnou částku na bydlení, stravování, ošacení. Uvedl, že odhadované měsíční výdaje jsou představovány částkou okolo 500 Kč na nezbytné výdaje, částkou 1 500 Kč na zbytné výdaje a na bydlení 3 000 Kč, tj. 5 000 Kč. Takto uvedenou výši výdajů soud považuje za nepřiměřeně nízkou, žalobcem ničím nepodloženou a neověřenou. Takto vysoká částka výdajů je nevěrohodně nízká i pro bydlení ve vlastním bytě, neboť samotné náklady na případnou opravu a údržbou společných části domu, spotřebu energií a správu domu obvykle tuto částku převyšují, nehledě na to, že žalovaná měla platit i náklady na vodné, stočné a spotřebu energií. Tyto výdaje nejsou žalobcem při posouzení úvěruschopnosti žalované žádným způsobem zohledněny. Pokud tedy žalobce chtěl z takové částky vycházet. Měl trvat na řádném doložení. Ze žádného listinného důkazu předloženého žalobcem nevyplývá, že by takové skutečnosti u žalované zjišťoval a ověřoval.

20. Obezřetný věřitel postupující s odbornou péčí by při absenci jasně doložených nákladů na bydlení nemohl poskytnout úvěr v uvedené výši s datem splatnosti do jednoho měsíce.

21. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že prověření úvěruschopnosti žalované ze strany žalobce neodpovídá kritériím vyplývajícím z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Takové převzetí údajů poskytnutých ze strany žalované nemůže být považováno za přiměřené zohlednění životních nákladů spotřebitele. Soud proto uzavřel, že žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb., neboť z dostupných podkladů jednoznačně vyplývaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná bude schopna úvěr bez obtíží ve sjednané lhůtě splatit. S ohledem na uvedené je předmětná smlouva podle § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. neplatná.

22. Žalobce prokázal přehledem bankovních transakční vyplacených spotřebiteli, že ve prospěch účtu žalované zaslal 26. 11. 2021 částku 20 000 Kč. Žalovaná je povinna podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. vrátit poskytnutou jistinu úvěru, tj. částku 20 000 Kč, a to v plné výši, neboť ve prospěch žalobce žádnou splátku neposkytla. Soud dále shledal důvodný požadavek žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. § 2, neboť je zjevné, že se žalovaná ocitla v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, a to od 27. 12. 2021 do zaplacení, tedy ode dne následujícího po splatnosti úvěru (výrok I. rozsudku).

23. S ohledem na učiněný závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

24. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a s ohledem na částečný úspěch žalobce přiznal soud v jeho prospěch právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 575 Kč, tj. 58 % z celkových nákladů řízení. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 1 264 Kč. Žalobu podal ve věci, jejíž tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč, učinil tak na ustáleném vzoru opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. V takovém případě mu vzniklo právo účtovat odměnu za každý úkon právní služby podle § 14b odst. 1 písm. c) bod druhý advokátního tarifu, tj. 300 Kč. Žalobce učinil 3 úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu. Náleží mu proto odměna ve výši 900 Kč. Ke každému úkonu právní služby vzniklo advokátovi žalobce právo účtovat paušální náhradu výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, celkem 300 Kč. Odměna a paušální náhrada výdajů ve výši 1 200 Kč byla navýšena o 21 % DPH, neboť advokát žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, tj. 252 Kč. Celkové náklady řízení včetně zaplaceného soudního poplatku jsou tak představovány částkou 2 716 Kč. Žalobce však nebyl ve věci zcela úspěšný. Jeho úspěch je představován 79 % a neúspěch 21 %. Od úspěchu byl odečten neúspěch, tj. 58 % a v této výši soud žalobci právo na náhradu nákladů řízení přiznal, tj. 1 575 Kč. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení k rukám advokáta žalobce podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

25. Ve výroku IV. soud uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí soudní poplatek ve výši 252 Kč podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, Sazebník poplatků, položka 2 odst. 2 a položka 1 odst. 1 písm. b). Žalobce současně s podanou žalobou zaplatil soudní poplatek ve výši 1 012 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Soud však platební rozkaz ve věci nevydal a pokračoval v řízení. Z tohoto důvodu vyměřil žalobci poplatek ve výši dle položky 1 sazebníku částkou 252 Kč. Žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.