7 C 180/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Morávkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený anonymizována dvě slova jméno příjmení , sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované O zaplacení 10 695 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % p.a. z částky 8 200 Kč od 30. 10. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně nároku žalobce na zaplacení 2 495 Kč, dále zaplacení 1 505 Kč, dále zaplacení zákonného úroku z prodlení 8,5 % p.a. z částky 2 495 Kč od 30. 10. 2021 do zaplacení a dále, co do smluvního úroku z prodlení 0,1 % denně z částky 10 695 Kč od 30. 10. 2021 do 27. 1. 2022 zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen doplatit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na soudním poplatku 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 10 695 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 29.9.2021 [číslo] na základě které poskytl žalované úvěr ve výši 8 200 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 8 200 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 200 Kč dle čl. IV. smlouvy, poplatku za službu klidné spaní 110 Kč dle čl. IV. smlouvy, poplatku za službu presto ve výši 165 Kč dle čl. IV. smlouvy, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 505 Kč dle čl. 6 VOP, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z částky 10 695 Kč za období od 30.10.2021 do 27.1.2022 dle čl. 6 VOP a čl. 3 Sazebníku a zákonného úroku z prodlení. Smlouva o úvěru byla uzavřena elektronicky, kdy totožnost žalované byla ověřena ověřovacím poplatkem 1 Kč. Úvěr ve výši 8 200 Kč byl poskytnut dne 29.9.2021. Úvěr byl splatný dne 29.10.2021.

2. Žalobce se z účasti u jednání omluvil, žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se k jednání nedostavila ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání, proto soud rozhodoval v její nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou dne 29.9.2021, jejím předmětem byl úvěrový limit ve výši 8 200 Kč, úvěr se žalovaná zavázala uhradit spolu s poplatky za vybrané volitelné služby klidné spaní 110 Kč, služby Presto 165 Kč a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 2 220 Kč do 29.10.2021, při úrokové sazbě 0% a RPSN 1744,97%. Dle přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli byla vyplacena dne 29.9.2021 částka 8 200 Kč. Dle autorizace ověření totožnosti byla totožnost spotřebitele ověřena prostřednictvím zaslání autorizační platby z bankovního účtu žalované a rovněž kopiemi občanského průkazu žalované. Dle dokumentu„ identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované 15 900 Kč. Dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti byl výpočet úvěruschopnosti proveden dne 29.9.2021 a bylo vycházeno z toho, že žalovaná bydlí v dvoučlenné domácnosti, její pravidelné měsíční výdaje činí 6 000 Kč (zahrnující úhrady půjček 4 500 Kč), příjmy 15 900 Kč, příjmy uvedené žalovanou 17 800 Kč, vypočítané minimální výdaje činí 3 580 Kč a rezerva 500 Kč. Standardní informace o spotřebitelském úvěru byly žalované poskytnuty. Smluvní podmínky a výši poplatků soud zjistil ze sazebníku platného od 1. 9. 2020, všeobecných obchodních podmínek platných od 1. 8. 2020, obecných principů posuzování a filozofie společnosti a souhlasu se zpracováním osobních údajů. Předžalobní výzvou ze dne 25. 8. 2022 vyzval žalobce žalovanou k úhradě dluhu a upozornil ji na možnost soudního vymáhání dluhu.

4. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli.

5. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Dle § 561odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

7. Ust. § 562 odst. 1 a 2 o.z. poté stanoví, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

8. Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalované posoudil. Jako důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalobce předložil sdělení o identifikovaných příjmech, dle kterého byl příjem ověřen a činil 15 900 Kč, a výpis o posouzení úvěruschopnosti, dle kterého žalovaná hospodaří ve dvoučlenné domácnosti, její pravidelné měsíční výdaje činí 6 000 Kč, měsíční příjem 15 900 Kč. Z předložených důkazů však soud nevzal tvrzení žalobce o řádném prověření úvěruschopnosti za prokázané. Oba dokumenty jsou pouze souhrny vytvořené žalobcem, žádný ze zadaných údajů není nijak objektivně podpořen listinami pocházejícími od žalovaného (například výpisem z účtu, mzdovým listem a podobně). V tabulce jsou pak zcela opomenuty údaje o tom, zda žalovaná má či nemá jiné úvěry, zda byly získány informace z centrální evidence exekucí a podobně. Ve výpise je sice uveden údaj o půjčkách 4 500 Kč měsíčně, avšak není zřejmé, zda tento údaj vychází z veřejného registru či pouhého sdělení samotné žalované. Nelze rovněž přehlédnout, že v kolonce další nezbytné výdaje a zbytné výdaje je uvedeno 0 Kč. Žalobce tak již při posuzování úvěruschopnosti se dopustil vážného pochybení, kdy vyjma výdajů na bydlení 1 500 Kč a úhrady půjček 4 500 Kč vůbec nehodnotil zcela zjevně nesprávného údaje o dalších výdajích 0 Kč (tj. běžných jako strava, doprava, ošacení, léky, hygienické potřeby aj.) S ohledem na relativně nízkou výši jistiny po žalobci samozřejmě nelze spravedlivě požadovat, aby prováděl rozsáhlé šetření poměrů žalované, avšak lze požadovat, aby alespoň některý ze stěžejních ukazatelů hodnověrně prokázal, dožaduje-li se svého nároku žalobou.

10. K jednání, kde by soud žalobci poskytl potřebná poučení, že je povinen prokázat své tvrzení, že řádně posoudil úvěruschopnost žalované, se žalobce nedostavil, jen z důvodu poučení soud není povinen jednání odročit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Lze uzavřít, že žalobce neunesl břemeno důkazní o tom, že úvěruschopnost žalované řádně posoudil. Soud proto shledal smlouvu o úvěru dle ust. § 588 o.z. ve spojení s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou a žalovaná je povinna v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit toliko jistinu spotřebitelského úvěru. Soud proto žalobu v části převyšující dlužnou jistinu, ve které se žalobce domáhal zaplacení dlužných poplatků a poměrné části zákonného úroku z prodlení, účelně vynaložených nákladů a smluvní pokuty, zamítl a uložil žalované zaplatit žalobci dlužnou jistinu ve výši 8 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaná s úhradou v prodlení (výrok I).

11. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

12. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce byl v řízení úspěšný pouze částečně a po zohlednění úspěchu a neúspěchu ve věci nebylo na místě rozhodnout o poměrné části nákladů řízení.

13. O povinnosti doplatit soudní poplatek rozhodl soud (výrok IV.) dle bodu 2 položky 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud v řízení na návrh žalobce platební rozkaz nevydal a pokračoval v řízení, proto bylo žalobci uloženo doplatit soudní poplatek do výše dle položky 1 Sazebníku poplatků.

14. Pro úplnost soud dodává, že žaloba by byla v uvedeném rozsahu zamítnuta i z dalších důvodů. S ohledem na výši sjednaného poplatku a krátkodobost poskytnutého úvěru RPSN v projednávané věci činí 1744,97%. Taková ujednání jsou dle přesvědčení soudu nepřiměřená a podle § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se k takovému ujednání nepřihlíží. S ohledem na nezbytnost zajistit ochranu spotřebitele soud nepřiměřenost ujednání zkoumá z úřední moci, tedy bez toho, že by spotřebitel takovou námitku uplatnil.

15. V projednávané věci má soud za to, že bylo prokázáno poskytnutí finančních prostředků žalované ve výši 8 200 Kč. Sjednaná sazba RPSN je v daném případě nepřiměřená, zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. V této souvislosti je nutné připomenout, že smlouva o úvěru je podle zákona o ochraně spotřebitele spotřebitelským úvěrem. Pro hodnocení jednotlivých ujednání takové smlouvy je nutné vycházet z ustanovení § 1813 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V souzené věci je ujednání o výši RPSN sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany předchůdce. Takové ujednání není shledáno jako individuální, když žalovaná (spotřebitel) neměla reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání (ustanovení § [číslo] a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována z hlediska přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. Z § [číslo] vyplývá, že při zkoumání výrazné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, které za něj podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytoval, který jednal se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumět očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. Je zcela nepochybné, že žalobce zneužil svého postavení a proto jeho tvrzenému právu nemůže být poskytnuta jím požadovaná ochrana v podobě úhrady poplatků za sjednání úvěru, poplatků za služby a smluvní pokuty. Ve vztahu k nároku na úhradu smluvní pokuty nutno rovněž připomenout nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž Ústavní soud uzavřel, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak ale nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud tak i přesto učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Ujednání o smluvní pokutě není v projednávané věci součásti smluvních ujednání, kdy žalobce se nároku na její zaplacení odvolává na ustanovení čl. 6 VOP a čl. 3 Sazebníku, což je nepřípustné.