7 C 7/2020

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Morávkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 5 205 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 2 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se ohledně nároku žalobce na zaplacení 2 705 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 2 705 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení 5 205 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaná dne [datum] uzavřela se [právnická osoba] smlouvu o úvěru č. [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy obdržela žalovaná finanční prostředky ve výši 2 500 Kč a zavázala se je vrátit spolu s poplatkem ve výši 970 Kč a to nejpozději do [datum]. Žalobce se podaným návrhem domáhal vůči žalované zaplacení 2 500 Kč jako nesplacené jistiny, poplatku 970 Kč a dále částky 1 735 Kč. Proces poskytnutí finančních prostředků žalované byl takový, že na internetových stránkách [anonymizováno] žalovaná si vybrala výši požadovaného úvěru a navolila splácení úvěru. Následně se žalované zobrazilo, jaký poplatek bude hradit za poskytnutou částku. Dále vyplnila registrační formulář se základními informacemi o žalované a dále tímto byla obeznámena s podmínkami, právy, závazky a sankčnímu ujednáními plynoucí ze smlouvy. Tímto žalovaná učinila návrh na uzavření smlouvy. Po odsouhlasení všech dokumentů se žalovaná zavázala prostřednictvím webových stránek zaslat 1 Kč. Žádost o poskytnutí úvěru byla žalované následně schválena, kdy jí byla na bankovní účet, ze kterého byla odesílána platba 1 Kč odeslána požadovaná finanční částka. Žalovaná na svůj závazek neuhradila řádně a včas a byla proto dne [datum] u zaplacení dluhu upomínána. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Pro případ, že by nárok nebylo možné posoudit dle smlouvy o úvěru žalobce požadoval, aby byl posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované, kdy na její bankovní účet byla částka 2 500 Kč převedena.

2. Zástupce žalobce sebe a svého klienta z nařízeného jednání omluvil. Jelikož žalovaná se k jednání, ač řádně a včas předvolaná nedostavila, rozhodl soud o konání jednání v jejich nepřítomnosti. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů ze strany žalobce.

3. Žalobce svou aktivní legitimaci pro uplatnění sporného nároku prokázal předloženým oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], ze které bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce.

4. Listinnými důkazy (smlouvou o úvěru [číslo], výpisem z obchodního rejstříku, potvrzeními [příjmení] [příjmení] o provedených platbách) vzal soud za prokázané tvrzení žalobce obsažené v žalobě o tom, že právní předchůdce [právnická osoba] – od [datum] jako [právnická osoba] nejprve přijal dne [datum] z účtu č. [bankovní účet] částku 1 Kč a následně na týž účet dne [datum] poskytl částku ve výši 2 500 Kč. Uvedený účet je ve smlouvě o úvěru vymezen jako účet klienta [celé jméno žalované]. Dle smlouvy se žalovaná zavázala poskytnuté finanční prostředky žalobci vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 970 Kč a to nejpozději do [datum] RPSN činilo 1328,69%. Úrok byl mezi účastníky sjednán ve výši [částka] a byl zahrnut v platbě poplatku za poskytnutí úvěru (čl. 9 smlouvy).

5. Žalobce netvrdil, tím spíše ani neprokázal, že postupoval v souladu s ustanovením § 9 odst. 1, tj. že jako věřitel náležitě posoudil schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Jedná se o závazek vyplývající pro věřitele z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto ustanovení je věřitel povinen vynaložit odbornou péči při zjišťování úvěruschopnosti žadatele, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy o úvěru. Jedná se o nejvyšší požadavek na kvalitu péče známý v české legislativě. Jak uvádí důvodová zpráva k zákonu 43/2013 Sb., představuje toto ustanovení posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebiteli, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je třeba brát v potaz ekonomickou možnost úvěr řádně splatit sjednanými splátkami. Porušení této povinnosti ze strany věřitele znamená neplatnost uzavřené smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku se jedná o absolutní neplatnost, k níž soud přihlédne i bez návrhu, neboť takové jednání věřitele je nutné považovat za zjevně se příčící dobrým mravům nebo zjevně narušující veřejný pořádek.

6. V projednávané věci je zjevné, že pokud by věřitel důsledně posuzoval úvěruschopnost žalované, nemohl by přisvědčit možnosti uzavření smlouvy o úvěru. Ve smlouvě byla uvedena pouze obecná prohlášení žalované. V daném případě není toto dostačující k tomu, aby byla dostatečně ověřena úvěruschopnost žalované. K ověření úvěruschopnosti je nutná odborná péče věřitele, což daném případě splněno nebylo. Soud shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou 7. Soud dále shledal smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 rovněž z důvodu sazby RPSN předmětného úvěru ve výši 1328,69% a to z důvodů příčících se dobrým mravům ve spojení s § 1813 o.z. Ust. § 1813 o. z. stanoví, že se má za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Ust. § 1815 o. z. uvádí, že se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. V § 1813an. o.z. je provedena směrnice rady č. 93/13/EHS ze dne 15.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranně formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13/ je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno. Z § 1813 o.z. tedy vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 o.z.) a zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tedy taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele.

8. Ze všech výše uvedených důvodů soud shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, a pokud žalovaná přijala plnění ve výši 2 500 Kč ze strany právního předchůdce žalobce, dostalo se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho a lze tedy dospět k závěru, že žaloba je důvodná pouze do výše jistiny, která činila 2 500 Kč a to včetně zákonného úroku z prodlení podle § 1970 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve spojení s nařízení vlády č. 351/2013 Sb., § 2, když je zjevné, že se žalovaná ocitla v prodlení s vrácením peněžitého dluhu (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba proto zamítnuta (výrok II).

9. Žalovaná je povinna zaplatit ve prospěch žalobce dlužnou částku ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

10. Pro úplnost je třeba dodat, že z žalobních tvrzení nikterak ani nevyplývá, co představuje požadované plnění 1 735 Kč. V tomto rozsahu by byla žaloba, nebýt výše uvedeného rovněž zamítnuta, neboť v této části by byla nepro jednatel. Tím, že se žalobce nedostavil k jednání soudu, nemohl být ani o tomto nedostatku poučen.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, když žalobce měl ve věci částečný úspěch a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.