10 C 126/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 23 942 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 20 504 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 355,92 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 8 355,92 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 457,16 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 19. 5. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 23 942 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že původní věřitel , právnická osoba, uzavřel dne 27. 3. 2019 s žalovanou Smlouvu č. , hodnota, s produktovým názvem , Anonymizováno, v hotovosti týdenní , Anonymizováno, , jejíž nedílnou součástí byly Smluvní podmínky. Na základě smlouvy byla žalované poskytnuta částka 14 000 Kč v hotovosti, kdy za poskytnutí této hotovosti byla žalovaná povinna zaplatit poplatek ve výši 10 104 Kč. Žalovaná měla celkovou částku 24 104 Kč uhradit prostřednictvím 45 týdenních splátek (v hotovosti) po 536 Kč (poslední měla činit 520 Kč). Žalovaná však uhradila pouze částku 10 562 Kč. Jelikož neplnila své smluvní povinnosti řádně a včas, dostala se do prodlení, v jehož důsledku vzniklo původnímu věřiteli právo na zaplacení smluvní pokuty v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně níž byla žalovaná v prodlení (smluvní pokuta byla vyčíslena na částku 7 000 Kč), dále na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (457,16 Kč) a sankčních poplatků (3 400 Kč). Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 (s účinností ke dni 1. 2. 2022). Postoupená pohledávka sestává z jistiny 8 355,92 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru 5 186,08 Kč, smluvní pokuty 7 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 457,16 Kč, sankčních poplatků 3 400 Kč. Jako příslušenství pak žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 355,92 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 8 355,92 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. K procesu posouzení úvěruschopnosti žalované původním věřitelem žalobkyně sdělila, že bylo vycházeno mj. z informací získaných z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb, bylo nahlédnuto do insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres MÚ a OÚ, interních registrů atd. Byla vyhodnocena celková finanční situace žalované za provedené konfrontace doložených skutečností žalovanou s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty žalované dle ekonomických modelů.

2. V podání ze dne 20. 8. 2025 žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedla, že ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. (nyní § 86 zákona č. 257/2016 Sb.) transponuje čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru (CCD), kdy tento článek stanoví, že úvěruschopnost musí být posouzena na základě „dostatečných“ informací od spotřebitele, a je-li to „nezbytné“, na základě vyhledávání v příslušné databázi. CCD v recitálu 26 stanoví, že členské státy jsou v oblasti posouzení úvěruschopnosti oprávněny vydávat pro poskytovatele spotřebitelského úvěru „Vhodné pokyny a obecné směry“. Čl. 8 CCD proto upravuje základní pravidla pro posouzení úvěruschopnosti, v jejichž mezích jsou členské státy oprávněny je konkretizovat. Rozhodnutí SDEU navíc naznačuje, že při nastavení pravidel pro posouzení úvěruschopnosti by spíše než členské státy měli dostat prostor pro vlastní uvážení poskytovatelé úvěru. V souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti dle čl. 8 CCD zveřejnil Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) dne 29. 5. 2020 Obecné pokyny pro poskytování a sledování úvěru EBA/GL/2020/06, kdy tyto pokyny obsahují pravidla pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. ČNB se těmito pokyny řídí. Původní věřitel vycházel zejména z informací, které si sám aktivně zjišťoval a ověřoval ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především těch neveřejných, které jsou dostupné z jeho účasti v zájmových sdruženích, jejichž členové se vzájemně informují o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce svých klientů. S ohledem na zásadu ochrany spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním získané informace, jakož i informace poskytnuté mu samotným spotřebitelem, původní věřitel s odbornou péčí komplexně analyzuje a podrobuje je také porovnání s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli bude úvěr poskytnut. Úprava zákona o spotřebitelském úvěru v rozsahu jednoho paragrafu o dvou odstavcích (reálně se posouzením úvěruschopnosti zabývá toliko § 86 zákona č. 257/2016 Sb.) se v interní metodické základně původního věřitele promítá do vnitřních předpisů, v nichž je proces posuzování úvěruschopnosti popsán do nejmenšího detailu, přičemž tato metodika a postupy původního věřitele při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů jsou pravidelně podrobovány dohledu ze strany ČNB. Původní věřitel tedy žádným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval ani v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru, ani v rozporu s výkladem zákonných ustanovení ČNB. Původního věřitele v postavení předního nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů s licencí od ČNB nelze srovnávat s běžným nebankovním poskytovatelem úvěrů, který nepodléhá tak razantní kontrole jako původní věřitel. Původní věřitel před uzavřením smlouvy s žalovanou a poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných především z bankovních registrů, nebankovních registrů, ostatních registrů a databází, kontrolou příjmů žalované, kontrolou výdajů žalované a kontrolou výdajů žalované na splátky úvěru. Původní věřitel prověřil výši závazků a platební morálku žalované nejdříve z databází (tzv. úvěrových registrů) umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované a dalších informačních zdrojů nezávislých na žalované. V dané věci bylo zjištěno, že žalovaná nemá žádný negativní záznam (kdy tyto spočívají v informacích o porušení platební morálky, popř. delikvenci). Žalovaná neměla ani žádný negativní záznam dle SOLUS. Žalovaná byla lustrována i v dalších databázích (insolvenční rejstřík – bez nálezu, centrální evidence exekucí – v době uzavření smlouvy nebyla vedena proti žalované žádná exekuce, neplatné doklady – bez nálezu, evidence adres OÚ, MÚ – bez nálezu). Původní věřitel komplexně vyhodnotil aktuální finanční situaci žalované s ohledem na její příjem, který posuzoval dle jeho výše, stability, pravidelnosti, pravdivosti a udržitelnosti po celou dobu trvání obchodu. Schopnost žalované splácet úvěr byla před poskytnutím úvěru posouzena a vyhodnocena na základě informací od žalované, které vycházely především z dostupných historických informací o žalované, zahrnujících např. reálná data o průběhu splácení předchozí angažovanosti žalované a kontroly správnosti a pravdivosti dokumentů předložených žalovanou obchodnímu zástupci před uzavřením smlouvy. Před podpisem smlouvy žalovaná doložila doklad o mateřské dovolené (rozhodnutí o přiznání dávky). Vázaný zástupce původního věřitele vyplnil na základě dokumentů předložených žalovanou před uzavřením smlouvy Zákaznickou kartu. Zákaznická karta je dokumentem, ve kterém jsou pravdivě a úplně uvedeny veškeré ověřené relevantní informace pro posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr žalovanou. Pravost informací uvedených v kartě stvrzuje podpis žalovaného společně s podpisem vázaného zástupce. Žalovanou bylo sděleno (a na základě dodaných podkladů bylo ověřeno), že žalovaná má pravidelný měsíční příjem ve výši 5 255 Kč, dále má příjem 7 992 Kč a že další čisté příjmy domácnosti jsou ve výši 6 000 Kč, v součtu tedy příjmy dosahují výše 19 247 Kč. Tyto skutečnosti byly následně ověřeny a zkontrolovány paní , Anonymizováno, , vázanou zástupkyní původního věřitele. Původní věřitel po posouzení příjmu žalované provedl také vyhodnocení všech rozhodných výdajů žalované. Přitom posuzoval nejen výdaje sdělené a doložené žalovanou, ale konfrontoval je také s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Výdaje posuzoval i z toho hlediska, zda se jednalo o závazky vůči jiným subjektům nebo zda se jednalo o výdaje spořícího charakteru. Dle názoru žalobkyně tedy není možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje objektivně ověřené, jelikož tento požadavek není naplnitelný (např. ohledně peněžních prostředků v hotovosti). Výdaje žalované byly původním věřitelem zkoumány v souladu s vnitřními předpisy, kdy byla použita schvalovací strategie pro stávající zákazníky. V rámci zkoumání výdajů byl aplikován i výpočet behaviorálního score, který zohledňuje platební morálku žadatele. Ve spojitosti s údaji zjištěnými z nebankovního registru klientských informací a bankovního registru klientských informací bylo zjištěno a ověřeno, že bonita žalované je dostatečná pro poskytnutí předmětného úvěru. Vázaný obchodní zástupce při pořizování zákaznické karty s žalovanou ověřoval výdaje žalované dle předložených dokumentů. Ověřil odhadované měsíční výdaje žalované na bydlení (nájem), energie, telefon a platby týkající se vyživovaných osob. Pokud žalovaná uvádí jiné významné pravidelné výdaje (např. léky, školné, alimenty apod.), vázaný obchodní zástupce vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby tyto náklady ověřil dle dostupných dokumentů. Dokumenty, na základě kterých je ověřována úvěruschopnost, předkládá případný žadatel vázanému obchodnímu zástupci vždy. Mezi tyto dokumenty patří pravidelné fixní výdaje, které vázaný obchodní zástupce prověřuje z příslušných dokladů (předpis nájemného, výpis z účtu, přepis zálohových plateb za energie, vyúčtování služeb apod.). Pravdivost a úplnost všech vyplněných údajů na zákaznické kartě stvrdila žalovaná svým podpisem, přičemž informace z těchto ověřených a platných dokumentů vyplnil vázaný obchodní zástupce do zákaznické karty. V předmětném případě bylo žalovanou sděleno, následně na základě daných podkladů doloženo a vázaným zástupcem ověřeno, že dlužník má odhadované měsíční výdaje ve výši 4 500 Kč. K této částce byla připočtena částka životního minima a následně vzniklá částka byla navýšena dle ekonomického modelu původního věřitele, přičemž výsledkem těchto propočtů bylo, že žalovaná byla schopna poskytnutý úvěr splácet. Při zjištěné a ověřené výši měsíčních příjmů žalované ve spojení s dalšími osobami ve společné domácnosti a dále zjištěných a ověřených výdajů žalované ve spojitosti s výpočtem behaviorálního score je tedy zřejmé, že bonita žalované byla ověřena správně a proces posouzení úvěruschopnosti byl proveden s odbornou péčí. Žalobkyně je toho názoru, že pokud se pohybuje celková výše spotřebitelského (nehypotečního) úvěru v řádech tisíců či nízkých desetitisíců Kč, dostojí poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud pomocí dokumentu vystaveného třetí osobou ověří alespoň jednu informaci sdělenou spotřebitelem, která má pro posouzení úvěruschopnosti klíčový význam. Takovou informací bude zpravidla údaj o výši příjmů spotřebitele. Ukáže-li se, že spotřebitel sdělil poskytovateli správnou informaci o výši svého příjmu, a informace o spotřebitelových výdajích či okolnosti doprovázející uzavření smlouvy nezavdávají důvod pochybovat o správnosti informací týkajících se výdajů spotřebitele, nemusí poskytovatel majetkové poměry spotřebitele dále ověřovat.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci.

4. Původní věřitel , právnická osoba, uzavřel dne 27. 3. 2019 s žalovanou Smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, v hotovosti, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 14 000 Kč. Za poskytnutí zápůjčky byla žalovaná povinna zaplatit poplatek ve výši 10 104 Kč (ten sestával z úroku 1 864 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 4 956 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 3 284 Kč). Celková částka 24 104 Kč měla být splácena prostřednictvím 45 týdenních splátek po 536 Kč (poslední měla činit 520 Kč). RPSN činilo 288,67 %. Součástí smlouvy byly Smluvní podmínky, které podrobněji upravovaly práva a povinnosti smluvních stran. Standardní informace o spotřebitelském úvěru pak specifikovaly jednotlivé parametry úvěru. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena na základě Žádosti o spotřebitelský úvěr (Zákaznické karty), ze které je patrno, že požadovaná výše úvěru činila 20 000 Kč (s měsíční splatností). Totožnost žalované byla ověřena z občanského průkazu. Žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, je svobodná, automobil nevlastní. U počtu vyživovaných osob je uvedeno 1. Žalovaná je na mateřské dovolené, měla však doložit potvrzení o příjmu. Její čistý měsíční příjem činí 5 255 Kč, ostatní příjem pak tvoří částku 7 992 Kč. Další čisté příjmy domácnosti činí 6 000 Kč. Její odhadované měsíční výdaje činí 4 500 Kč, externí splátky nemá. Potvrzení o příjmu měla doložit za 03/2019, dále měla doložit výměr důchodu, podpory/rozhodnutí o přiznání dávky ze dne 1. 2. 2017. Z Předávacího protokolu k přepisu/doplnění je patrno, že příjem je jiný než v zákaznické kartě, čistý příjem na částku 5 255 Kč nebyl doložen. Z Oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne 14. 1. 2019 bylo zjištěno, že příspěvek na bydlení byl zvýšen na částku 5 992 Kč (k listině byla rovněž připojena poštovní poukázka B znějící na částku 5 992 Kč). Ze zprávy (, Anonymizováno, ) Finančního a celního úřadu , Anonymizováno, ze dne 6. 2. 2019 soud zjistil, že žalovaná žádala o příspěvek na dítě, standardní týdenní sazba činila , Anonymizováno, . Žalovaná byla vyzvána listinou ze dne 10. 2. 2022 k okamžitému splacení dluhu vzhledem k neplnění smluvních povinností. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 1. 2. 2022. Z přiložené tabulky je patrno, že žalovaná uhradila postupně částku 10 562 Kč. Žalovaná byla prostřednictvím předžalobní upomínky ze dne 21. 3. 2025 vyzvána k úhradě dlužné částky a byla upozorněna na možné soudní řízení.

5. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti původního věřitele.

14. Z předložené zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 27. 3. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je na mateřské dovolené. Její čistý měsíční příjem činí 5 255 Kč a 7 992 Kč, dalším příjmem domácnosti je částka 6 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje uvedla ve výši 4 500 Kč. K těmto údajům žalovaná doložila oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory, poštovní poukázku a zprávu Finančního a celního úřadu , Anonymizováno, .

15. Podle § 86 ZSÚ je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí.

16. V tomto případě původní věřitel nezkoumal úvěruschopnost žalované s odbornou péčí před uzavřením předmětné smlouvy. U posouzení úvěruschopnosti vycházel z tvrzení žalované uvedených v její žádosti o úvěr. Doloženo bylo pouze oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory, poštovní poukázka a zpráva Finančního a celního úřadu , Anonymizováno, . Žalobkyně uvedla, že původní věřitel nahlédl při uzavírání smlouvy do různých registrů. Toto však žalobkyně nedoložila. Rovněž nedoložila dokumenty, dle kterých měly být zkoumány výdaje žalované, byť žalobkyně v podání ze dne 20. 8. 2025 tvrdila, že předloženy byly. Listiny ohledně lustrací žalované v různých registrech a listiny ohledně jejích výdajů zůstaly pouze v rovině tvrzení, když žalobkyně nepředložila soudu žádný relevantní dokument, který by se vztahoval k výdajům žalované a dle kterého by soud mohl ověřit správnost údajů v zákaznické kartě. Soud nemá za prokázáno, že byla původním věřitelem zjišťována úvěruschopnost žalované nahlédnutím například do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku apod. Pokud se týká výdajů, chybí ze strany věřitele jejich zevrubnější zjištění a především ověření. Původní věřitel vycházel z údajů uvedených v žádosti o úvěr, kde žalovaná v kolonce „odhadované měsíční výdaje žadatele“ uvedla částku 4 500 Kč. Z této částky není jasné, zda se jedná o nájemné či náklady na inkaso energií či jaká část této sumy připadá na bydlení. Původní věřitel tak nezjistil, jaké má žalovaná reálné náklady na bydlení, případně jejich skutečnou výši, bez dalšího se spokojil s informací o velmi nízkých, až nereálných měsíčních výdajích, které v sobě měly zahrnovat rovněž náklady na nájemní bydlení a náklady na výživu další osoby, když žalovaná uvedla v žádosti, že má jednu vyživovací povinnost. Podle názoru soudu nebyly řádně ověřeny výdaje, které žalovaná specifikovala na velmi nízkou (až nereálnou) částku. K platbám energií či případným úhradám nákladů na bydlení si původní věřitel nevyžádal žádné potvrzení, a tedy tyto výdaje neprověřil. Původní věřitel tak zcela rezignoval na ověření alespoň pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Soud tedy nemohl zjistit výši mandatorních výdajů a nákladů na bydlení, neboť žádné doklady k tomuto nebyly doloženy. Výdaje na bydlení tedy nelze mít za ověřené, přestože zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a nelze je v případě potřeby ihned snížit. Náklady na bydlení jsou významnou položkou rozpočtu spotřebitele a jejich ověření není spojeno s nepřiměřenými překážkami, když je možno snadno provést fotografii či kopii nájemní smlouvy, dokladu SIPO i pouze prostřednictvím mobilního telefonu. Úvěruschopnost přitom musí být posuzována takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že žalovaná bude schopna úvěr splatit, aniž by u ní docházelo k prohloubení míry zadlužení. I při nízké výši úvěru může dojít k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a úrokům. Soud podotýká, že původní věřitel poskytl žalované zápůjčku přesto, že žalovaná uvedla, že je na mateřské dovolené, její příjem je velmi nízký a vyživuje další osobu. Zápůjčka byla poskytnuta s tím, že žalovaná měla uhradit mimo úrok i poměrně vysoké poplatky, které nepřinášely žalované žádné podstatné výhody, rovněž původní věřitel zajistil svůj závazek smluvními sankcemi (smluvní pokutou a sankčními poplatky), které významně navýšily konečnou dlužnou částku v neprospěch žalované. Co se týče tvrzených příjmů žalované, soud konstatuje, že tyto byly sice doloženy, ale ne v celé výši, a kdy ani uvedené částky nejsou v souladu s doloženými listinami.

17. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalované řádně zkoumána, a to zejména ohledně výdajů žalované. Původní věřitel tak zřejmě pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, aniž by se blíže jejími poměry zabýval.

18. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované zejména z hlediska výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaná byla schopna úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že původní věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žalované po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně (resp. původní věřitel) důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

19. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalované v hotovosti peněžní prostředky a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit sjednaný poplatek. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované, zejména porovnáním jejích příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel však této povinnosti nedostál, neboť i přes výzvu soudu nedokázal doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované. Důsledek porušení povinnosti původního věřitele dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 čj. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne.

20. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 14 000 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 10 562 Kč, kterou žalovaná na předmětnou pohledávku dosud uhradila. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 3 438 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (úroky, sankční poplatky, smluvní pokuta, poplatky za poskytnutí a správu úvěru, úroky z prodlení), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

21. Dluh žalované se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalované. Při určení splatnosti se soud ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci byla žalovaná v řízení zcela pasivní a soudu nesdělila své aktuální možnosti, ani majetkové a sociální poměry, z nichž by soud mohl vycházet při individuálním určení splatnosti dosud nesplacené jistiny. Tato skutečnost, že žalovaná v řízení ničeho ohledně svých možností dluh splatit ničeho netvrdila a neprokazovala, se ve výsledku projevuje v neprospěch žalované, která v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní, pokud se nijak nebránila a netvrdila, že není v jejích možnostech dlužnou částku zaplatit najednou. Proto soud vycházel ze skutečnosti, že je schopna dluh uhradit ve splatnosti určené soudem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaná jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k její pasivitě nevyplývá, že by jí v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by jí bylo možné přiznat.