10 C 181/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení 12 135,51 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 726,71 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 350,20 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení, a částky 408,80 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 24. 9. 2025 se žalobkyně (dříve pod názvem , právnická osoba, ) domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 135,51 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Tvrdila, že prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku byla dne 16. 1. 2025 s žalovaným uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit společně s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž smluvní úrok činil 1,07 % denně z dlužné jistiny. Žalovanému byl úvěr ve výši 5 000 Kč a 4 735 Kč vyplacen na bankovní účet. Žalovaný si zvolil doplňkové služby , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , za tyto služby mu byly účtovány poplatky. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, žalobkyně tedy vypověděla smlouvu o úvěru ke dni 19. 5. 2025. Dlužná částka sestává z jistiny 4 999,47 Kč, smluvního úroku 6 376,51 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 94,23 Kč, poplatku za službu , Anonymizováno, 165 Kč a , Anonymizováno, 91,50 Kč, smluvní pokuty 408,80 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 350,20 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení. Žalobkyně dále specifikovala, jak posuzovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, kdy tento nárok žalobkyně byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v podání ze dne 10. 12. 2025 uvedla, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno v souladu s interní metodikou schválenou ČNB a se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb. Byly zjišťovány informace ohledně počtu členů domácnosti žalovaného (a majících příjem), pravidelné měsíční výdaje i příjmy, když výše čistého měsíčního příjmu činila 25 000 Kč (kdy tato výše umožňuje bezproblémové splácení úvěru). Dále žalobkyně provedla lustrace v různých registrech k osobě žalovaného. Žalovaný celkem uhradil částku 5 000 Kč.

4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci:Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 16. 1. 2025 Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši až 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit ceny za volitelné služby. Úvěr byl sjednán jako revolvingový, tedy s možností opětovného čerpání. Úroková sazba činila 1,066 % denně. V čl. VIII. odst. 1 smlouvy byla sjednána pro případ prodlení s plněním smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je klient v prodlení. Součástí smlouvy byly listiny: Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Informace pro spotřebitele, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Předpis denních splátek, Všeobecné obchodní podmínky (ty pak podrobněji upravovaly práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy o úvěru). Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 4 735 Kč (dne 17. 1. 2025, a to na účet č. , č. účtu, , pod VS , var. symbol, ). Částka 5 000 Kč, uvedená rovněž v tomto výpisu, byla vyplacena na účet č. , č. účtu, , pod VS , var. symbol, dne 16. 1. 2025. Totožnost žalovaného byla ověřována prostřednictvím služby BankID. Zesplatnění spotřebitelského úvěru bylo žalovanému oznámeno e-mailem ze dne 19. 5. 2025, byla vyčíslována dlužná částka ke dni výpovědi. Předžalobní upomínkou ze dne 29. 8. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a zároveň byl upozorněn na možné soudní řízení. Z Metodiky bylo zjištěno, že tento dokument upravuje obecné principy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, interní pravidla pro identifikaci posuzování úvěruschopnosti a proces samotného posouzení úvěruschopnosti. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti je patrno, že žalovaný žije sám, jeho měsíční výdaje za bydlení činí 6 000 Kč, za další nezbytné výdaje hradí 2 000 Kč, za ostatní zbytné výdaje pak 2 000 Kč a za půjčky 1 000 Kč. Dosahuje ověřeného čistého měsíčního příjmu 44 500 Kč. Disponibilní příjem tak činí 34 800 Kč. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 44 500 Kč. Z Výpisů z běžného účtu žalovaného za 10/2024 až 12/2024 soud zjistil, že počáteční zůstatek za 10/2024 činil 37,91 €, konečný pak 1 775 €. Je zde evidována mj. příchozí platba ve výši 2 000 €., 400 €, 2 300 € (avšak bez bližší specifikace), dále platby v zahraničí. Za 11/2024 je evidován konečný zůstatek 0 €, jsou evidovány mj. příchozí platby 875 €, 1 412,50 €. Za 12/2024 je evidován konečný zůstatek 0,09 €, je evidována mj. příchozí platba 933 €. Ze zprávy , právnická osoba, ze dne 11. 3. 2026 bylo zjištěno, že na účet žalovaného č. , č. účtu, byla dne 17. 1. 2025 zaevidována příchozí platba ve výši 4 735 Kč z účtu společnosti , právnická osoba, , pod VS , var. symbol, , příchozí platba ve výši 5 000 Kč není evidována ke dni 16. 1. 2025 ani ve dnech bezprostředně následujících po tomto datu.

5. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Žalobkyně byla usnesením pod č.j. 10 C 181/2025-10 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně předložila pouze výpis z běžného účtu za období 10/2024 až 12/2024. Konstatovala, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno v souladu s interní metodikou schválenou ČNB a se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb., že byly zjišťovány informace ohledně počtu členů domácnosti žalovaného (a majících příjem), pravidelné měsíční výdaje i příjmy, když výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 44 500 Kč a kdy tato výše umožňuje bezproblémové splácení úvěru. Dále žalobkyně provedla lustrace v různých registrech k osobě žalovaného, lustrace ovšem již nedoložila. Soud konstatuje, že konečný zůstatek žalovaného dle výpisu z účtu za 10/2024 činil 1 775 €, následující měsíce však činil 0 € a 0,09 €, je tedy zjevné, že žalovaný neměl po dobu 2 měsíců dostatečné finanční rezervy. Výdaje za bydlení nebyly nijak ověřeny. Za nezbytné výdaje měl hradit měsíčně 2 000 Kč, tato částka je však dle názoru soudu zjevně nesprávná a nesmyslná, nepostačila by ani na pokrytí měsíčních nákladů například za potraviny. Žalobkyně si rovněž mohla vyžádat od žalovaného pracovní smlouvu, ze které by mohla zjistit, zda žalovaný nemá pracovní poměr pouze na dobu určitou. Částky uvedené ve Výpisu o posouzení úvěruschopnosti se soudu jeví jako účelové, tedy takové, aby žalovaný „dosáhl“ na požadovaný úvěr.

15. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána. Žalobkyně tak zcela rezignovala na ověření zejména výdajové stránky žalovaného, ověření žalovaného v různých databázích zůstalo pouze v rovině tvrzení. Žalobkyně tak zřejmě pouze formálně vykázala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabývala. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, je třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami.

16. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

17. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet i s úroky a sjednanými poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

19. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalobkyni byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 4 735 Kč se smluvním úrokem 1,066 % denně z nesplacené části jistiny. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Žalobkyně vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaný byl spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok 1,066 % denně představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Při prostém ročním přepočtu jde o sazbu přesahující 389 % ročně, tedy sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Takto sjednaný úrok již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch žalobkyně jako profesionála na úkor žalovaného jako spotřebitele.

20. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení žalobkyně jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalovaného jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.

21. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 4 735 Kč, od kterých však bylo nutno odečíst částku 5 000 Kč, kterou žalovaný na předmětnou pohledávku dosud uhradil. Soud proto žalobu zamítl, když bylo žalovaným na předmětný úvěr uhrazeno více, než kolik mu bylo poskytnuto. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (tedy úroků z prodlení od tvrzené splatnosti, poplatků, úroků z úvěru i smluvní pokuty), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

22. Co se týče žalobkyní tvrzené částky 5 000 Kč, která měla být žalovanému poskytnuta dne 16. 1. 2025 na jeho bankovní účet, soud konstatuje, že žalobkyně ani přes výzvu soudu neprokázala poskytnutí této částky žalovanému a neunesla tak břemeno důkazní. Rovněž ze zprávy banky žalovaného není patrno, že by tato částka byla vůbec žalovanému žalobkyní poskytnuta. Žaloba tak byla zamítnuta i v rozsahu této částky.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.