10 C 209/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 88 291,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 665,62 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 58 978,38 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 45 412,16 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení a částky 2 647,24 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 24. 9. 2025 se žalobkyně (dříve pod názvem , právnická osoba, ) domáhala po žalované zaplacení částky 88 291,24 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Tvrdila, že prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku byla dne 17. 6. 2024 s žalovanou uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 47 500 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit společně s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž smluvní úrok činil 0,85 % denně z dlužné jistiny. Žalované byl úvěr v celkové výši 45 400 Kč vyplacen postupně v období od 17. 6. 2024 do 22. 10. 2024 na bankovní účet. Žalovaná si zvolila doplňkovou službu informační SMS servis, za tuto službu jí byl účtován poplatek 87,36 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení se splácením, žalobkyně tedy vypověděla smlouvu o úvěru ke dni 13. 2. 2025. Dlužná částka sestává z jistiny 44 616,27 Kč, smluvního úroku 40 231,84 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 790,13 Kč, poplatku za službu informační SMS servis 5,76 Kč, smluvní pokuty 2 647,24 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 45 412,16 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení. Žalobkyně dále specifikovala, jak posuzovala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy (dotazem do jednotlivých registrů a databází, posouzením informací poskytnutých žalovanou).

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, kdy tento nárok žalobkyně byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. Žalovaná v podání ze dne 26. 3. 2026 soudu sdělila, že nesouhlasí s žalobou, když žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Její měsíční příjem, kdy je zaměstnána jako prodavačka u , Anonymizováno, činil v březnu 2024 částku 21 109 Kč, v dubnu 43 618 Kč (kde byla zahrnuta roční sleva na dani za dvě děti), v květnu 22 416 Kč, červnu 21 793 Kč a červenci 1 135 Kč. V době uzavření smlouvy s žalobkyní byla v pracovní neschopnosti (od ČSSZ dostala vyplacenou dávku nemocenské ve výši 404 Kč, a to v červnu 2024, v červenci pak ve výši 11 845 Kč). Žalovaná v době sjednání úvěru platila hypotéku ve výši 8 000 Kč měsíčně, dále hradila za služby a energie v bytě částku 9 000 Kč měsíčně. V předmětné době měla rovněž sjednán kontokorent, který čerpala a doplácela každý měsíc, a další spotřebitelské úvěry (například společnosti , právnická osoba, splácela 2 200 Kč měsíčně). Žalovaná si u žalobkyně sjednala více spotřebitelských úvěrů (smlouvy č. , hodnota, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ). V době uzavření těchto smluv byla její finanční situace obdobná jako v roce 2024. U předmětné smlouvy č. , hodnota, načerpala částku 45 400 Kč, uhradila pak 25 091,38 Kč. Žalovaná navrhovala, aby v případě rozhodnutí soudu o zaplacení zbytku jistiny mohla splácet dlužnou částku prostřednictvím měsíčních splátek po 2 000 Kč.

4. V podání ze dne 30. 4. 2026 následně uvedla, že platila úvěry přes aplikaci , Anonymizováno, a na jistině uhradila 25 291,38 Kč. Její aktuální pravidelné výdaje tvoří výživné na dvě dcery 2 700 Kč, hypotéka 8 000 Kč, SIPO 9 797 Kč, splátky u , Anonymizováno, 1 329 Kč, , právnická osoba, 967 Kč a 4 079 Kč, , Anonymizováno, 3 123 Kč, , Anonymizováno, 4 150,86 Kč, celkem tedy 34 145,86 Kč. Její pravidelné příjmy činí 33 858 Kč (prosinec 2025), 35 665 Kč (leden 2026) a 34 591 Kč (únor 2026), průměrný příjem je tedy tvořen částkou 34 705 Kč.

5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci:Žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 17. 6. 2024 Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši až 47 500 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit poplatek za volitelnou službu. Úvěr byl sjednán jako revolvingový, tedy s možností opětovného čerpání. Úroková sazba činila 0,85 % denně, RPSN 1 472,37 %. Součástí smlouvy byly listiny: Informace pro spotřebitele, Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Předpis denních splátek a Všeobecné obchodní podmínky (ty pak podrobněji upravovaly práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy o úvěru). Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované postupně celkem částku ve výši 45 400 Kč. Totožnost žalované byla ověřována prostřednictvím náhledu na bankovní účet žalované a z platného občanského průkazu. Zesplatnění spotřebitelského úvěru bylo žalované oznámeno e-mailem ze dne 13. 2. 2025, byla vyčíslována dlužná částka ke dni výpovědi. Předžalobní upomínkou ze dne 29. 8. 2025 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky a zároveň byla upozorněna na možné soudní řízení. Z Metodiky bylo zjištěno, že tento dokument upravuje obecné principy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, interní pravidla pro identifikaci posuzování úvěruschopnosti a proces samotného posouzení úvěruschopnosti. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti je patrno, že žalovaná žije ve společně hospodařící domácnosti spolu s další osobou mající též příjem, její měsíční výdaje činí 8 000 Kč za bydlení, 3 000 Kč za půjčky, 1 000 Kč za nezbytné výdaje a 500 Kč za zbytné výdaje. Dosahuje čistého ověřeného měsíčního příjmu 43 788 Kč (žalovaná uvedla částku 21 000 Kč). Disponibilní příjem pak činí 12 400 Kč. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že tato listina obsahuje částku měsíčního příjmu 43 788 Kč. Ze zprávy společnosti , právnická osoba, ze dne 25. 3. 2026 bylo zjištěno, že žalované byly připsány na její účet částky 1 000 Kč, 6 000 Kč, 5 000 Kč, 2 000 Kč, 2 000 Kč, 7 100 Kč, 5 100 Kč, 2 200 Kč, 3 000 Kč, 10 000 Kč a 2 000 Kč, a to z účtu , právnická osoba, .Žalovaná předložila k důkazu Žádost o snížení splátek a o odpuštění poplatku u spotřebitelského úvěru a potvrzení o bezdlužnosti ze dne 18. 12. 2025 adresovanou žalobkyni, dále výpisy z účtu, ze kterých jsou patrny konečné i počáteční zůstatky (v mínusových hodnotách), dále příjem žalované (21 109 Kč za únor 2024, 43 618 Kč za březen 2024, 22 416 Kč za duben 2024, 21 793 Kč za květen 2024, 1 135 za červen 2024), další čerpané úvěry od společností , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, , trvalý příkaz v částce 8 000 Kč (bez bližší specifikace), jsou evidovány čerpané kontokorenty. V období červen 2024 je evidována příchozí platba ve výši 404 Kč, v červenci 2024 je evidována příchozí platba ve výši 11 845 Kč, v říjnu 2024 pak částka 5 335 Kč a 2 910 Kč, vše od ČSSZ (nemocenská). Ze scanů z aplikace , Anonymizováno, předložených žalovanou bylo zjištěno, že žalovaná již měla dřívější úvěry (pod různými variabilními symboly) od této společnosti (od listopadu 2022). Ze scanů Platby ke smlouvě o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, je patrno, že žalovaná na tento úvěr uhradila částky 2 663,89 Kč, 1 820,88 Kč, 2 446,38 Kč, 346,28 Kč, 200 Kč, 1 000 Kč, 3 828,49 Kč a 6 428,46 Kč (celkem tedy 18 734,38 Kč). Všechny tyto platby jsou označeny pod VS , var. symbol, . Výše platu žalovaná doložila výplatnicemi za prosinec 2025 až únor 2026. Platbu za hypotéku ve výši 8 000 Kč, za SIPO ve výši 9 797 Kč a za , Anonymizováno, ve výši 4 150,86 Kč pak doložila scanem z mobilního bankovnictví. Stejně tak doložila splátky úvěrů (1 329 Kč, 967 Kč, 3 123 Kč a 4 079 Kč) u nebankovních subjektů a dále platbu za dcery (2 700 Kč).

6. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

14. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Žalobkyně byla usnesením pod č.j. 10 C 209/2025-10 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně nepředložila ničeho, na výzvu soudu nereagovala.

16. Soud má za to, že žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť vůbec neověřovala řádně pravidelné výdaje žalované (zejména, co se týče výdajů na bydlení, stravu, ošacení, jiných běžných nákladů, pojištění, dopravu...). Měsíční výdaje žalované byly stanoveny na celkovou částku 8 000 Kč za bydlení (tato částka však pokryje pouze hypotéku, nikoliv výdaje za energie, služby, vodu…), 500 Kč jako ostatní zbytné výdaje, 1 000 Kč jako nezbytné výdaje a 3 000 Kč za půjčky. Příjem žalované byl stanoven na částku 43 788 Kč, byť žalovaná sdělila částku 21 000 Kč, tedy ani ne poloviční. Provedené lustrace v různých databázích k osobě žalované žalobkyně nedoložila. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou a ani výdajovou stránkou žalované, nemohla provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně (tvrdíc v žalobě, že vycházela z předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek žalované) nepřihlédla k tomu, že bankovní účet žalované se pohybuje v mínusu, nemá tak žádné finanční rezervy. Žalobkyně rovněž nepřihlédla k tomu, že žalovaná má další půjčky a úvěry také od jiných úvěrových společností, tedy že se neúměrně zadlužuje a patrně není ani schopna splácet již poskytnuté úvěry a půjčky. Přesto jí poskytla další úvěr, a to s úrokem ve výši 0,85 % denně z nesplacené části jistiny. Žalobkyně záměrně uvedla plat žalované ve výši 43 788 Kč (tedy plat s roční slevou na dani za děti), i když žalovaná tvrdila nižší plat a z výplatních pásek žalované žalobkyni muselo být zřejmé, že žalovaná tak vysokého platu zdaleka nedosahuje.

17. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalované řádně zkoumána. Žalobkyně tak zcela rezignovala na ověření příjmové a výdajové stránky žalované, ověření žalované v různých databázích zůstalo pouze v rovině tvrzení. Žalobkyně tak zřejmě pouze formálně vykázala úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, aniž by se blíže jejími poměry zabývala. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovanou, je třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami.

18. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované z hlediska příjmové a výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaná byla schopna úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

19. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytovat žalované peněžní prostředky a žalovaná se zavázala tyto prostředky splácet i s úroky a sjednanými poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované, zejména porovnáním jejích příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

21. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalobkyní byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 45 400 Kč se smluvním úrokem 0,85 % denně z nesplacené části jistiny. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Žalobkyně vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaná byla spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok 0,85 % denně představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Při prostém ročním přepočtu jde o sazbu přesahující 310 % ročně, tedy sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Takto sjednaný úrok již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch žalobkyně jako profesionála na úkor žalované jako spotřebitele.

22. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení žalobkyně jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalované jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.

23. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 45 400 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 18 734,38 Kč, kterou žalovaná prokazatelně na předmětnou pohledávku dosud uhradila. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 26 665,62 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (tedy úroků z prodlení od tvrzené splatnosti, poplatků, úroků z úvěru i smluvní pokuty), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

24. Co se týče žalovanou tvrzené částky 25 291,38 Kč, tuto výši žalovaná neprokázala, prokázala pouze částku 18 734,38 Kč, tedy součet částek pod VS , var. symbol, . U ostatních částek tento variabilní symbol chybí, případně je odlišný (když žalovaná měla u žalobkyně více úvěrových smluv).

25. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

26. Soud přihlédl k výši přiznané částky, stanovisku a životní situaci žalované a rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 665,62 Kč s tím, že je oprávněna platit tuto částku v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k prvému dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.

27. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaná jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by jí v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by jí bylo možné přiznat.