10 C 220/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení 16 373 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 061 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 800 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude toto rozhodnutí právní moci. Nesplní-li žalovaná některou ze splátek řádně a včas, má žalobkyně právo na vyrovnání celé pohledávky, přičemž toto právo může žalobkyně uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 5 312 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 92,85 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 16 373 Kč od 5. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 751,55 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 16 373 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 15. 3. 2025 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru (v rámci níž byly sjednány za poplatek i volitelné služby jako bezpečná splátku, SMS servis či prodloužení splatnosti úvěru), na jejímž základě poskytla žalované dne 15. 3. 2025 částku 13 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 30 dnů od jejího poskytnutí včetně smluveného poplatku 429 Kč. Žalovaná si prodloužila splatnost úvěru o 30 dní tzv. korunovaným odkladem a to dne 16. 6. 2025 za poplatek 1 937 Kč. Žalovaná na dlužnou částku uhradila celkem pouze 1 939 Kč, proto nadále dluží 12 999 Kč na jistině, 429 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 396 Kč na poplatku za bezpečnou splátku, 196 Kč na poplatku za SMS servis, 636 Kč a 637 Kč na poplatcích za prodloužení splatnosti, dále 300 Kč na účelně vynaložených nákladech a 780 Kč na smluvních pokutách. Jelikož žalovaná na výzvy k úhradě nereagovala, podala žalobkyně tuto žalobu.

2. Proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému 9. 12. 2025 žalovaná podala řádně a včas odpor s tím, že v současné době nemá finanční možnosti dlužnou částku uhradit a potřebuje, aby věc byla dále projednána.

3. V rámci provedeného dokazovaní soud z Úvěrové smlouvy „, Anonymizováno, “ uzavřené dne 15. 3. 2025 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, podepsané SMS kódem zjistil, že žalobkyně se zavázala přenechat žalované částku 13 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit společně poplatkem za poskytnutí úvěru 429 Kč do 30 dnů od poskytnutí částky. Součástí smlouvy byla i ujednání o jiných poplatcích, nákladech na vymáhání a smluvní pokutě. Dále bylo z této smlouvy a také z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované informace dle § 95 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (RPSN dosahovala 48,3 %). Sazebník poplatků upravoval poplatky ve shodě se smluvními ujednáními.

4. Z občanského průkazu žalované bylo zjištěno, že v rámci kontraktačního procesu, žalobkyně ověřovala totožnost žalované.

5. Z opisu výpisu proplacení smlouvy bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované (na její bankovní účet uvedený ve smlouvě) částku 13 000 Kč dne 15. 3. 2025.

6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaná na dluh uhradila celkem 1 939 Kč.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 3. 10. 2025 a podacího archu pošty ze dne 6. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky 16 373 Kč do 17. 10. 2025.

8. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalobkyně při uzavírání smlouvy s žalovanou vycházela ze skutečnosti, že žalovaná je bezdětná, její příjem jako jediný v domácnosti ze zaměstnání činí 36 000 Kč a z výdajů jsou uvedeny pouze splátky jiným společnostem ve výši 1 000 Kč. Současně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná byla nalezena v rejstříku NRKI s pozitivním vyhodnocením, jinak není vedena jako dlužník v registrech ISIR, CRIBIS a SOLUS. Při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně vycházela dle metodiky ze statistických údajů a limitu nejvyšší měsíční splátky. Tyto skutečnosti však zůstaly pouze v rovině tvrzení, neboť žalobkyní k tomu nebyly doloženy odpovídající důkazy. Pouhé vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti a lustrace v systému CBCB a CRIF se jeví v daném případě jako nedostačující a vzhledem k tomu, že se žalobkyně z jednání soudu omluvila, zbavila se tím možnosti být poučena k doplnění tvrzení a označení důkazů, přičemž poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř. se poskytuje zásadně při jednání.

9. Soud hodnotil provedené důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a konstatoval, že shora uvedené listiny prokazovaly zjištění z nich učiněná, neboť žádná ze stran nevznesla námitky správnosti či pravosti a zjištění učiněná z listin vzájemně korespondovala. Předložená klienta ve spojení s metodikou však neprokazuje, že by žalobkyně při uzavírání smlouvy s žalovanou posuzovala úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od žalovaného, neboť žalobkyně žádným způsobem neověřovala udávaný příjem žalované ve výši 36 000 Kč a ani se nezabývala zjišťováním či dokonce ověřováním výdajů žalované, přičemž tyto skutečnosti jsou základním údajem k přijetí závěru o úvěruschopnosti. Přestože byla žalovaná majitelem bankovního účtu, žalobkyně nevyžadovala doložení výpisů z tohoto účtu, z nichž mohla jednoduše ověřit příjmy a zjistit pravidelné výdaje žalované. Z těchto důvodů žalobkyně nemohla řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované tak, že žalovaná byla schopna úvěr splatit. Smlouvu s žalovanou přesto uzavřela, i když existovaly důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr za sjednaných podmínek splatit. Tento závěr podporuje i zjištění o faktickém splácení, když žalovaná 2x požádala o odklad splatnosti a na dlužnou částku uhradila až dne 16. 6. 2025 částku 1 937 Kč. Soud poznamenává, že ani negativní lustrace v rejstřících dlužníků nezbavuje žalobkyni povinnosti vyžadovat od žalované nezbytné a spolehlivé informace zejména o příjmech a výdajích dle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Při právním posouzení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., neboť žalobkyně se zavázala poskytnout na požádání žalované a v její prospěch peněžní prostředky 13 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 30 dnů společně s poplatkem za poskytnutí úvěru 429 Kč, který plní stejnou funkci jako úroky. Současně se smlouva řídila i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle jeho § 2 zákona šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala žalobkyni jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované zejména porovnáním příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované. Jelikož v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní, je nutno nahlížet na uzavřenou smlouvu jako na absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

18. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 13 000 Kč po odečtení úhrady 1 939 Kč a konstatoval důvodnost žaloby jen do výše 11 061 Kč (výrok I. tohoto rozsudku). V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně rovněž právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (úroky, smluvní pokuta, úroky z prodlení požadované od tvrzené splatnosti), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

19. Dluh žalované se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalované. Při určení splatnosti se soud ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpala, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku. O tom, že žalovaná nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jejích možnostech dluh uhradit a jaké jsou její konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by byla žalovaná soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena, nicméně k jednání se nedostavila, ačkoli byla řádně a včas předvolána, přičemž poučovací povinnost se poskytuje zásadně při jednání. Soud proto vycházel z tvrzení žalované v odporu, že v současné době nemá finanční možnosti dlužnou částku uhradit, a z vyjádření žalobkyně, že souhlasí s plněním dluhu ve splátkách po 800 Kč měsíčně. Soud takto navrženou výši pravidelných měsíčních splátek akceptoval, neboť vzhledem k celkové výši dlužné částky se doba odpovídající možnostem spotřebitele ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru 14 měsíců jeví jako přiměřená. Současně soud stanovil podle § 1931 o. z. ztrátu výhody splátek, což znamená, že nebude-li splněna byť jediná splátka řádně a včas, stane se celý zbytek pohledávky splatný najednou.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 751,55 Kč, přičemž tato částka představuje 28,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,37 % a úspěchu žalované v rozsahu 35,63 %). Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 182,85 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 751,55 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.

21. Soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ztotožnil s názorem Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3923/11) a aplikoval § 14b a. t., neboť jsou splněny všechny předpoklady uvedené v ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) a. t. V daném případě má soud za to, že podaná žaloba má formulářový charakter, tedy má podobu ustáleného vzoru, který žalobkyně opakovaně uplatňuje ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Obsah žalobních návrhů je založen na stejném právním základě, totožná je i právní argumentace, včetně její stylizace i formálního vyjádření či jen s drobnými odchylkami. Za uvedených okolností lze uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon než provedení úkonu právní služby