10 C 222/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 25 289,69 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 289,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 18 033,66 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 7 279,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 7. 11. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 289,69 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Tvrdila, že prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku byla s žalovaným uzavřena dne 28. 6. 2024 Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 15 700 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr byl vyplácen postupně na bankovní účet, dne 18. 9. 2024 v částce 10 426 Kč a dne 38. 6. 2024 v částce 8 000 Kč, celková poskytnutá částka tedy činila 18 426 Kč. Žalovaný si zvolil doplňkovou službu , Anonymizováno, , za tuto službu mu byl účtován poplatek 330 Kč a , Anonymizováno, za poplatek 103,68 Kč. Poplatek za vyplacení tranší úvěru byl sjednán ve výši 1,99 % z vyplacené tranše a smluvní úrok byl sjednán ve výši 1,02 % denně z nesplacené části jistiny. Žalovaný splatil na jistinu celkem 812,05 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, žalobkyně tedy vypověděla smlouvu o úvěru ke dni 14. 4. 2025. Dlužná částka sestává z jistiny 17 613,92 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 221,98 Kč, smluvního úroku 7 256,03 Kč, poplatku za službu , Anonymizováno, 197,76 Kč. Žalobkyně dále specifikovala, jak posuzovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, který byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v podání ze dne 9. 3. 2026 uvedla, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno v souladu s interní metodikou schválenou ČNB a se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb. Byly zjišťovány informace ohledně počtu členů domácnosti žalovaného (a majících příjem), pravidelné měsíční výdaje i příjmy, když výše čistého měsíčního příjmu činila 15 797 Kč (kdy tato výše umožňuje bezproblémové splácení úvěru). Dále žalobkyně provedla lustrace v různých registrech k osobě žalovaného. Žalovaný před podáním žaloby uhradil dne 19. 7. 2024 částku 911,05 Kč, dne 9. 8. 2024 částku 582,20 Kč, dne 18. 8. 2024 částku 2 735,15 Kč, dne 18. 9. 2024 částku 498,07 Kč, dne 29. 10. 2024 částku 9 914,45 Kč, dne 3. 12. 2024 částku 2 481,36 Kč, dne 10. 12. 2024 částku 959,46 Kč, dne 17. 12. 2024 částku 954,76 Kč, dne 3. 3. 2025 částku 4 003,23 Kč a dne 16. 6. 2025 částku 15 000 Kč. Žalovaný tak celkem uhradil 38 039,73 Kč.

4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci.

5. Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 28. 6. 2024 Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši až 15 700 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit ceny za volitelné služby. Úvěr byl sjednán jako revolvingový, tedy s možností opětovného čerpání. Úroková sazba činila 1,016 % denně. Součástí smlouvy byly tyto listiny: Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Informace pro spotřebitele, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Předpis denních splátek, Všeobecné obchodní podmínky (ty pak podrobněji upravovaly práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy o úvěru). Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému postupně částky ve výši 8 000 Kč a 10 426 Kč (dne 28. 6. 2024 a 18. 9. 2024, a to na účet č. , č. účtu, , pod VS , var. symbol, ). Totožnost žalovaného byla ověřována prostřednictvím služby BankID. Zesplatnění spotřebitelského úvěru bylo žalovanému oznámeno e-mailem ze dne 14. 4. 2025, v němž byla vyčíslena dlužná částka ke dni výpovědi. Předžalobní upomínkou ze dne 4. 10. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a zároveň byl upozorněn na možné soudní řízení. Zaslání této upomínky bylo doloženo potvrzením o podání zásilky. Z Metodiky bylo zjištěno, že tento dokument upravuje obecné principy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, interní pravidla pro identifikaci posuzování úvěruschopnosti a proces samotného posouzení úvěruschopnosti. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti je patrno, že žalovaný žije v domácnosti s další osobou, jeho měsíční výdaje za bydlení činí 2 687 Kč, za další nezbytné výdaje hradí 1 500 Kč, za půjčky 8 000 Kč a zbytné výdaje neuvedl žádné. Dosahuje ověřeného čistého měsíčního příjmu 15 797 Kč (žalovaný uvedl rovněž 15 797 Kč). Disponibilní příjem tak činí 4 900 Kč. Posouzení úvěruschopnosti žalobkyně vyhodnotila úspěšně. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 15 797 Kč. Z Výpisu z běžného účtu za období 3 – 5/2024 je patrno, že konečné zůstatky v jednotlivých měsících činily 213,14 Kč, 5 082,14 Kč, 328,48 Kč, dále že je zde evidována každý měsíc příchozí platba 15 797 Kč jako starobní důchod, dále odchozí platby SIPO, na penzijní a stavební spoření, úrazové pojištění a splátky jiných úvěrů. Ze zprávy , právnická osoba, ze dne 21. 9. 2026 soud zjistil, že na účet žalovaného č. , č. účtu, byla dne 28. 6. 2024 připsána částka 8 000 Kč a dne 18. 9. 2024 byla připsána částka 10 426 Kč, obě z bankovního účtu žalobkyně.

6. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

14. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Žalobkyně byla usnesením pod č.j. 10 C 222/2025-9 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně předložila pouze výpis z běžného účtu za 3 měsíce předcházející uzavření smlouvy. Konstatovala, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno v souladu s interní metodikou schválenou ČNB a se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb., že byly zjišťovány informace ohledně počtu členů domácnosti žalovaného (a majících příjem), pravidelné měsíční výdaje i příjmy, když výše čistého měsíčního příjmu žalovaného ze starobního důchodu činila 15 797 Kč a kdy tato výše umožňuje bezproblémové splácení úvěru. Dále žalobkyně provedla lustrace v různých registrech k osobě žalovaného, lustrace ovšem již nedoložila. Soud konstatuje, že konečné zůstatky na běžném účtu žalovaného byly v řádu nižších stovek a v jednom případě pouze tisíců, a bylo patrné, že splácí závazky jiným společnostem a má další nepravidelné i pravidelné výdaje (SIPO 2 687 Kč). Žalobkyně se nepozastavila ani nad tím, že trvalé příkazy k platbám nebyly provedeny z důvodu nedostatečného disponibilního zůstatku na účtu, a to opakovaně každý měsíc. Z těchto skutečností bylo možné usuzovat, že žalovaný neměl dostatečné finanční rezervy a prostřednictvím sjednaných úvěrů docházelo k jeho dalšímu zadlužování. Částky uvedené ve Výpisu o posouzení úvěruschopnosti se soudu jeví jako účelové a deklarovaný disponibilní příjem 4 900 Kč stěží odpovídal realitě.

16. Soud konstatuje, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána. Žalobkyně tak zcela rezignovala na ověření příjmové a výdajové stránky žalovaného, ověření žalovaného v různých databázích zůstalo pouze v rovině tvrzení. Žalobkyně tak zřejmě pouze formálně vykázala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabývala. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, je třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami.

17. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska příjmů a výdajů, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

18. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet i s úroky a sjednanými poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

20. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalovanému byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 18 426 Kč se smluvním úrokem 1,016 % denně z nesplacené části jistiny. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Žalobkyně vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaný byl spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok 1,016 % denně představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Při prostém ročním přepočtu jde o sazbu přesahující 390 % ročně, tedy sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Při jistině 18 426 Kč činí takto sjednaný úrok 187,20 Kč denně, takže již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch žalobkyně jako profesionála na úkor žalovaného jako spotřebitele.

21. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení žalobkyně jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalovaného jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.

22. Z uvedených důvodů soud posoudil uzavřenou smlouvu jako neplatnou a zabýval se případným nárokem žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky 18 426 Kč a žalovaný zaplatil žalobkyni celkem 38 039,73 Kč. Jelikož žalovaný uhradil více, než kolik mu bylo poskytnuto, žalobkyně nemá právo ani na plnění z titulu bezdůvodného obohacení. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy dle § 588 o. z. pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (poplatky, úroky, úroky z prodlení požadované od tvrzené splatnosti), a proto byly i tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovaný jakožto v řízení úspěšná strana sporu by měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.