10 C 229/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení 53 912,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 232,84 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 023,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 079,89 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 24 391,71 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 23 290,38 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 26. 8. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 53 912,84 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že původní věřitel , právnická osoba, uzavřel s žalovaným dne 20. 11. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí byl předpis splátek v příloze č.

1. Žalovanému byly v den uzavření smlouvy vyplaceny finanční prostředky ve výši 25 000 Kč v hotovosti, což žalovaný potvrdil svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal kromě poskytnuté částky zaplatit též úrok v pevné výši 1 268 Kč, dále úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 12 250 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 3 462 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště 4 500 Kč. Celkovou dlužnou částku 46 480 Kč se žalovaný zavázal uhradit prostřednictvím 14 měsíčních splátek po 3 320 Kč do 20. 1. 2025. Žalovaný však nesplácel řádně a včas, dostal se do prodlení se splácením, když poslední splátku uhradil dne 21. 11. 2023. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 (s účinností ke dni 25. 3. 2025). Žalobkyně tak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny 23 290,38 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 1 101,33 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 11 375 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 3 214,72 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 4 178,57 Kč, smluvní pokuty 10 752,84 Kč, kapitalizovaného úroku 1 079,89 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 2 023,58 Kč, úroku z úvěru ve výši 8 % ročně z částky 23 290,38 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 24 391,71 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Jelikož žalovaný již ničeho neuhradila, domáhá se žalobkyně svého nároku soudní cestou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a skutečnosti tvrzené v žalobě žádným způsobem nesporoval.

3. Usnesením ze dne 2. 4. 2026 a znovu u jednání byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání toho, že žalovaný v době uzavření smlouvy vykonával podnikatelskou činnost, že žalovaný smlouvu uzavřel v rámci podnikatelské činnosti, že úvěr byl poskytnut na konkrétní podnikatelský účel a jaký účel byl sjednán, a dále jakým způsobem a s jakými výsledky zjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že nebylo povinností jejího právního předchůdce jako poskytovatele úvěru posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr, neboť se jednalo o podnikatele. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 20. 11. 2023, kde žalovaný uvedl, že podniká pod svým identifikačním číslem , hodnota, , je držitelem živnostenského oprávnění, že výše jeho měsíční příjmů činí celkem 50 000 Kč, že výše jeho měsíčních výdajů činí 20 000 Kč. Použitelný měsíční příjem byl vypočten na částku 30 000 Kč. Žalovaný bydlí u osoby blízké, je svobodný, má dokončené základní vzdělání a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Žalovaný prohlásil a svým podpisem stvrdil, že údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, a které si právní předchůdce žalobce ověřil, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 30 000 Kč s měsíční splátkou 3 984 Kč je dostatečná. Navíc žalovaný měl v době uzavření smlouvy oprávnění podnikat, v dokumentech souvisejících s úvěrovou smlouvu výslovně prohlásil a uvedl, že smlouvu bude uzavírat jako podnikatel a sám sebe takto označil, čímž je bez pochyb prokázáno, že smlouvu uzavřel jako podnikatel. Podle žalobkyně je rozhodné označení účastníka ve smlouvě jako podnikatele a název smlouvy, která jednoznačně výslovně uvádí, že se jedná o smlouvu uzavíranou s podnikatelem.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění a tento závěr o skutkovém stavu věci. Žalovaný byl dle živnostenského rejstříku od 28. 6. 2023 do 14. 5. 2023 podnikatelem, přičemž od 15. 8. 2023 do 19. 11. 2023 měl provozování podnikatelské činnosti přerušeno. Dne 20. 11. 2023, tedy den po obnovení živnostenského oprávnění, uzavřel se společností , právnická osoba, smlouvu o podnikatelském úvěru č. , hodnota, , na základě které původní věřitel poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný uzavírá smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti a že úvěr představuje neúčelový hotovostní úvěr. U osoby žalovaného je uvedeno IČO i RČ, sídlo podnikání se shodovalo s adresou trvalého pobytu. Žalovaný se smlouvou zavázal částku vrátit společně s úrokem ve výši 1 268 Kč, dále s úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 3 462 Kč a s inkasním poplatkem ve výši 4 500 Kč, celkem tedy částku 46 480 Kč, prostřednictvím 14 měsíčních splátek po 3 320 Kč. Smlouva dále obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení, pokud dlužník nezaplatí jakoukoli splátku řádně a včas. Součástí smlouvy byl předpis splátek, který tvořil přílohu č.

1. Žádost o úvěr pro podnikatele obsahovala generálie žalovaného včetně RČ, trvalého pobytu, IČO, místa podnikání a jako předmět podnikatelské činnosti byly uvedeny přípravné a dokončovací stavební práce. Dále je v žádosti k osobě žalovaného uvedeno, že je držitelem živnostenského oprávnění, má základní vzdělání, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí u osoby blízké a nemá osobní bankovní účet. Žalovaný prohlásil, že jeho měsíční příjem z podnikání a dalších výdělečných činností je 50 000 Kč a jeho měsíční výdaje včetně výdajů domácnosti činí 20 000 Kč. Jeho čistý měsíční příjem tedy čin 30 000 Kč. Transakční historií bylo prokázáno, že žalovaný uhradil pouze splátku dne 21. 11. 2023 ve výši 3 320 Kč. Žalovaný byl předžalobní upomínkou ze dne 17. 7. 2025 vyzvána k zaplacení dlužné částky (doloženo podacím lístkem pošty). Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, seznamem postupovaných pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 2. 4. 2025. Žalobkyně rovněž doložila potvrzení o zaplacení kupní ceny za portfolio pohledávek.

5. Podle § 101 odst. 1 č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

6. V projednávané věci má soud za to, že žalobkyně nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovaný smlouvu uzavíral v rámci podnikatelské činnosti a že peněžní prostředky byly poskytnuty na konkrétní podnikatelský účel. Samotná formulace ve smlouvě, že žalovaný uzavírá tuto smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti a označení úvěru jako podnikatelského, je zcela nedostačující. Rozhodující je skutečný účel a faktické okolnosti uzavření smlouvy, nikoli formální označení smluvních stran a smlouvy samotné. Skutečnost, že žalovaný v den uzavření smlouvy obnovil svou podnikatelskou činnost a měl tak živnostenské oprávnění, sama o sobě nestačí. Žalovaný musel zároveň na základě tohoto oprávnění i skutečně samostatně, na vlastní účet a odpovědnost vykonávat výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, jak to má na mysli § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), což v řízení prokázáno nebylo. Žalobkyně v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní, neboť je to poskytovatel úvěru, kdo je povinen tvrdit a náležitě prokázat, že peněžité prostředky skutečně byly použity a spotřebovány na podnikatelské účely. Pokud se tedy žalobkyně dovolávala toho, že obě smluvní strany vystupovaly jako podnikatelé, a hodlala-li z toho těžit výhody spočívající v nižších nárocích kladených na tento typ smluv, bylo její procesní povinností po výzvě učiněné soudem potřebná tvrzení doplnit a důkazně doložit. Nebyl-li podnikatelský účel konkrétně sjednán a žalobkyně v řízení ničím nedoložila, že poskytnuté peněžní prostředky souvisely s podnikáním žalovaného, navíc obnoveným přímo v den uzavření smlouvy, dospěl soud k závěru, že mezi poskytovatelem úvěru a žalovaným nejde o podnikatelský vztah. Tudíž je třeba na žalovaného hledět jako na spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a úvěr posoudit jako spotřebitelský.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ nebo též „ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Vzhledem k tomu, že soud posoudil předmětnou smlouvu jako spotřebitelskou, zabýval se v dané souvislosti nejprve otázkou platnosti úvěrové smlouvy z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru.

15. Z předložené žádosti o úvěr ze dne 29. 9. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, má základní vzdělání, bydlí u osoby blízké a nemá osobní bankovní účet. Žalovaný prohlásil, že jeho měsíční příjem z podnikání a dalších výdělečných činností je 50 000 Kč a jeho měsíční výdaje včetně výdajů domácnosti činí 20 000 Kč. K těmto údajům žalobkyně nedoložila žádné relevantní podklady na podporu pravdivosti ověření prohlášení žalovaného.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

18. Soud má za to, že původní věřitel povinnost uloženou § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, neboť vůbec neověřoval příjmy a výdaje žalovaného, pouze se spoléhal na pravdivost prohlášení žalovaného. Rovněž nevzal ani v potaz to, že žalovaný nemá bankovní účet a nemá jak pravidelné příjmy, výdaje, či finanční rezervy ověřit. Nebylo doloženo, že původní věřitel prováděl obvyklé lustrace např. v centrální evidenci exekucí, registru dlužníků apod. Původní věřitel se nezajímal o případné další existující závazky žalovaného a zřejmě tak pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabýval. Jestliže se tedy původní věřitel dostatečně nezabýval příjmovou ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohl provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.

19. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že původní věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

20. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky a sjednané poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle jeho § 2 šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala původního věřitele jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 čj. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne.

21. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 25 000 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 3 320 Kč, kterou žalovaný na předmětnou pohledávku dosud uhradil. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 21 680 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (úroky, úhrady za služby, smluvní pokuty, úroky z prodlení požadované od tvrzené splatnosti), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

22. Dluh žalovaného se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalovaného. Při určení splatnosti se soud ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci byl žalovaný v řízení zcela pasivní a soudu nesdělil své aktuální možnosti, ani majetkové a sociální poměry, z nichž by soud mohl vycházet při individuálním určení splatnosti dosud nesplacené jistiny. Tato skutečnost, že žalovaný v řízení ničeho ohledně svých možností dluh splatit ničeho netvrdila a neprokazovala, přestože byla soudem jednak usnesením ze dne 2. 4. 2026, č. j. 10 C 229/5025-21 vyzvána, se ve výsledku projevuje v neprospěch žalovaného, který v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a důkazní, pokud se nijak nebránil a netvrdil, že není v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit najednou. Žalovaný se svou neomluvenou nepřítomností u jednání soudu připravil o možnost být znovu vyzván a procesně poučen o následcích nesplnění výzvy. Proto soud vycházel ze skutečnosti, že je schopen dluh uhradit ve splatnosti určené soudem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k její pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by jí bylo možné přiznat.