10 C 29/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 313,18 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 313,18 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 113,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 724,29 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 313,18 Kč od 21. 12. 2023 do zaplacení, úroku 18,36 % ročně z částky 17 313,18 Kč od 21. 12. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 293,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 313,18 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že původní věřitel , právnická osoba, uzavřel dne 9. 6. 2021 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Na základě této smlouvy v souladu se sjednanou doplňkovou službou komfortního a flexibilního splácení poskytl původní věřitel žalovanému hotovostní peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč, a to v den uzavření smlouvy s tím, že žalovaný se zavázal poskytnutou částku splatit společně s částkou 22 665 Kč (kapitalizovaný úrok ve výši 15 853 Kč, poplatek za zpracování smlouvy ve výši 1 500 Kč a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení 5 312 Kč) formou 12 měsíčních splátek po 5 973 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena dne 9. 6. 2022. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 s účinností ke dni 16. 12. 2022. Do postoupení pohledávky žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil celkem 19 000 Kč. V období od postoupení pohledávky do sepsání žaloby žalovaný uhradil v 9 platbách celkem 42 500 Kč. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny 17 313,18 Kč a úrokového příslušenství.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila skutečnosti ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Podle žalobkyně původní věřitel splnil svou povinnost ve smyslu § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy úvěru. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného (informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedené v části označené jako ověřené dokumenty). Ze zákaznické karty je zřejmé, že původní věřitel před uzavřením smlouvy ověřil majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy a z výpisů z bankovního účtu (04, 05/2021). Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako řidič ve společnosti , právnická osoba, , kde jeho měsíční příjem činí 50 270 Kč. Uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost ani žádné další závazky vůči jiným společnostem. Bylo nahlédnuto do insolvenčního rejstříku. Původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného, tyto doklady bývají pouze předkládány při sjednávání a uzavírání smlouvy. Žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, z něhož plyne právní názor, že k řádnému s odbornou péčí, náležitému a úplnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci.

4. Dne 9. 6. 2021 uzavřel původní věřitel , právnická osoba, s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem v částce 15 853 Kč, úhradou za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za rozšířené doplňkové služby v souhrnné výši 5 312 Kč, tj. celkem 22 665 Kč ve 12 měsíčních splátkách po 5 973 Kč (poslední 5 962 Kč). Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že převzal v hotovosti částku 49 000 Kč. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný za období od 16. 12. 2021 do 16. 11. 2022 uhradil 4 platby v celkové výši 19 000 Kč. Žalovaný byl předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2024 vyzván k zaplacení dlužné částky. Zaslání této upomínky bylo doloženo podacím lístkem pošty. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, seznamem postupovaných pohledávek, potvrzením o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr bylo dále zjištěno, že žalovaný původně žádal o poskytnutí částky 60 000 Kč, je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, je vysokoškolsky vzdělaný a jako cizinec má povolení k pobytu do 31. 10. 2021, konkrétní druh bydlení neuvedl. Pracuje na plný úvazek jako řidič u společnosti , právnická osoba, a dosahuje čistého příjmu 52 270 Kč. Jiný zdroj příjmu nemá. Odhadované měsíční výdaje žalovaný uvedl 12 000 Kč bez bližší specifikace. Žalovaný nemá externí ani interní splátky, nevlastní automobil. Žalovaný měl doložit 2 výpisy z bankovního účtu 4, 5 /2021.

5. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. Jestliže žalobkyně kopie dokladů nemá, vede to k tomu, že soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat, a nemůže si tak ani učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru. I kdyby měla zákaznická karta prokazovat, že předmětné listiny žalovaný předložil, nemůže prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemůže prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti původního věřitele. Žalobkyně předložila pouze vyplněnou zákaznickou kartu s argumentací, že poskytovatel úvěru neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného. V této žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný dne 9. 6. 2021 uvedl, že je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost a dle dokladu mu platnost povolení k pobytu v ČR skončí již za necelé 4 měsíce, k čemuž však zjevně přihlédnuto nebylo i s ohledem na nastavení 12 měsíčních splátek. Poskytovatel úvěru nevěnoval žádnou pozornost ani bydlení žalovaného a bez dalšího označil u položky bydlení „jiné“, z čehož lze usuzovat, že se nijak nezabýval nutnými výdaji na bydlení. Ostatně se nezabýval ani dalšími pravidelnými výdaji žalovaného, když pouze vyplnil částku 12 000 Kč, kterou žalovaný odhadem sdělil. Měl-li příjem žalovaného vyplývat z pracovní smlouvy nebo ze dvou výpisů z účtu, bylo nutno tyto listiny doložit. Žalobkyně byla proto usnesením pod č. j. 10 C 137/2025-12 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně ničeho nedoložila a pouze doplnila žalobní návrh tak, že popsala postup zkoumání úvěruschopnosti, kdy akcentovala prohlášení žalovaného uvedené ve znění smlouvy o faktu prověření její úvěruschopnosti ze strany poskytovatele závazku, dále poukázala zásady poctivého jednání zakotvené dikcí § 6 a 7 o. z. a zjištění učiněná příslušným obchodním zástupcem poskytovatele úvěru při uzavírání smlouvy. Uvedený postup pak označila za dostatečný.

15. Soud však dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána, neboť doložila pouze zákaznickou kartu, v níž jsou uvedeny tvrzené příjmy a výdaje žalovaného, které však nejsou žádným způsobem prokázány. Soud má dále za to, že ze strany poskytovatele úvěru nebyly nijak zkoumány výdaje žalovaného, např. konkrétní náklady na bydlení a ačkoli měl žalovaný bankovní účet, nebyl doložen ani jeden výpis z účtu, ze kterého by byly zjistitelné i další běžné měsíční výdaje. Původní věřitel tak zřejmě pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabýval a za těchto okolností nemohl být učiněn kladný závěr o tom, že žalovaný bude schopen úvěr za daných podmínek splatit.

16. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska příjmové a výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že původní věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Ústavní soud ČR se v nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

17. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky a sjednané poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala původního věřitele jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel však této povinnosti nedostál, neboť žalobkyně i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti původního věřitele dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 čj. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne.

18. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Přesto původní věřitel smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Je též nezbytné vidět, že tyto sjednané poplatky v zásadě nepřinášejí žalovanému žádné podstatné výhody.

20. Z uvedených důvodů soud posoudil uzavřenou smlouvu jako neplatnou a zabýval se případným nárokem žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky 49 000 Kč a žalovaný dosud žalobkyni vrátil 61 500 Kč (před postoupením pohledávky 19 000 Kč a poté 42 500 Kč). Jelikož žalovaný uhradil více, než kolik mu bylo poskytnuto, žalobkyně nemá právo ani na plnění z titulu bezdůvodného obohacení. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy dle § 588 o. z. pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (úroky, úroky z prodlení požadované od tvrzené splatnosti), a proto byly i tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovaný jakožto v řízení úspěšná strana sporu by měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.