10 C 43/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení 35 851,05 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 083,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 767,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 634,28 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 339,83 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 35 029,33 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 955 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 726 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne 22. 11. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 851,05 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že s žalovaným uzavřela dne 26. 10. 2022 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč bezhotovostním převodem na účet. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet pravidelnými (72) měsíčními splátkami ve výši 801,91 Kč, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Nedílnou součástí smlouvy byly Produktové podmínky a Sazebník poplatků žalobkyně. Úvěr byl úročen sazbou 12,95 % ročně. Žalovaný však nesplácel řádně a včas, dostal se do prodlení. Žalobkyně proto dopisem ze dne 4. 7. 2024 úvěr zesplatnila. Žalobkyně se tak žalobou domáhá zaplacení dlužné jistiny 33 395,05 Kč, smluvního úroku 1 634,28 Kč, smluvních poplatků 2 456 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 1 339,83 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 35 029,33 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních i externích databázích (BRKI, NRKI, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra ČR). Příjmy žalovaného byly posuzovány na základě potvrzení o výši příjmu.

2. Ve věci bylo nejprve rozhodnuto podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 10 C 43/2025-19, proti jehož výroku II. a III. podala žalobkyně odvolání, neboť má za to, že úvěruschopnost u žalovaného před uzavřením smlouvy zkoumala řádně. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 2. 2026, č. j. 15 Co 45/2026-30 uvedený prvostupňový rozsudek zrušil ve výroku II., III. a ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti tímto výrokem přisouzené částky 25 083,30 Kč a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu, že bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a účastníci řízení tak byli připraveni o možnost být procesně poučeni o jejich břemenech tvrzení a důkazních ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.

3. Okresní soud ve Vsetíně proto ve věci nařídil jednání, k němuž účastníky řádně předvolal. Žalovaný se však k jednání nedostavil a svou neúčast neomluvil. V řízení byl po celou dobu pasivní a nedoručil soudu žádné podání.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně uzavřela dne 26. 10. 2022 s žalovaným Smlouvu o úvěru, , Anonymizováno, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Splátka měla činit 801,91 Kč, roční úroková sazba pak činila 12,95 %, RPSN 13,73 %. O úvěr žádal žalovaný prostřednictvím Žádosti, ve které mj. uvedl, že dosahuje průměrného čistého příjmu 24 000 Kč měsíčně (za 3 měsíce), celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč, srážky ze mzdy činí 0 Kč. U počtu vyživovaných osob uvedl 0. Při sepisu žádosti doložil potvrzení o příjmu. Je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , bydlí v pronajatém bytě/domě, je svobodný. Žalobkyně dopisem ze dne 6. 7. 2024 zesplatnila úvěr pro opakované porušování podmínek smlouvy žalovaným. Právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k úhradě dlužné částky, zaslání této upomínky bylo doloženo podacím archem pošty. V rámci listiny – Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že při úvodním jednání žalovaný vyplnil žádost o úvěr, ve které uvedl veškeré údaje k příjmům a výdajům, které mu byly známy. Žalobkyně pak hodnotila údaje klienta individuálně a provedla aktivní průzkum příjmů a výdajů klienta. Byla rovněž provedena kontrola veřejných databází (insolvenční rejstřík, NRKI, BRKI, databáze Ministerstva vnitra ČR ohledně platnosti dokladů). V závěru listiny je souhrn informací o žalovaném, kde je mj. uvedeno, že žalovaný hradí 50 % na nákladech na bydlení, dosavadní externí splátky činí 10 100 Kč. Zjištěný čistý měsíční příjem klienta činí 26 118 Kč. Z Potvrzení o příjmu bylo zjištěno, že žalovaný má čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce 26 118 Kč, tento je mu vyplácen na účet u banky. Ze mzdy nejsou prováděny srážky, je zaměstnán na dobu neurčitou. Doložen byl rovněž výplatní lístek za období 09/2022 (čistá mzda 25 337 Kč) a výpis z účtu žalovaného u žalobkyně (kde je patrno, že dne 26. 10. 2022 byla žalovanému poskytnuta částka 40 000 Kč).

5. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Z provedených důkazů soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici potvrzení o příjmu žalovaného za poslední 3 měsíce, z nichž vyplýval průměrný čistý měsíční příjem ve výši 26 118 Kč, dále údaj o čistém příjmu za posledních 12 měsíců v celkové výši 316 311 Kč a pracovní smlouvu sjednanou na dobu neurčitou. Současně žalobkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, podle nichž je svobodný, bez vyživovací povinnosti, bydlí v pronajatém bytě, na nákladech bydlení se podílí 50 %, měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč a měsíční splátky jiným společnostem činí 10 100 Kč.

14. Žalobkyně však k těmto dalším údajům nepředložila dostatečné a věrohodné podklady. Nebyla doložena nájemní smlouva ani konkrétní výše nájemného a dalších nákladů na bydlení, nebylo prokázáno, s kým žalovaný domácnost sdílel, ani z čeho žalobkyně dovodila příjem domácnosti ve výši 60 000 Kč. Nebyla doložena ani existence a výše dalších závazků žalovaného vůči jiným společnostem, ačkoli právě tyto závazky měly podle tvrzení žalobkyně činit 10 100 Kč měsíčně. Žalobkyně dále soudu nepředložila ani výstupy z registrů či lustrací, přestože tvrdila, že je v rámci schvalovacího procesu zjišťovala. Doložila pouze tabulku s informacemi v interních a externích databázích bez bližšího vysvětlení zkratek. U jednání žalobkyně vysvětlila, že vzhledem ke zjištění pouze negativních skutečností nebyly vyhotoveny samostatné výpisy. Soud má za to, že k unesení důkazního břemene bylo povinností žalované jednotlivé lustrace žalovaného doložit, a proto provedené lustrace v databázích zůstaly pouze v rovině tvrzení.

15. Pokud jde o bankovní výpisy z účtu vedeného u žalobkyně v období od ledna do srpna 2022, ani z nich podle názoru soudu nevyplývají skutečné a pravidelné výdaje žalovaného v rozsahu, jenž by umožnil učinit spolehlivý závěr o jeho schopnosti úvěr splácet. Z předložených výpisů nejsou patrny pravidelné platby odpovídající nájemnému či jiným obvyklým nákladům domácnosti. V některých obdobích jsou zachyceny jen jednotlivé neurčité nebo marginální transakce, popřípadě vklady a výběry hotovosti bez bližší vypovídací hodnoty. Takové podklady samy o sobě neprokazují reálnou strukturu výdajů žalovaného ani to, z jakých prostředků a jakým způsobem fakticky hradil své životní náklady a další závazky. Přitom žalovaným tvrzené externí závazky ve výši 10 100 Kč představují třetinu jeho měsíčního příjmu a bylo na místě se jimi podrobněji zabývat. Pokud by se žalobkyně zabývala předloženými výpisy z účtu důkladně, nemohlo by dále uniknout její pozornosti, že ani v jenom měsíci není evidován příjem ze zaměstnání a vzhledem k typům transakcí bylo možné dovodit, že žalovaný má nepochybně veden další účet u jiné banky, který při každodenních potřebách užívá. Soud má za to, že žalobkyně zcela rezignovala na ověření výdajové stránky žalovaného, pouze formálně vykázala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabývala. I banka jako poskytovatel úvěru má však povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, přičemž není možné se spokojit pouze s jeho tvrzeními, ale je třeba, aby veškeré své příjmy i výdaje byly prokázány příslušnými listinami. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

16. Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen informace poskytnuté spotřebitelem ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru musí poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele důkladně posoudit na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených, přičemž vychází zejména z porovnání příjmů a výdajů a z dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, včetně jeho závazků a způsobu plnění dosavadních dluhů. Spotřebitelský úvěr smí být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

17. Judikatura přitom konstantně zdůrazňuje, že věřitel nedostojí své povinnosti, vyjde-li pouze z objektivně nepodloženého prohlášení spotřebitele, a že bez ověřených údajů o příjmech, skutečných nákladech, výdajích a závazcích nelze učinit komplexní úsudek o jeho celkových poměrech; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 62/2021 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015.

18. V projednávané věci soud uzavírá, že žalobkyně sice doložila příjmovou stránku žalovaného a jeho zaměstnanecký poměr, neprokázala však, že by stejnou měrou a dostatečně ověřila také jeho skutečné výdaje, náklady na bydlení, složení a ekonomické poměry domácnosti, další závazky a způsob jejich plnění. Minimálně údaj o nájemném a měsíčních splátkách jiným společnostem ve výši 10 100 Kč představoval natolik významné položky, že vyžadoval pečlivé a průkazné ověření. Bez těchto údajů nemohla žalobkyně důvodně uzavřít, že o schopnosti žalovaného úvěr splácet nejsou důvodné pochybnosti. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobkyně je bankovním subjektem. Zákon totiž nestanoví bankám mírnější standard. I banka je povinna unést břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy řádně a důkladně posoudila.

19. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem je podle § 87 odst. 1 téhož zákona neplatnost smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

20. Při právním hodnocení věci soud proto konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok a poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 tohoto zákona šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala žalobkyni jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne.

21. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. a § 2993 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 40 000 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 14 916,70 Kč, kterou žalovaný na předmětnou pohledávku dosud uhradil. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 25 083,30 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (poplatky, úroky, úroky z prodlení požadované od tvrzené splatnosti), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

22. Dluh žalovaného se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalovaného. Při určení splatnosti se soud ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci byl žalovaný v řízení zcela pasivní a soudu nesdělil své aktuální možnosti, ani majetkové a sociální poměry, z nichž by soud mohl vycházet při individuálním určení splatnosti dosud nesplacené jistiny. Tato skutečnost, že žalovaný v řízení ničeho ohledně svých možností dluh splatit ničeho netvrdil a neprokazoval, se ve výsledku projevuje v neprospěch žalovaného, který v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a důkazní, pokud se nijak nebránil a netvrdil, že není v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit najednou. Proto soud vycházel ze skutečnosti, že je schopen dluh uhradit ve splatnosti určené soudem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení. Přestože byl rozsudek ze dne 5. 11. 2025 ve výroku I. zrušen pouze co do hmotněprávní lhůty splatnosti 3 dnů od právní moci rozsudku tam přisouzené částky, soud v tomto rozsudku ve výroku I. zopakoval již uloženou povinnost k zaplacení dlužné částky, aby bylo zřejmé, k jaké konkrétní povinnosti se nově uložená hmotněprávní lhůta splatnosti vztahuje. Neznamená to však, že by byla platební povinnost žalovanému uložena dvakrát. Platební povinnost uložená předchozím rozsudkem není bez lhůty k plnění fakticky vymahatelná.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Soud přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 955 Kč, přičemž tato částka představuje 15,72 % z jejich celkové výše 12 435 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,86 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,14 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 435 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění ke dni provedení jednotlivých úkonů právní služby, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 851,05 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a do 31. 12. 2024 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Dále soud přiznal odměnu za 2 úkony právní služby (vyjádření ze dne 15. 7. 2025, účast na jednání dne 20. 4. 2026) ve výši 2 × 2 540 Kč včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., přičemž v souvislosti s cestou realizovanou k jednání dne 20. 4. 2026 náleží náhrada ve výši 1 311 Kč za 118 ujetých km v částce 861 Kč (34,10 Kč za litr paliva a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., při průměrné spotřebě 4,1 l/100 km dle technického průkazu vozidla) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 3 × 30 minut v částce 450 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 091 Kč ve výši 1 909 Kč. Jelikož v poskytnuté lhůtě nebyly zástupcem žalobkyně doloženy cestovní výdaje, byla vzdálenost a čas strávený na cestě stanoven podle serveru mapy.cz. Soud nepřiznal odměnu za vyjádření ze dne 31. 3. 2026, neboť doplněné skutečnosti týkající se úvěruschopnosti žalovaného byly z větší části již součástí žaloby a vyjádření bylo učiněno bez výzvy soudu.

24. Náklady, jež žalobkyně účelně vynaložila v odvolacím řízení, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby v podobě podání odvolání dne 20. 11. 2025, která činí 2 540 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 628 Kč. Vzhledem k tomu, že náklady řízení vzniklé v původním řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení a v novém řízení u soudu prvního stupně tvoří jediný celek nových nákladů řízení před soudem prvního stupně, vznikl žalobkyni nárok na 15,72 % z jejich celkové výše 4 618 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení částku 726 Kč. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náklady řízení v celkové výši 2 681 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůtu k plnění u nákladového výroku soud stanovil třídenní na základě § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal podmínky k jejímu prodloužení.