10 C 49/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Červenkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 113 500,29 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 676,66 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 86 823,63 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 253,34 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 677 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 88,15 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 113 500,29 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 113 500,29 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 11. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni 113 500,29 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, IČO , IČO, , sídlem , adresa, ) uzavřela s žalovaným dne 19. 6. 2020 smlouvu o úvěru, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu se smluvním úrokem ve výši 12,99 % a spolu s poplatky. Jelikož žalovaný sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácel řádně a včas, přestože byl k jejich úhradě opakovaně vyzýván, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 3. 1. 2024. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni s účinností ke dni 1. 3. 2024, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Poté žalovaný uhradil částku 9 500 Kč. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 113 500,29 Kč, úroků z úvěru ve výši 4 677 Kč, úroků z prodlení ve výši 7 253,34 Kč, úroků ve výši 88,15 Kč, úroků z úvěru ve výši 12,99 % p. a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 113 500,29 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky ve výši 113 500,29 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení2. Na výzvu soudu ohledně doplnění skutečností a důkazů ohledně posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet před uzavřením smlouvy žalobkyně doplnila tabulkový přehled veškerých plateb žalovaného za celou dobu trvání závazkového vztahu, podle něhož žalovaný uhradil do zesplatnění částku 113 823,34 Kč. Po postoupení pohledávky žalobkyni uhradil ve třech splátkách částku 9 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací získaných od žalovaného při zpracování žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, kdy byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Na základě toho právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a skutečnosti tvrzené v žalobě žádným způsobem nesporoval.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní bylo zjištěno, že dne 19. 6. 2020 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč, a žalovaný se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 2 555 Kč s úrokovou sazbou 12,99 % ročně. Podle transakční historie žalovaný čerpal dne 19.

6. částku 150 000 Kč a do prodlení se splácením se poprvé dostal již v září 2020 a poté od ledna 2021 byl s jednou splátkou vždy v prodlení, za což mu byly účtovány úroky a náklady. O října 2023 již na dluh neuhradil ničeho. Žalovaný byl opakovaně vyzván k zaplacení dlužné částky. Dopisem ze dne 3. 1. 2024 mu bylo oznámeno zasplatnění úvěru. Dne 29. 4. 2024 mu byla zaslána předžalobní upomínka. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2024, seznamem postupovaných pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 13. 3. 2024.

5. Z listiny o posouzení úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že příjem žalovaného ve výši 21 315 Kč byl zkontrolován doloženými výpisy z účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila insolvenční rejstřík, předchozí splátkovou morálku žalovaného z informací CBCB. Žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč, nájemné ve výši 4 250 Kč a splátky ve výši 0 Kč. Až dotazem do CCB bylo ověřeno, že žalovaný měl v době žádosti již kontokorentní úvěr s limitem 5 000 Kč, úvěr ve výši 80 000 Kč se splátkou 2 003 Kč, dále úvěr ve výši 1 000 Kč se splátkou 1 328 Kč a kreditní splátkovou kartu s limitem 10 000 Kč, který měl splácet orientační splátkou 300 Kč. V rámci žádosti o předmětný úvěr měl být zkonsolidován kontokorentní úvěr s limitem 5 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu za období 3/2020 – 5/2020 jsou patrné velmi nízké až minusové počáteční i konečné zůstatky v rozmezí – 5 019,09 Kč až +1 301,69 Kč. Měsíčními příjmy je částka 10 000 Kč rodičovského příspěvku od ÚP , adresa, a částka 18 271 Kč a 28 691 Kč od , právnická osoba, Ostatní četné, Anonymizováno, položky jsou odchozí platby či výběry z bankomatu. Za každý měsíc žalovaný platil nájem ve výši 8 500 Kč.

6. Protože si skutková zjištění, která učinil soud z důkazů uvedených shora, neodporují, odkazuje soud na tato zjištění jako na skutkový závěr ve věci samé.

7. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

13. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Žalobkyně byla usnesením pod č. j. 10 C 49/2025-13 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně předložila pouze výpis z běžného účtu za období 3/2020 – 5/2020 a výsledek posouzení úvěruschopnosti klienta právní předchůdkyně žalobkyně, kde je uvedeno, jaké byly provedeny lustrace v různých registrech k osobě žalovaného, konkrétní výstupy lustrace však nedoložila Závěrem konstatovala, že finanční situace žalovaného umožňuje bezproblémové splácení úvěru. U jednání nebyly navrhovány ani předloženy žádné další listinné důkazy.

16. Posouzení úvěruschopnosti směřuje jednak k ověření schopnosti spotřebitele sjednaný úvěr pravidelně splácet (s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele) a dále na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení veškerých běžných výdajů měsíčně taková částka, která je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Spotřebitel má být proto chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli mu úvěr neměl být vůbec poskytnut při řádném dodržení postupů a odborné péče.

17. V projednávané věci má soud za to, že se žalobkyně ani po doložení výpisů z účtu žalovaného nijak podrobněji nezabývala příjmovou a výdajovou složkou z nich vyplývající. Žalobkyně si musela být při poskytnutí úvěru ve výši 150 000 Kč nepochybně vědoma nedostatečného měsíčního disponibilního zůstatku pro splácení úvěru, z čehož se dalo s vysokou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že žalovaný závazku nebude schopný dlouhodobě dostát. Právní předchůdkyně žalobkyně se totiž spokojila s nepravdivým tvrzením žalovaného o svých výdajích ve výši 0 Kč a nájmu 4 250 Kč, přičemž ve výpisu z účtu je na první pohled zřejmé velké množství výdajových položek v řádu stovek Kč (od 30 do 75 položek). Při takových běžných výdajích proto činil zůstatek na účtu velmi nízkou až minusovou hodnotu. Rovněž z výpisů z účtu je patrné, že výdajová položka za nájem činí 8 500 Kč, přičemž z žádosti nijak nevyplývá skutečnost, že žalovaný sdílel domácnost s někým, kdo mu polovinou přispíval na nájemném. Z pobírání rodičovského příspěvku lze dovodit, že žalovaný měl vyživovací povinnost. O jeho rodinných poměrech však v posouzení úvěruschopnosti není uvedeno ničeho. Příjem žalovaného byl ověřen pouze výpisy z účtu, nicméně příjem od zaměstnavatele , právnická osoba, je zde zřejmý pouze v měsících dubnu a květnu 2020 a nedoložil-li žalovaný současně pracovní smlouvu, není jasné, od kdy je u tohoto zaměstnavatele zaměstnán, ani jestli se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalovaný současně poskytovateli úvěru zatajil splácení již čtyř existujících úvěrů, což právní předchůdkyně zjistila až z bankovního registru klientských informací. Pouhým nahlédnutím do předložených výpisů z účtu by zjistila, zda jsou tyto úvěry řádně a včas spláceny, resp. že žalovaný dokonce úhradou 1 Kč žádal o prodloužení splátky. Uvedení tolika zásadních údajů žalovaným neodpovídající skutečnosti mělo právní předchůdkyni žalobkyně přimět ke zvýšené opatrnosti a o to větší důslednosti při posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet, na což však právní předchůdkyně žalobkyně jako bankovní instituce evidentně zcela rezignovala.

18. Za dané situace soud proto dovodil, že jednak nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska příjmové a výdajové stránky, a současně nebylo před uzavřením úvěrové smlouvy dokonce prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Rovněž ověření osoby žalovaného v různých databázích zůstalo pouze v rovině tvrzení. Žalobkyně tak zřejmě pouze formálně vykázala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabývala. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, a je zároveň třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami, když pouhá prohlášení spotřebitele jsou považována za nedostačující. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací. Dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr dlouhodobě řádně splácet.

19. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet i s úroky a sjednanými poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala právní předchůdkyni žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného z hlediska příjmové a výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr za sjednaných podmínek splatit. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

21. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 a § 2993 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 150 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaným bylo za celou dobu trvání závazkového vztahu uhrazeno 123 323,34 Kč, soud konstatoval důvodnost žaloby pouze co do částky 26 676,66 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (tedy úroků z prodlení od tvrzené splatnosti, poplatků, úroků z úvěru i smluvní pokuty), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

22. Dluh žalovaného se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalovaného. Při určení splatnosti se soud ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci byl žalovaný v řízení zcela pasivní a soudu nesdělil své aktuální možnosti, ani majetkové a sociální poměry, z nichž by soud mohl vycházet při individuálním určení splatnosti dosud nesplacené jistiny. Tato skutečnost, že žalovaný v řízení ničeho ohledně svých možností dluh splatit netvrdil a neprokazoval, se ve výsledku projevuje v neprospěch žalovaného, který v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a důkazní, pokud se nijak nebránil a netvrdil, že není v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit najednou. Proto soud vycházel ze skutečnosti, že je schopen dluh uhradit ve splatnosti určené soudem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.