10 C 52/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Červenkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč od 11. 2. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 29. 12. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 7. 6. 2016 se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou a žalovaný se zavázal původnímu věřiteli poskytnutý úvěr i s příslušenstvím splatit. V důsledku prodeje části závodu žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , která následně pohledávku postoupila společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, a tato ji postoupila poté žalobkyni. Žalovaný dluh nesplatil vůči žádné ze jmenovaných společností ani zčásti, přestože byl k úhradě vyzýván.

2. Proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor, který odůvodnil především promlčením pohledávky. Uvedl, že předmětný úvěr byl poskytnut dne 7. 6. 2016 a byl v krátkém časovém úseku zesplatněn. Vzhledem k tomu, že tříletá promlčecí lhůta již uplynula, má za to, že pohledávka je promlčená a tudíž nevymahatelná.

3. Žalobkyně se k obraně žalovaného vyjádřila tak, že smlouvu o úvěru uzavřenou s žalovaným považuje za neplatnou pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti před jejím uzavřením. Jistina 30 000 Kč tedy představuje částku, o kterou se žalovaný na úkor původního věřitele bezdůvodné obohatil. Poukázala na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, podle níž se závazek z titulu bezdůvodného obohacení stane splatným až po výzvě věřitele. Promlčecí lhůta tedy začne běžet až ode dne, kdy bylo právo z bezdůvodného obohacení teprve uplatněno u příslušné osoby, tedy ode dne 3. 2. 2024, kdy byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 30 000 Kč.

4. Žalovaný se k výzvě soudu vyjádřil tak, že vzhledem ke stáří dluhu samotné výzvy již nemá, nicméně poslední komunikace s právním zástupcem věřitele ohledně zaplacení dluhu proběhla v roce 2020 několika emaily, v nichž byl informován o změně věřitele a vyzván k zaplacení dlužné částky. Za celou dobu trvání závazkového vztahu má zřízenou datovou schránku, kde se propisuje i adresa, má stejné telefonní číslo, email. Často bydlel v zahraničí a do ČR pravidelně dojížděl. Má za to, že pohledávka je zcela evidentně promlčena a není možné, aby byl dluh po 9 letech vymáhán. Zda na tento dluh něčeho plnil, žalovaný neuvedl.

5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu výslovně souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci:

6. Dne 7. 6. 2016 uzavřel původní věřitel , právnická osoba, s žalovaným smlouvu označenou jako smlouva o úvěru č. , hodnota, , podle níž byly žalovanému dne 9. 6. 2023 poskytnuty v hotovosti peněžní prostředky v částce 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve sjednané výši 20 700 Kč ve 13 měsíčních splátkách po 3 900 Kč. Žalovaný prohlásil a podpisem stvrdil, že vzhledem k výši svých měsíčních příjmů a výdajů je schopen tyto splátky hradit řádně a včas. Dohodnuté podmínky smlouvy vyplývají i z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisu splátek. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je OSVČ s průměrným měsíčním příjmem 39 000 Kč, přičemž průměrný měsíční příjem domácnosti je 42 600 Kč. Má dvě vyživovací povinnosti a průměrné měsíční výdaje činí 12 000 Kč. Jako podklady pro posouzení bonity byl zkontrolován občanský průkaz, živnostenský list a výpis z účtu za poslední tři měsíce. Žalovaný uvedl, že má zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěrů. Podle scoringové karty k úvěru nebyl řešen exekučně ani v insolvenčním rejstříku a bydlí v rodinném domě nebo bytu v osobním vlastnictví. Žalovaný byl emaily ze dne 6. 3. 2020, 12. 3. 2020, 18. 4. 2020, 21. 4. 2020 a předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2024 vyzván k zaplacení dlužné částky plynoucí z úvěrové smlouvy.

7. Svou aktivní legitimaci žalobkyně doložila smlouvou o prodeji části závodu uzavřenou dne 6. 9. 2018 mezi původním věřitelem , právnická osoba, a , právnická osoba, , dále smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 11. 12. 2019 mezi , právnická osoba, a , právnická osoba, a konečně smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 9. 6. 2021 mezi , právnická osoba, a žalobkyní. K jednotlivým smlouvám byly doloženy jednotlivé seznamy postupovaných pohledávek, kde je pohledávka dostatečně určitě identifikovaná tak, že ji nelze zaměnit s jinou pohledávkou. Oznámení o prvním postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 2. 2020, odeslaným dne 12. 2. 2020. Na to navazovala emailová komunikace mezi žalovaným a právním zástupcem tehdejšího věřitele. Oznámení o druhém postoupení pohledávky, ke kterému došlo v roce 2021, doloženo nebylo. Postupná změna všech věřitelů byla žalovanému přehledně popsána v předžalobní upomínce odeslané dne 3. 2. 2024.

8. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení:

9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

14. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti původního věřitele. Žalobkyně v žalobě nejprve tvrdila, že původní věřitel se posouzením schopnosti žalovaného úvěr splácet řádně zabýval, když porovnával měsíční čistý příjem žalovaného s jeho závazky a životním minimem. Následně žalobkyně seznala, že toto zkoumání úvěruschopnosti bylo ze strany poskytovatele úvěru nedostatečné, v důsledku čehož je smlouva o úvěru neplatná a požaduje proto částku 30 000 Kč jako částku, o kterou se žalovaný na úkor původního věřitele bezdůvodně obohatil. Podklady, z nichž původní věřitel vycházel (výpis z účtu za poslední tři měsíce), doloženy nebyly a případná výzva soudu k doložení listin dle žádosti o poskytnutí úvěru se tudíž stala bezpředmětnou.

18. Za dané situace soud dovodil, že před uzavřením smlouvy o úvěru nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska jeho příjmové a výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, přičemž není možné se spokojit pouze s jeho tvrzeními, ale je třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami. Lze tak uzavřít, že původní věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žalovaného po formální ani materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací, a dle výsledku takového posouzení musel mít poskytovatel úvěru důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

19. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 tohoto zákona šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala původního věřitele jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť nedoložila dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a sama označila z tohoto důvodu smlouvu o úvěru jako neplatnou. Žalovaný jako spotřebitel neplatnost smlouvy nijak nenamítal a existenci dluhu nesporoval, uplatnil pouze námitku promlčení dluhu. V důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání.

20. Důsledek porušení povinnosti původního věřitele dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

21. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 a § 2993 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 30 000 Kč. Předání finanční částky 30 000 Kč žalovanému v hotovosti dne 7. 6. 2016 bylo prokázáno podpisem žalovaného na listině označené jako smlouva o úvěru, kterým tuto skutečnost stvrzoval. Žalovaný ve svých podáních nijak nezpochybňoval, že by částku 30 000 Kč od poskytovatele úvěru obdržel. Naopak hned v úvodu odporu sdělil, že úvěr mu byl poskytnut dne 7. 6. 2016 a že byl v krátkém časovém úseku sesplatněn. I v navazujícím podání hovoří o „dluhu“ či „pohledávce“, která je podle něj pouze promlčená a nevymahatelná, z čehož lze usuzovat, že k poskytnutí finanční hotovosti při podpisu smlouvy došlo. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na danou pohledávku něčeho uhradil. Jelikož nebyla skutečnost poskytnutí finančních prostředků zpochybněna, soud má vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy za prokázané, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2993 o. z., neboť se žalovaný na úkor předchozího věřitele bez spravedlivého důvodu obohatil, aniž by existoval platný závazek a z tohoto důvodu mu tak vznikla povinnost vydat ochuzenému, oč se obohatil.

22. Přestože byla postupována pohledávka z neplatné smlouvy, k platnému postoupení v souladu s § 1879 o. z. došlo, neboť právní kvalifikace či právní hodnocení věci z procesního ani hmotného práva přísluší soudu, nikoli účastníku. Z pohledu platnosti postoupení pohledávky je zcela bezvýznamné, zda účastníci označili jako právní titul postupované pohledávky smlouvu o úvěru či bezdůvodné obohacení a zda bylo takové označení v daný okamžik kvalifikováno správně (srov. ustálená judikatura Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 523/2005 nebo rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009). U bezdůvodného obohacení nemůže změna v subjektech závazu eliminovat vzájemnou podmíněnost restitučních povinností, jež je stanovena na ochranu původních smluvních stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013). Byť se tedy jednalo o pohledávku z neplatné smlouvy, byla postoupena platně.

23. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

24. Jelikož byla smlouva o úvěru shledána od počátku neplatnou, nelze přihlížet ke smluvním ujednáním o splatnosti závazku. Pokud tedy došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného a doba plnění nebyla nijak určena, splatnost dluhu je vyvolána výzvou věřitele. Žalobkyně i její právní předchůdkyně získaly vědomost o právu žádat bezdůvodné obohacení, jakmile jim byly známy rozhodující skutkové okolnosti bezdůvodného obohacení, tedy v okamžiku nabytí pohledávky, bez ohledu na to, zda provedly správné právní vyhodnocení těchto skutečností.

25. V souladu s § 1958 odst. 2 o. z. je pohledávka z bezdůvodného obohacení splatná na výzvu. Určení splatnosti je tedy plně v rukou věřitele Do prodlení se tak žalovaný dostal bez zbytečného odkladu po doručení výzvy ochuzeného k plnění. Při určení splatnosti pohledávky soud vycházel z doložených listinných důkazů, kterými byl žalovaný nějakým způsobem vyzván k plnění daného dluhu. Je vysoce pravděpodobné, že žalovaný byl vyzýván k dodržení splátkového kalendáře opakovaně, nicméně tyto výzvy soudu doloženy nebyly. Soud má proto za prokázané, že až dne 6. 2. 2020 byl žalovaný písemně vyzván k úhradě „pohledávky z úvěrové smlouvy číslo: , hodnota, uzavřené dne 7. 6. 2016“ v rámci dopisu ze strany , právnická osoba, . oznamujícího žalovanému mimo jiné i postoupení pohledávky na společnost , právnická osoba, Uvedená výzva je právní skutečností, která v projednávané věci fixuje čas plnění, a zákon pro ni nestanoví žádné formální požadavky. Postačí proto jakýkoli projev vůle věřitele, že žádá dlužníka o plnění. Předmětná výzva splňuje obecné požadavky určitosti a srozumitelnosti a je z ní zřejmé, k jakému plnění je žalovaný vyzýván. Do sféry žalovaného se tato výzva nepochybně dostala, neboť sám žalovaný ve svém vyjádření poukázal na emailovou komunikaci ohledně dluhu v březnu a dubnu 2020. Konkrétní lhůta k plnění v této výzvě určena nebyla, z emailů vyplývá lhůta tří pracovních dnů. Soud dospěl k závěru, že splatnost bezdůvodného obohacení nastala bez zbytečného odkladu po doručení výzvy k úhradě ze dne 6. 2. 2020, a na tento okamžik je vázána povinnost žalovaného splnit dluh z bezdůvodného obohacení.

26. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

27. Podle § 629 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

28. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta běží nejen od doby, kdy se oprávněný dozvěděl o svém nároku a o tom, kdo je povinen jej plnit, ale případně i od doby, kdy se měl a mohl dozvědět o okolnostech způsobujících počátek běhu promlčecí lhůty. Toto pravidlo zakotvené v § 619 se proto uplatní i v případě počátku promlčecí lhůty týkající se práva z bezdůvodného obohacení. I při určení počátku subjektivní promlčecí lhůty bezdůvodného obohacení se uplatní vyvratitelná právní domněnka dle § 4 odst. 2, podle něhož se má za to, že osoba o určité právně významné skutečnosti ví, jestliže na to lze usuzovat při zvážení všech okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Jak poskytovatel úvěru, tak všichni další nabyvatelé včetně žalobkyně byly pozici zkušených subjektů ve své podnikatelské činnosti a byli si vědomi, kdy podle úvěrové smlouvy nastala splatnost úvěru a mohli si být též vědomi, že jakým způsobem nastává splatnost pohledávky v případě vyhodnocení takové smlouvy jako neplatné. Pokud nastala splatnost bezdůvodného obohacení ve lhůtě bez zbytečného odkladu po 6. 2. 2020, tříletá subjektivní promlčecí lhůta již nepochybně uplynula, aniž by byl nárok uplatněn u soudu, když žaloba byla podána až 29. 12. 2024. Námitka promlčení vznesená žalovaným byla tudíž uplatněna důvodně a z tohoto důvodu byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Pohledávka existuje pouze ve formě naturální obligace.

29. Z hlediska náhrady nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl z procesního hlediska v řízení zcela úspěšný a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení. Ani v jednom svém podání však žádné náklady řízení, které by požadoval nahradit, neuvedl, a proto soud dovodil, že náhradu nákladů řízení neuplatňuje. Výrok II. tedy zní tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.