10 C 85/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Červenkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 25 698 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 898 Kč, zákonného úroku z prodlení v částce 2 682,75 Kč, úroku v částce 709,59 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 600 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 12 600 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 25 698 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 30. 11. 2021 se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované hotovostní peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, a to v den uzavření smlouvy s tím, že žalovaná se zavázala poskytnutou částku splatit společně s částkou 14 681 Kč (kapitalizovaný úrok ve výši 10 201 Kč, poplatek za zpracování smlouvy ve výši 1 500 Kč a poplatek za doplňkovou službu 2 980 Kč) formou 78 týdenních splátek po 355 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 7. 7. 2024. Žalovaná však svůj závazek ze smlouvy porušila, když poslední řádnou splátku uhradila dne 10. 6. 2022. Žalovaná za celou dobu trvání úvěrového vztahu uhradila částku 1 200 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a skutečnosti tvrzené v žalobě žádným způsobem nesporovala.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci.

4. Dne 8. 1. 2023 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem v částce 10 201 Kč, úhradou za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za rozšířené doplňkové služby v souhrnné výši 2 980 Kč, tj. celkem 14 681 Kč ve 78 týdenních splátkách po 355 Kč. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že převzala od právní předchůdkyně žalobkyně v hotovosti celou částku spotřebitelského úvěru, tj. 13 000 Kč. Transakční historií bylo prokázáno, že žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně pouze dne 11. 1. 2023 částku 400 Kč, dne 22. 1. 2023 částku 342,57 Kč a dne 22. 5. 2023 částku 296,53 Kč. Žalovaná byla předžalobní upomínkou odeslanou dne 31. 12. 2024 vyzvána k zaplacení dlužné částky. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024, seznamem postupovaných pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 10. 2024.

5. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně.

14. Z předložené zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 8. 1. 2023 bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, žije s rodiči, je na mateřské/rodičovské dovolené a má jednu vyživovací povinnost, přičemž sociální dávka je její jediný zdroj příjmu a další příjem domácnosti uvedla částku 40 700 Kč. Odhadované měsíční výdaje vyčíslila částkou 1 893 Kč. K těmto údajům měla žalovaná doložit dvě složenky. Žalobkyně byla usnesením pod č. j. 10 C 85/2025-10 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně ničeho nedoložila a pouze doplnila žalobní návrh tak, že popsala postup zkoumání úvěruschopnosti, kdy akcentovala prohlášení žalované uvedené ve znění smlouvy o faktu prověření její úvěruschopnosti ze strany poskytovatele závazku, dále poukázala zásady poctivého jednání zakotvené dikcí § 6 a 7 o. z. a zjištění učiněná příslušným obchodním zástupcem poskytovatele úvěru při uzavírání smlouvy. Uvedený postup pak označila za dostatečný.

15. Soud však dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalované řádně zkoumána, doložila pouze zákaznickou kartu, v níž jsou uvedeny tvrzené příjmy a výdaje žalované, které však nejsou žádným způsobem prokázány. Soud má dále za to, že ze strany poskytovatele úvěru nebyly nijak zkoumány výdaje žalované, např. ani výpisem z účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně tak zřejmě pouze formálně vykázala úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, aniž by se blíže jejími poměry zabývala.

16. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované z hlediska příjmové a výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaná byla schopna úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

17. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované v hotovosti peněžní prostředky a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky a sjednané poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala žalobkyni jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 čj. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

18. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 13 000 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 1 200 Kč, kterou žalovaná na předmětnou pohledávku dosud uhradila. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 11 800 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (úroky, poplatky za zpracování smlouvy a za doplňkové služby, úroky z prodlení požadované od tvrzené splatnosti), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

19. Dluh žalované se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalované. Při určení splatnosti se soud ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci byla žalovaná v řízení zcela pasivní a soudu nesdělila své aktuální možnosti, ani majetkové a sociální poměry, z nichž by soud mohl vycházet při individuálním určení splatnosti dosud nesplacené jistiny. Tato skutečnost, že žalovaná v řízení ničeho ohledně svých možností dluh splatit ničeho netvrdila a neprokazovala, se ve výsledku projevuje v neprospěch žalované, která v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní, pokud se nijak nebránila a netvrdila, že není v jejích možnostech dlužnou částku zaplatit najednou. Proto soud vycházel ze skutečnosti, že je schopna dluh uhradit ve splatnosti určené soudem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaná jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k její pasivitě nevyplývá, že by jí v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.