113 C 15/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 33 908 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15.722 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15.722 Kč od 1. 5. 2020 do 14. 7. 2020 ve výši 318,75 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15.722 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 9.184 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10.384 Kč od 1. 5. 2020 do 14. 7. 2020 ve výši 217,87 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9.184 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení, pohledávku ve výši 9.002 Kč, úrok ve výši 86,13 % ročně z částky 19.889,29 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 1. 5. 2020 dosáhne částky 85.766 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svým návrhem doručeným soudu dne 29. 9. 2021 domáhal po žalované dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o úvěru číslo ze dne 19. 11. 2019, na základě které byl žalované poskytnut úvěru ve výši 20.000 Kč. K vyplacení úvěru došlo 20. 11. 2019, úrok byl sjednán ve výši 86,13 % ročně. Žalovaná se zavázala uhradit úvěr ve 48 měsíčních splátkách po 1.539 Kč. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované apod.), dále byla ověřována historie žalované v databázích SOLUS a NRKI. Na základě uvedených údajů, jakož i na základě provedeného scoringu (interní matematický model založený na bodovém hodnocení klienta) bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaná uhradila pouze 2 splátky po 1.539 Kč, a to 14. 1. 2020 a 14. 2. 2020. Následně byl úvěr zesplatněn, a to 29. 4. 2020. Po žalované jsou požadovány dlužné částky specifikované v žalobě.

2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 19. 11. 2019 byla mezi účastníky sjednána smlouva o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč. Celková částka, ke které se žalovaná zavázala, byla 71.472 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit ve 48 měsíčních splátkách po 1.539 Kč. Úroková sazba byla sjednána na 86,13 % ročně a výše předpokládané roční procentní sazby nákladů (RPSN) bylo sjednáno 129,75 % ročně. Úvěr byl schválen dopisem ze dne 21. 11. 2019. Žalovaná uhradila celkem 2krát 1.539 Kč a 1.200 Kč. Dvěma výzvami ze dne 26. 3. 2020 a 24. 4. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných splátek, zároveň byla upozorněna na možnost zesplatnění úvěru. Dopisem ze dne 29. 4. 2020 bylo žalované oznámeno zesplatnění úvěru. Součástí spisového materiálu je doklad o vyplacení úvěru ze dne 20. 11. 2019. Žalované byla 8. 9. 2021 doručována předžalobní výzva.

4. Pokud se jedná o posouzení úvěruschopnosti, pak soudu bylo předloženo hodnocení klienta, ze kterého se podává, že pravidelný čistý měsíční příjem klienta činí 12.800 Kč, výdaje klienta jsou ve výši životního minima 3.410 Kč, dále je zde odpočet na dvě děti ve výši 3.500 Kč, je uveden výdaj na nájemné a inkaso ve výši 1.400 Kč měsíčně a ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.) 100 Kč měsíčně. Celkové výdaje byly uvedeny v částce 8.410 Kč měsíčně s tím, že rezerva je 1.000 Kč. Soudu byl dále předložen výpis z registru SOLUS (negativní), pracovní smlouva žalované u zaměstnavatele právnická osoba ze dne 30. 12. 2016, kdy pracovní poměr vznikl ke dni 1. 1. 2017, druh práce – úklid, a to na dobu neurčitou, za vykonanou práci žalované náleží mzda ve výši 66 Kč za hodinu a po uplynutí zkušební doby je nárok na 150 Kč za měsíc na čištění pracovního oděvu. Dále byl předložen výplatní pásek za srpen 2019 v částce 13.907 Kč čistého a říjen 2019 v částce 14.655 Kč. Dále byl předložen tzv. scereenshot potvrzující výdělky žalované za období od června 2019 do listopadu 2019 v částkách od 11.005 Kč do 14.805 Kč. Ze scereenshotu je patrný zůstatek na účtu žalované ve výši 5,73 Kč (bez uvedení data) je však zřejmé, že tento zůstatek na účtu byl po vyplacení mzdy ze dne 14. 11. 2019 a před uzavřením smlouvy o úvěru tj. 19. 11. 2019.

5. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

10. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

11. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi stranami byla sjednána úvěrová smlouva dne 19. 11. 2019. Před uzavřením smlouvy bylo povinností úvěrujícího provést řádné posouzení úvěruschopnosti klienta dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. U žalované byla prokazována její příjmová i výdajová stránka. Pokud se jedná o příjem, tento byl řádně zdokumentován na základě pracovní smlouvy, 2 výplatních pásek a přehledu vyplacených mezd od 14. 6. 2019 do 14. 11. 2019. Pokud se však jedná o výdajovou stránku, žalobce vycházel pouze ze životního minima ve výši 3.410 Kč, tvrzených výdajů za bydlení ve výši 1.400 Kč a výdaje za ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.) 100 Kč. Pokud žalobce vycházel pouze z uvedené výše životního minima jednotlivce dle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, pak se jedná pouze o minimální hranici příjmů osoby, jež se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití, nejedná se o věrohodné zachycení individuálních potřeb úvěrovaného. Rovněž pokud se jedná o výdaje na děti v domácnosti ve výši 3.500 Kč, pak není zřejmé, jakým početním postupem byla tvrzena a doložena tato částka na 2 nezletilé děti, a to bez znalosti jejich věku. Rovněž nebyly doloženy náklady na bydlení (nájemné a výdaje za energie), když je pouze tvrzeno, že tyto jsou v částce 1.400 Kč měsíčně, rovněž výdaje na ostatní (doprava, kurzy, záliby) v částce 100 Kč je pouze tvrzena, nikoliv prokázána. Za tohoto stavu věci tak soud má posouzení úvěruschopnosti žalované za nedostatečné, které bylo realizováno pouze v rovině tvrzení, nikoliv důkazní. Rovněž zjištěná výše zůstatku v období mezi 14. 11. 2019 a 19. 11. 2019 ve výši 5,73 Kč nemůže vést k závěru, že finanční situace bude žalované umožňovat řádné hrazení úvěru. Za tohoto stavu věci tak byla smlouva o úvěru ze dne 19. 11. 2019 vyhodnocena jako neplatná a finanční částka, která se dostala do dispozice žalované ve výši 20.000 Kč je hodnocena jako bezdůvodné obohacení na její straně. Pokud se tedy žalované do její majetkové sféry dostalo 20.000 Kč a žalovaná uhradila pouze 2 splátky po 1.539 Kč a 1 splátku po 1.200 Kč, pak jí zbývá k úhradě 15.722 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 15. 7. 2020 do zaplacení a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z této částky za dobu od 1. 5. 2020 do 14. 7. 2020 ve výši 318,75 Kč. V tomto směru soud rozhodl o povinnosti žalované uhradit částky specifikované ve výrokové části I. tohoto rozsudku.

12. Pokud se jedná o zamítnutí částek uvedených ve výrokové části II. tohoto rozsudku, pak byly zamítnuty právě z důvodu neplatnosti sjednané smlouvy o úvěru ze dne 19. 11. 2019, neboť žalobci náleží dluh pouze z bezdůvodného obohacení. Pokud tedy bylo žalobcem požadováno zaplacení 24.906 Kč a výrokem I. bylo přiznáno 15.722 Kč, pak byl zamítnut rozdíl v těchto částkách 9.184 Kč, a to včetně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 217,87 Kč (požadováno bylo 536,62 Kč, přiznáno bylo 318,75 Kč, zamítnut byl rozdíl mezi těmito částkami 217,87 Kč), rovněž byly zamítnuty další částky požadované jako smluvní pokuta a smluvní úrok ve výši 86,13 % ročně z požadované částky 19.889,29 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 1. 5. 2020 dosáhne částky 85.766 Kč.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalobce byl pouze částečný, a to ve výši 46 %. Vzhledem k tomu, že úspěch žalobce byl nižší, než jeho neúspěch ve věci, nenáleží žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a to i za situace, že procesní nečinností žalované, této nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.