113 C 15/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 25 947 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 6.155 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6.155 Kč od 28. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 17.283 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17.283 Kč od 28. 7. 2022 do zaplacení, pohledávku ve výši 2.509,76 Kč, úrok ve výši 64,63 % ročně z částky 17.850,69 Kč od 28. 7. 2022 do 20. 8. 2022 ve výši 739,44 Kč, úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 17.850,69 Kč od 21. 8. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 7. 2022 dosáhne částky 64.108 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem doručeným soudu dne 29. 11. 2022 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 25.947 Kč s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 30. 6. 2021. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 19.000 Kč, k vyplacení úvěru došlo dne 30. 6. 2021. Úrok byl sjednán v částce 64,63 % ročně, žalovaný se zavázal uhradit jej ve 48 měsíčních splátkách po 1.269 Kč – ve splátce byla zahrnuta i úhrada za pojištění. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti i z jiných zdrojů. Žalovaný do data zesplatnění úvěru uhradil celkovou částku 12.845 Kč (splátky v různé výši počínaje od 27. 8. 2021 do 21. 4. 2022). Před zesplatněním úvěru vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 1.996 Kč dle bodu 6.1. smlouvy (4 x 499 Kč). Dále žalobci vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 1.200 Kč dle bodu 6.2. smlouvy (6 x 200 Kč). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 11 splatné dne 22. 5. 2022, k zesplatnění úvěru došlo k datu 26. 7. 2022. Součástí nové jistiny úvěru se tak dle bodu 6.4. smlouvy ke dni zesplatnění úvěru stala celá nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru – nová jistina ve výši 20.242,83 Kč. Žalobci dále vzniklo právo dle bodu 6.5. smlouvy na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalobce tak po žalovaném požaduje: novou jistinu úvěru 20.242,83 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu 1.996 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů 1.200 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu počínaje dnem 28. 7. 2022 k datu vyhotovení žaloby – 2.509,76 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 17.850,69 Kč od 28. 7. 2022 do zaplacení v roční úrokové sazbě 64,63 % ročně, dále 11,75 % úrok z částky 17.850,69 Kč od 21. 8. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 28. 7. 2022 dosáhne částky 64.108 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 30. 6. 2021 byla mezi stranami sjednána smlouva o úvěru [číslo] na základě které se strany dohodly na poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 19.000 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný uhradit, činila 53.424 Kč, žalovaný se zavázal uhradit ji po splátkách ve výši 1.269 Kč měsíčně, doba trvání úvěru činila 48 měsíců s tím, že splátky budou hrazeny nejpozději 22 dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 64,63 % ročně, RPSN ve výši 87,66 %. Pod bodem 6.1. smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se spotřebitel ocitl v prodlení o délce 30 dnů s tím, že souhrn veškerých smluvních pokut může činit maximálně 2.999 Kč za kalendářní rok. Dále bylo pod bodem 6.2. smlouvy sjednáno právo žalobce na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, a to 200 Kč u každé splátky, u které se spotřebitel ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů. Pod bodem 6.4. smlouvy bylo sjednáno přirůstání úroků k jistině. Pod bodem 6.5. smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronické komunikace na dálku. Podáním ze dne 1. 7. 2021 byl úvěr schválen s tím, že součástí tohoto podání byl i splátkový kalendář. Součástí smlouvy o úvěru bylo i pojištění schopnosti splácet úvěr, kdy se žalovaný zavázal hradit měsíční pojištění ve výši 156 Kč. Dne 30. 6. 2021 bylo na účet žalovaného vyplaceno 19.000 Kč žalobcem. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný na úvěr uhradil celkem 12.845 Kč, kdy žalovaný uhradil částky počínaje od 27. 8. 2021 do 21. 4. 2022. Součástí spisového materiálu jsou pak oznámení ze dne 26. 7. 2022 o prodlení s úhradou splátky úvěru. Dále výzvy k zaplacení ze dne 23. 8. 2021, 24. 1. 2022, 22. 6. 2022 a 25. 7. 2022. Součástí spisu je dále předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a hodnocení klienta. Z tohoto hodnocení klienta lze vyčíst, že pravidelný čistý měsíční příjem klienta měl činit 22.000 Kč, a to ze zaměstnání, kdy dostal 24.391 Kč (19. 3. 2021) a 25.355 Kč (22. 6. 2021), jeho výdaje jsou: 3.860 Kč – životní minimum, dále bydlení (nájemné, inkaso) 3.000 Kč, celkem výdaje 6.860 Kč a rezerva 14.140 Kč. Žalovaný je svobodný, název jeho zaměstnavatele je: [právnická osoba], [ulice a číslo], [obec], den nástupu do zaměstnání je 1. 1. 2021, jedná se o hlavní pracovní poměr, neběží výpovědní lhůta a nejedná se o dobu určitou. Vzdělání žalovaného je – výuční list, forma bydlení – u rodičů. Dále byly předloženy detaily transakcí, ze kterých je zřejmé, že žalovanému bylo jeho zaměstnavatelem poukázáno na jeho účet 24.391 Kč (19. 3. 2021), 25.583 Kč (21. 4. 2021), 25.021 Kč (21. 5. 2021) a 25.355 Kč (22. 6. 2021); dále byla předložena fotokopie občanského průkazu žalovaného. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) bylo zjištěno, že tzv. CBS skóre žalovaného činí 383, což spadá do kategorie II. – vyšší body do interní score card, menší riziko, lepší segment klientů. Dále byl předložen negativní výpis záznamů z registru SOLUS a předžalobní výzva ze dne 9. 11. 2022.

4. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

5. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

9. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

10. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, mezi stranami byla sjednána smlouva o úvěru, na základě které se do dispozice žalovaného dostala částka 19.000 Kč. Sjednáním této smlouvy se žalovaný zavázal uhradit celkovou částku 53.424 Kč Součástí smlouvy byly i ustanovení o smluvní pokutě, právo žalobce na náhradu účelně vynaložených nákladů a dalších následcích nehrazení úvěru. Na předmětný úvěr uhradil žalovaný celkovou částku 12.845 Kč, což vyplynulo z karty klienta, následně byl úvěr zesplatněn ke dni 26. 7. 2022. Jak je shora uvedeno s odkazem na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 AS 30/2015-39 mělo být součástí, resp. nutnou fází před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Jak vyplynulo ze všech předložených listin, žalovaný byl zaměstnán ve firmě [právnická osoba] (zprostředkovatelská agentura), a to od 1. 1. 2021, jeho příjem činil cca 25.000 Kč měsíčně čistého, jiné příjmy žalovaného nebyly zjištěny, ani prokazovány. V rámci hodnocení klienta bylo počítáno s výdaji žalovaného v částce 3.860 Kč – tedy ve výši životního minima dle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu. Dle § 1 tohoto zákona životní minimum je stanoveno jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Již z formulace a zákonného pojetí životního a existenčního minima dle zákona č. 110/2006 Sb. lze dospět k závěru, že formulace„ životní minimum“ nelze použít jako premisu výdajů k posouzení úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele při sjednávání spotřebitelského úvěru. Žalobce evidentně reálné výdaje žalovaného nezkoumal, pouze přepsal výši životního minima do nákladů žalovaného. Rovněž výdaj spočívající v bydlení uvedený v rámci hodnocení klienta v částce 3.000 Kč není prokazován. S ohledem na datum sjednání spotřebitelského úvěru a reálnou výši nákladů na bydlení v uvedeném termínu, lze rozporovat, že by tato částka byla reálná, za situace, kdy žalobce ani neprokazoval, jakým způsobem k této částce za výdaj za bydlení vůbec dospěl. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil výdajovou stránku žalovaného, když zcela opomenul posoudit běžné reálné měsíční výdaje žalovaného. Žalobce tak mohl a měl si např. od žalovaného vyžádat výpis z jeho účtu za poslední období (několika kalendářních měsíců), ze kterého by bylo zřejmé, jaké jsou reálné životní náklady a výdaje žalovaného a zda-li žalovanému na jeho bankovním účtu vůbec zůstávají nějaké volné prostředky, které by do budoucna umožnily žalovanému hradit jednotlivé splátky úvěru. Za tohoto stavu věci tak soud vyhodnotil předmětnou smlouvu o úvěru datovanou dne 30. 6. 2021 jako neplatnou, neboť nebylo postupováno dle § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Za tohoto stavu věci tak žalobci náleží pouze bezdůvodné obohacení, které se dostalo z jeho majetkové sféry do sféry žalovaného. Žalovanému bylo poskytnuto 19.000 Kč, žalovaný uhradil 12.845 Kč. Žalobci tak náleží pouze bezdůvodné obohacení v rozdílu těchto částek, tj. 6.155 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 28. 7. 2022 do zaplacení. Další nároky žalobce uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku byly zamítnuty, a to právě s poukazem na neplatnost sjednání smlouvy o úvěru. Pokud tedy bylo po žalovaném celkově požadováno 23.438 Kč a bylo žalobci přiznáno výrokem I. 6.155 Kč, byl zamítnut nárok žalobce na úhradu 17.283 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a dále veškeré požadované úroky, jak je blíže specifikováno v zamítavém výroku II.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobce byl nižší než neúspěch žalovaného. Za tohoto stavu věci a vzhledem k procesní nečinnosti žalovaného, kterému evidentně žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.