113 C 19/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované 2. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované , o zaplacení částky 96.914 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, aby žalované 1) a 2) byly povinny zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 76.021 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 76.021 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, pohledávku ve výši 20.893,60 Kč, úrok ve výši 62,46 % ročně z částky 64.713,99 Kč od 2. 3. 2021 do 25. 3. 2021 ve výši 2.592,96 Kč, úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 64.713,99 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 2. 3. 2021 dosáhne částky 314.784 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem, doručeným soudu dne 8. 12. 2021, se žalobce po žalovaných 1) a 2) domáhal zaplacení částky 96.914 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobce se žalovanými 1) a 2) uzavřel dne 4. 4. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému 1) poskytnut úvěr ve výši 80.000 Kč; k vyplacení úvěru žalovanému 1) došlo dne 10. 4. 2018. Za poskytnutí úvěru se žalovaný 1) zavázal hradit efektivní úrokovou sazbu 83,83 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 4.372 Kč, a to počínaje od května 2018 vše dle splátkového kalendáře. Žalovaný 2. smlouvu uzavřel jako spoluúčastník a zavázal se veškeré dluhy žalovaného 1) ze smlouvy či s ní související splnit společně a nerozdílně s žalovaným 1). Schopnost žalovaných řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, i jakož z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že jejich volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného 1) v databázích SOLUS a NRKI. Následně byl proveden tzv. scoring žalovaných, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaní neplnili řádně podmínky smlouvy a ocitli se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění bylo uhrazeno celkem 135.568 Kč (splátky od 22. 5. 2018 do 23. 11. 2020 v pravidelné výši 4.372 Kč). Před zesplatněním celého úvěru vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pout dle bodů 6.1. smlouvy (s bližší specifikací), dále právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2. smlouvy (s bližší specifikací). Žalované 1) a 2) tak žalobci dluží částky uvedené v návrhu (s bližší specifikací).

2. Žalované se k podané žalobě nikterak nevyjádřily, ani se osobně nezúčastnily nařízeného soudního jednání.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 4. 4. 2018 byl sepsán návrh na uzavření smlouvy o úvěru mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) (žalovaná 2) v pozici spoluúčastníka smlouvy), kdy výše úvěru byla sjednána na 80.000 Kč, celková částka, která má být uhrazena 262.320 Kč, doba trvání úvěru 60 měsíců, splátka 4.372 Kč s tím, že splátky budou hrazeny nejpozději 25. dne každého kalendářního měsíce; zápůjční úroková sazba činí 83,83 % ročně, RPSN rovněž 83,83 % ročně. V bodě 6. smlouvy je sjednána výše smluvní pokuty 499 Kč za prodlení s každou splátkou, kdy doba prodlení je delší jak 30 dnů (součet smluvních pokut činí maximálně 2.999 Kč za každý kalendářní rok), dále je sjednána náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením, a to za každou splátku, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů – 200 Kč, dále je v bodě 6.5. smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dopisem ze dne 11. 4. 2018 byl úvěr schválen (adresováno pouze žalované 1) [anonymizováno] [celé jméno žalované]), součástí oznámení o schválení úvěru je splátkový kalendář. Z karty klienta číslo smlouvy [číslo] je pak zřejmá platební historie sjednaného úvěru (se splácením započato 22. 5. 2018, poslední splátka 23. 11. 2020). Výzvami ze dne 25. 1. 2021 a 25. 2. 2021 byly obě žalované vyzvány k úhradě dlužných splátek (součástí spisového materiálu nejsou poštovní doručenky prokazující doručení uvedených listin). Dne 28. 2. 2021 jsou pak datovány listiny vyzývající k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 76.021 Kč; informace o zesplatnění byla prokazatelně doručována pouze žalované 1) [celé jméno žalované]. Součástí spisového materiálu je pak smluvní formulář ze dne 4. 4. 2018, který obsahuje informace o poskytnutém úvěru.

4. Pokud se jedná o posouzení úvěruschopnosti obou žalovaných jako spotřebitelů, bylo soudu předloženo hodnocení klienta ze dne 4. 4. 2018, ve kterém však absentují jména obou žalovaných, návaznost na konkrétní spotřebitele tj. žalované lze vyvodit pouze z uvedeného čísla smlouvy o úvěru [číslo]. Aniž by tedy bylo zmíněno jméno konkrétního spotřebitele, pak u klienta [číslo]) je uvedeno, že pobírá důchod 16.900 Kč, má výdaje ve výši životního minima 3.410 Kč, za bydlení (nájemné, inkaso) vydává 1.680 Kč měsíčně, u ostatních výdajů jsou uvedeny nulové částky (tedy pokud se týká druhé osoby v domácnosti, dětí v domácnosti, stavebního, penzijního spoření či pojištění, dalších splátek úvěrů či zápůjček, splátky u [právnická osoba] a nákladů na dopravu, kurzy, záliby apod.). U klienta [číslo]) je tak počítáno s finanční rezervou 500 Kč a jsou uvedeny volné zdroje, tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji 11.310 Kč. U klienta [číslo] je uvedeno, že je zaměstnán u zaměstnavatele [právnická osoba] na dobu neurčitou s datem nástupu 1. 7. 2014. U tohoto klienta [číslo]) je uvedeno, že má příjmy 18.000 Kč ze zaměstnání, u výdajů je počítáno pouze s životním minimem 3.410 Kč a částkou za bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 1.680 Kč. Rovněž u ostatních výdajů jsou uvedeny nulové částky, stejně jako u klienta [číslo]). Je počítáno s rezervou 1.000 Kč, tj. u klienta [číslo]) je rozdíl mezi příjmy a výdaji 11.510 Kč. Součástí spisového materiálu je pak oznámení o výši starobního a vdovského důchodu u [anonymizováno] [celé jméno žalované] ze dne 4. 1. 2018, kdy tento důchod dosahuje částky 16.935 Kč měsíčně, dále pracovní smlouva [číslo] uzavřená s [celé jméno žalované] (žalovaná 2)), kdy pracovní poměr u zaměstnavatele [právnická osoba] je sjednán na dobu neurčitou od 1. 7. 2014 na funkci předáka, dále je obsažen mzdový výměr žalované 2) s platností od 1. 1. 2018 ve výši 104 Kč za 1 hodinu + stanovené prémie 4.200 Kč. Dále byly soudu předloženy 2 výplatní pásky za leden 2018, kdy žalovaná 2) dostala čistý příjem od zaměstnavatele 20.364 Kč a za únor 2018 17.388 Kč. Součástí spisového materiálu je pak výpis záznamů z registru SOLUS u žalované 1) [celé jméno žalované] (s negativním výsledkem). Výpis z registru SOLUS či NRKI pak vůči žalované 2) není součástí spisového materiálu (u NRKI ani vůči žalované 1)).

5. Úvěr ve výši 80.000 Kč byl vyplacen na účet č. [bankovní účet] dne 10. 4. 2018.

6. Žalovaným pak byla doručována předžalobní výzva k plnění datovaná 16. 11. 2021.

7. Pokud bylo soudu předloženo vyjádření znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018, pak tento důkaz nebyl soudem proveden, neboť toto vyjádření bylo vypracováno pouze v obecné rovině, nikoliv ke vztahu k žalovanému úvěru.

8. Součástí spisového materiálu je potom tzv. scoring klienta datovaný 3. 4. 2018 s tím, že score u osoby označené„ [celé jméno žalované], [datum narození]“ činí 556 tj. maximální počet bodů do interní Score Card nízké riziko, nejlepší segment klientů. Dále byly soudu předloženy potvrzení o provedení platby ze dne 23. 1. 2018 a 22. 2. 2018, kdy Mgr. [celé jméno žalované] pobírá starobní a vdovský důchod ve výši 16.935 Kč (potvrzení poštovní spořitelny); pokud soudu byly předloženy jiné potvrzení o provedení platby ze dne 11. 1. 2018 a 13. 2. 2018, pak zde není uvedeno jméno příjemce platby ve výši 17.968 Kč a 20.364 Kč.

9. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

14. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

15. Jak vyplynulo z provedeného dokazování mezi žalobcem a žalovanou 1) jako dlužníkem a žalovanou 2) jako spoludlužníkem byla uzavřena dne 4. 4. 2018 smlouva o úvěru, na základě které se do dispozice žalované 1) dostala částka 80.000 Kč, a to převodem na její účet. Jednou z povinností žalobce, jakožto poskytovatele úvěru, bylo postupovat dle § 84 a násl. zákona č. 257/20196 Sb. o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost obou žalovaných. Jak vyplynulo z hodnocení klienta ze dne 4. 4. 2018, kde však nejsou uvedena jména žádné z dlužnic, resp. spoludlužnic, avšak návaznost se sjednanou smlouvou o úvěru ze dne 4. 4. 2018 lze nalézt při porovnání čísla úvěru [číslo] lze dospět k závěru, že pokud byly zjišťovány příjmy spotřebitelek, pak informace v hodnocení klienta týkající se, jak výše důchodu, tak výše mzdy od zaměstnavatele [právnická osoba], má podklad v listinách založených ve spise (oznámení o výši starobního a vdovského důchodu pro [celé jméno žalované], pracovní smlouva a mzdový výměr pro [celé jméno žalované] a dvě výplatní pásky z ledna a února 2018). Pokud se však jedná o výdaje, které jsou u každé z klientek uvedeny ve výši 3.410 Kč, pak žalobce evidentně nezkoumal reálnou výdajovou stránku žádné z klientek za situace, kdy tato částka 3.410 Kč vychází ze zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu ve znění platném a účinném ke dni sepisu smlouvy. Tato částka je minimální hranicí peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Již z formulace tohoto § 1 zákona č. 110/2006 Sb. je zřejmé, že se jedná o nejnižší možnou finanční hranici pro zajištění výživy fyzické osoby, příp. ostatních základních osobních potřeb, bez toho, aniž by bylo v každém jednotlivém případě zkoumáno, zda-li některá z těchto osob nemá vyšší a oprávněné životní výdaje, např. pokud se jedná o hygienické potřeby, zdravotnické potřeby, léky, speciální výživa apod. Pokud se pak jedná o uvedený výdaj týkající se bydlení u každé z klientek, pak tato částka je uvedená ve shodné částce 1.680 Kč u každé z nich, přičemž i s ohledem na datum sjednání smlouvy o spotřebitelském úvěru (4. 4. 2018) lze předpokládat, že se jedná o velmi nízký výdaj týkající se nákladů za bydlení. Informace o výši výdajů za bydlení pak není nikterak podložená listinami, např. výpisem (alespoň z internetu) z katastru nemovitostí potvrzujícím vlastnictví objektu bydlení (když u žalované 1) je u formy bydlení zatrženo, že má vlastní bydlení), přehledem SIPO za služby spojené s užíváním bytu či domu apod. Rovněž je s podivem, že každá z klientek má stejné náklady na bydlení ve výši 1.680 Kč měsíčně za situace, kdy i v době sjednání smlouvy měla každá z nich jinou adresu bydliště. V neposlední řadě pak soud vytýká, pokud se týká posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, že u ostatních výdajových stránek, jako např. na dopravu, kurzy, záliby, stavební spoření, jiné osoby v domácnosti apod. jsou uvedeny nulové položky. Za tohoto stavu věci tak lze vyhodnotit, že minimálně výdajová stránka obou spotřebitelek nebyla vyhodnocena na základě reálných a podložených výdajů a poskytovatel úvěru byl spíše veden snahou uvedený úvěr poskytnout než řádně prověřit úvěruschopnost žadatele o úvěr, přičemž tomuto závěru odpovídá i přibrání druhé žalované, jakožto spoludlužnice, do úvěrové smlouvy. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům, pak soud považuje sjednanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť jejímu sjednání nepředcházelo řádné posouzení úvěruschopnosti obou žalovaných, a částka 80.000 Kč, která se dostala do dispozice žalované 1), je pak bezdůvodným obohacením, nikoliv úvěrem. Vzhledem k informaci v žalobě, že žalovaná 1) celkově uhradila za dobu od 22. 5. 2018 do 23. 11. 2020 celkovou částku 135.568 Kč, lze pak dospět k závěru, že žalovaná 1) částku 80.000 Kč, která se dostala do její dispozice jakožto bezdůvodné obohacení, ještě přeplatila. Za tohoto stavu věci tak žalobci nenáleží žádná z požadovaných částek v žalobě a soud proto veškeré nároky žalobce zamítl jako nedůvodné.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná strana měla ve věci úspěch, avšak k procesní nečinnosti žalovaných 1) a 2) jim evidentně žádné náklady nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.