12 C 18/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Kopeckou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 19.784,65 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19.784,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 19.784,65 Kč od 13. 2. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 19.784,65 Kč od 19. 4. 2017 do 12. 2. 2020, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 2.252 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhá zaplacení částky 19.784,65 Kč s příslušenstvím. Skutkově tvrdí, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) smlouvu o revolvingovém úvěru a čerpal celkem částku 21.822 Kč. Byl povinen splácet minimální pravidelné splátky vždy třicátý den každého kalendářního měsíce počínaje dnem uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Z celkové částky žalovaný nezaplatil jistinu ve výši žalované částky. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2019 a změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Před poskytnutím finančních prostředků byla posuzována úvěruschopnost žalovaného podle vnitřních kritérií (maximálně počet tří závazků u jiných věřitelů, počet zahájených exekuční řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, uvedení příjmů a výdajů, lustrace v registrech). Žalovaný byl povinen pravdivě vyplnit veškeré údaje. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení.

2. Žalobkyně k otázce zkoumání úvěruschopnosti zopakovala tvrzení, která jsou uvedena v žalobě, žádné listiny k tomuto tvrzení nepředložila.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Účastníci souhlasili s postupem podle § 115 a o.s.ř.

5. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, dne 18. 9. 2016 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným rámcovou smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se dohodli na procesu uzavírání smluv a podmínek pro jednotlivé smlouvy a čerpání finančních prostředků. Výše minimální pravidelné splátky i celkové dlužné částky byla sdělována ve výpisu a pravidelná splátka byla splatná vždy 30. den každého kalendářního měsíce. Žalovaný formou revolvingového úvěru čerpal částku 21.822 Kč, neuhradil částku 19.784,65 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, dopisem ze dne 6. 2. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky a žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu. Dopisem ze dne 6. 2. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby ve lhůtě do tří dnů. Výzva byla podána k poštovní přepravě dne 6. 2. 2020.

6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (vzhledem k datu uzavření smlouvy) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky (resp. právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným) došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.

14. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona). V tomto konkrétním případě, a to ani z tvrzení žalobkyně nikterak nevyplývá, že by se právní předchůdce žalobkyně před podpisem smlouvy o úvěru dostatečně a s odbornou péčí zabýval otázkou schopnosti spotřebitele v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru. Pokud žalobkyně ve svém písemném podání podává v otázce posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyjádření, pak se jedná o kusé a obecné informace (bez doložení důkazů), které nenaplňují intence ustanovení § 9 z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (ve znění z. č. 43/2013 Sb.). Žalobkyně v doplnění žaloby zopakovala skutková tvrzení týkající se úvěruschopnosti uvedená v žalobě a neuvedla žádné konkrétní skutečnosti o tom, kolik měl žalovaný závazků, jaký byl jeho příjem a výdaje, náklady na bydlení, k tvrzením nebyly předloženy jakékoliv důkazy.

15. Za daného stavu věci soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným za neplatnou, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet bez návrhu, neboť takovéto jednání právního předchůdce žalobkyně (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného úvěr splácet) odporuje zákonu. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení žalovanou částku. Úroky z prodlení ve výši požadované žalobkyní z žalované částky byly přiznány od 13. 2. 2020 do zaplacení. Bezdůvodné obohacení se stalo splatným až na výzvu k zaplacení, která byla předána k poštovní přepravě dne 6. 2. 2020, za den doručení soud považuje den 9. 2. 2020 ( (pro počátek lhůty nebo doby určené podle dnů platí ustanovení § 605 odst. 1 o.z., pro určení dne doručení pak platí ustanovení § 573 o.z.). Na zaplacení měl žalovaný tři dny, tedy do 12. 2. 2020, a od 13. 2. 2020 je v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Ve zbytku soud žalobu zamítl.

16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a zástupci žalobkyně byla na nákladech řízení přiznána částka 2.252 Kč: zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, tři úkony právní služby po 300 Kč, 3x režijní paušál po 100 Kč za výzvu k zaplacení, převzetí zastoupení a sepis žaloby podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a 21% DPH ve výši 252 Kč.

17. Ustanovení § 14b advokátního tarifu se nijak nedotýká ústavně zaručeného práva žalobce na zastoupení advokátem ve smyslu čl. 37 odst. 2 LZPS, stanoví specifické sazby mimosmluvní odměny a výši náhrady paušálních výdajů za úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení v řízeních zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, a to v závislosti na výši předmětu řízení. Aplikace uvedeného zákonného ustanovení předpokládá kumulativní splnění podmínek v podobě návrhu podaném na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, používaných opakovaně týmž žalobcem, který v řízení dosáhl procesního úspěchu, přičemž předmět řízení nepřevyšuje částku 50.000 Kč. Toto ustanovení se uplatní obecně a bezvýjimečně ve všech případech, na které hypotéza uvedené normy dopadá, bez možnosti úvahy soudu o jeho použitelnosti či jakékoliv moderace.

18. Ustanovení § 14b advokátního tarifu pojem návrhu podaném na ustáleném vzoru nijak nevymezuje. Podle soudní praxe je jím návrh, který se shoduje či významně blíží pojmu formulářová žaloba, který ústavněprávní judikatura (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/2011, bod 28 – neboť právě na něj bylo reagováno novelizací advokátního tarifu vyhláškou č. 120/2014 Sb.) definuje jako návrh mající podobu využitého vzoru, který se odlišuje jen v minimální míře, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami.

19. V projednávané věci bylo řízení zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu vyhotoveným na příslušném elektronickém formuláři, a to žalobcem, který ve skutkově i právně obdobných věcech podává takové návrhy opakovaně, jak je známo okresnímu soudu z jeho úřední činnosti. Návrhy, jimiž žalobce uplatňuje své nároky, mají podobu ustáleného vzoru a liší se pouze v údajích o žalovaném a ve skutkových okolnostech vymezujících předmět řízení tak, jak formulářovou žalobu definuje judikatura Ústavního soudu. Skutečnost, že se jednotlivá žalobní tvrzení odlišují potud, aby odpovídala konkrétním skutkovým okolnostem té či oné věci tak, aby mohla být projednána, není způsobilá vyloučit závěr, že se jedná o ustálený vzor, resp. formulářovou žalobu, když nelze mít pochybnosti o tom, že pojem formulářová žaloba je totožný s pojmem ustálený vzor, jak vyplývá z odůvodnění návrhu vyhlášky č. 120/2014 Sb. Výše zmíněná vzorovost návrhu nijak nesouvisí s použitím formuláře pro návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který nijak nebrání individualitě návrhu, a ani s počtem podávaných žalob či návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu, které se mohou vzájemně lišit.