13 C 101/2020

Plný text

Okresní soud ve obec - pobočka ve obec rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem v anonymizována dvě slova. jméno číslo, anonymizováno, okres anonymizováno naposledy v ČR bytem adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem údaje o zástupci pro zaplacení 9 765,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.050 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.050 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 4.715,48 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.027,21 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2.564,58 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 373,54 Kč od 21. 1. 2020 do 18. 5. 2021, úrok 29 % ročně z částky 5.423,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Opatrovníkovi příjmení jméno příjmení se přiznává odměna za zastupování žalovaného ve výši 4.844 Kč, která bude vyplacena z účtu Okresního soudu ve Vsetíně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení 2.422 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem doručeným soudu dne 15. 7. 2020 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 9.765,48 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 1. 8. 2017 k uzavření smlouvy o zápůjčce číslo na základě které bylo žalovanému vyplaceno 7.000 Kč, žalovaný se zavázal uhradit mimo jistinu ještě částku 5.330 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 932 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 2.194 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 2.204 Kč. Žalovaný nehradil sjednané částky řádně a včas, čímž porušil závazky ze smlouvy, poslední splátka byla uhrazena dne 18. 9. 2017. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 1.950 Kč. Pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Žalobce po žalovaném požaduje částku 9.765,48 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 5.423,54 Kč, dlužné částky poplatku 4.341,94 Kč, kapitalizovaných úroků 2.564,58 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1.027,21 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 5.423,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny 5.423,54 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. V dané věci se jedná o řízení s mezinárodním prvkem za situace, kdy žalovaný je anonymizováno státním příslušníkem, nyní bez zjištěného trvalého pobytu na území ČR. Ve věci je dána příslušnost soudu ČR k rozhodování věci dle článku 7 odst. 1) písm. b) druhá odrážka Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

3. Usnesením č. j. 13 C 101/2020-46 ze dne 12. 4. 2021 byl žalovanému ustanoven opatrovníkem pro řízení Mgr. jméno příjmení, advokát.

4. Opatrovník navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že nebylo prokázáno, že by došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Má za to, že žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdce dodržel postup uvedený v ustanovení § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Poukazuje na ustanovení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018-77. Má za to, že právní předchůdce žalobce nepostupoval dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru (posouzení úvěruschopnosti), v důsledku čehož nedošlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.

5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 1. 8. 2017 byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi právnická osoba a žalovaným, na základě které se do dispozice žalovaného dostalo 7.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek ve výši 5.330 Kč sestávajícího z úroku 932 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení 2.194 Kč a částky za administrativní činnost a komfortní splácení 2.204 Kč. Zápůjčka měla být uhrazena ve 45 týdenních splátkách po 274 Kč. Dle tabulky umoření žalovaný uhradil celkem 1.950 Kč. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou o postoupení pohledávek na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno dne 20. 1. 2020. Podáním ze dne 23. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou.

6. Pokud se týká posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pak k tomu se vyjádřil právní zástupce žalobce ve svém písemném podání ze dne 15. 10. 2020, ve kterém odkazuje na znění smlouvy, kde je uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že anonymizováno před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem zákaznické karty“. Dále uvádí, že právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, právní předchůdce žalobce ani žalobce však nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného. Žalobce tak má za to, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku byla dostatečná.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.

12. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Pokud se jedná o vyhodnocení úvěru ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud uvádí následující.

13. Jak vyplynulo z provedeného dokazování - před uzavřením smlouvy o zápůjčce, která je spotřebitelským úvěrem, nedošlo ze strany právního předchůdce žalobce k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Skutečnost, že úvěruschopnost posouzena byla, byla pouze tvrzena, soudu však nebyla doložena ani zákaznická karta, která obvykle obsahuje skutečnosti týkající se příjmů a výdajů spotřebitele. V dané věci tak soud neměl jedinou informaci týkající se příjmové ani výdajové stránky žalovaného. Za tohoto stavu věci je tak třeba vyhodnotit smlouvu o zápůjčce, resp. o spotřebitelském úvěru za neplatnou a plnění, které poskytnul právní předchůdce žalobce žalovanému vyhodnotit jako bezdůvodné obohacení. Za tohoto stavu věci tak bylo žalobci, na kterého byla pohledávka převedena smlouvou o postoupení pohledávek, přiznáno 5.050 Kč (od poskytnutých 7.000 Kč bylo odečteno zaplacených 1.950 Kč), a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, který však byl přiznán až od 19. 5. 2021, tj. za situace, kdy žalobce doručoval předžalobní výzvu žalovanému, slovenskému státnímu příslušníkovi na adresu adresa žalovaného, ačkoliv tato adresa nevyplývá ze smlouvy o zápůjčce ani z jiných skutečností. Soud tak datum prodlení určil až ode dne následujícího, kdy byla opatrovníkovi žalovaného doručena soudem žaloba, tj. ode dne 19. 5. 2021. Ostatní nároky žalobce byly zamítnuty, a to 4.715,48 Kč (od požadovaných 9.765,48 Kč bylo odečteno přiznaných 5.050 Kč), dále veškeré příslušenství dluhu spočívající v zákonném úroku z prodlení, smluvním úroku 29 % ročně z požadovaných částek a kapitalizovaných zákonných a smluvních úroků z prodlení, neboť tyto by bylo možno přiznat pouze za situace, kdy by byla sjednána platná smlouva o zápůjčce.

14. Výrokem III. bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když opatrovník měl úspěch co do 51 %, žalobce co do 49 %. Za této situace, tak nemohly být žádnému z účastníků přiznány náklady řízení.

15. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o odměně za zastupování žalovaného, a to opatrovníkovi příjmení jméno příjmení, neboť byl ustanoven soudem. Byly mu přiznány 3 úkony zastoupení po 1.500 Kč (příprava a převzetí věci, písemné vyjádření ve věci a účast u jednání soudu), a to dle § 12a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy následně je odečteno 20 % (4.500 Kč – 900 Kč = 3.600 Kč), dále byly přiznány 3 x režijní paušál po 300 Kč, tj. 900 Kč, cestovné vozem Škoda Octavia se spotřebou 4,2 l nafty na 100 km, a to ze sídla advokátní kanceláře k soudu a zpět, tj. obec do obec (2 x 13 km) tj. 144 Kč na cestovném a dále náhrada za ztrátu času 2 x 100 Kč. Celková odměna opatrovníkovi náleží ve výši 4.844 Kč a bude mu vyplacena z účtu Okresního soudu ve Vsetíně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

16. Výrokem V. bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení 2.422 Kč, a to za situace, kdy žalobce měl úspěch ve věci pouze co do 49 %, přičemž právě vyvoláním tohoto řízení byl stát nucen přiznat a vyplatit opatrovníkovi příslušnou odměnu, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Vzhledem tedy k neúspěchu žalobce byl zavázán k úhradě jedné poloviny nákladů řízení státu. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.