13 C 156/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro doručení: ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 6 400,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2.000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 264,33 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 4.400,99 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 188,81 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 867,37 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1.375,35 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok 29 % ročně z částky 3.375,35 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem doručeným soudu dne 30. 3. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení dluhu z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 4. 2018 [číslo] kterou uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] Na základě této smlouvy se do dispozice žalované dostaly peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč, žalovaná uhradila celkem 4.000 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobce.

2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi [právnická osoba] a žalovanou byla dne 26. 4. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které se do dispozice žalované dostalo v hotovosti 6.000 Kč; za poskytnutí zápůjčky se žalovaná zavázala uhradit celkem 4.617 Kč, jako poplatek, který sestává z: úrok 799 Kč, částka za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 2.410 Kč, částka za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 1.402 Kč, a to celkem v 45 splátkách po 236 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 233 Kč. Žalovaná uhradila celkem 4.000 Kč, což vyplynulo z tabulky umoření vypracované dne 27. 1. 2020. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1.2020 na žalobce, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalované byla doručována dne 28. 1. 2021 předžalobní výzva k plnění.

4. K výzvě soudu týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele – žalované, podal žalobce dne 9. 3. 2022 vyjádření, ze kterého se podává, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] splnil svou zákonnou povinnost dle § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalobce uvádí, že právní předchůdce ověřil před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalované z pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu. Současně z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Jako důkaz předložil zákaznickou kartu ze dne 26. 4. 2018, ze které bylo zjištěno, že žalovaná má pracovat na pozici dělníka u zaměstnavatele [anonymizováno], [IČO], její čistý měsíční příjem je 13.233 Kč, její běžné měsíční výdaje jsou odhadovány v částce 2.300 Kč. V rámci ověřených dokumentů je zaškrtnuto pracovní smlouva od 8. 1. 2018 do 30. 5. 2018 a potvrzení o příjmu ze dne 26. 4. 2018. Žádné další informace nebyly zjištěny, žádná z informací předložených žalobcem nebyla podpořena listinným či jiným důkazem.

5. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

10. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

11. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce dne 26. 4. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se do její dispozice dostalo celkem 6.000 Kč. Žalovaná uhradila celkem 4.000 Kč. Pokud se však jedná o posouzení úvěruschopnosti žalované, toto mělo být prováděno v intencích zákona č. 257/2016 Sb. Pokud tedy bylo tvrzeno, jaký má žalovaná příjem, pak tento nebyl prokázán; pokud se jedná o odhadované měsíční výdaje žadatele ve výši 2.300 Kč, pak ani v tomto směru toto nelze hodnotit jako dostatečné za situace, kdy zákon o životním minimu č. 110/2006 Sb. uvádí, že částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3.410 Kč, přičemž tam nejsou zahrnuty ani nezbytné náklady na bydlení. V tomto směru lze hodnotit běžné měsíční výdaje žalované jako naprosto podhodnocené. V tomto směru tedy neobstálo tvrzení žalobce, že prověření úvěruschopnosti žalované bylo provedeno řádně a celá smlouva o zápůjčce uzavřená mezi právním předchůdce žalobce a žalovanou je vyhodnocena jako neplatná, přičemž finanční plnění, kterého se žalované dostalo lze hodnotit pouze z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud se do dispozice žalované dostalo v hotovosti 6.000 Kč a žalovaná uhradila celkem 4.000 Kč, což vyplynulo z tabulky umoření, má žalovaná žalobci uhradit ještě 2.000 Kč, a to včetně zákonných úroků z prodlení a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení v částce 264,33 Kč (z dlužné částky 2.000 Kč za období od 2. 8. 2018 do 20. 1. 2020). Veškeré ostatní nároky žalobce byly zamítnuty, neboť tyto by bylo možno přiznat pouze v případě, že by uvedená smlouva o zápůjčce, resp. spotřebitelském úvěru byla vyhodnocena jako platná. Nároky, které byly zamítnuty, jsou uvedeny ve výrokové části II. tohoto rozsudku.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalobce byl nižší, než jeho neúspěch ve věci. Za této situace soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesní nečinností žalované nemohly této ani žádné náklady řízení vzniknout.