13 C 192/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 9 780 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3.860 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.860 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 710,98 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 5.920 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 697,44 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.711,98 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.671,68 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, úrok 23,72 % ročně z částky 7.531,68 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 9.780 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 11. 2017 [číslo] kterou uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO]. V návrhu žalobce uvádí, že právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr dle ustanovení § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 8.000 Kč, a to v hotovosti, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žaloba dále obsahu rekapitulaci dluhu s tím, že po dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku postoupení žalobci žalovaná uhradila pouze 4.140 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila, neboť nepřebírá soudní zásilky.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 11. 2017, kterou uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba], žalovaná obdržela spotřebitelský úvěr ve výši 8.000 Kč, který se zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 240 Kč. Žalovaná se dále zavázala uhradit úrok ve výši 1.120 Kč, platbu za hotovostní inkaso splátek 3.200 Kč a poplatek 1.600 Kč. Žalovaná uhradila celkem 4.140 Kč (informace z žaloby). Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 12. 2. 2021. Žalované byla dne 21. 4. 2021 doručována předžalobní výzva k plnění.

4. Usnesením ze dne 23. 9. 2021 byl žalobce vyzván, aby tvrdil a prokazoval, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobce posoudil schopnost spotřebitele – žalované splácet spotřebitelský úvěr. Ve svém podání ze dne 19. 10. 2021 byla žaloba doplněna v tom směru, že právní předchůdce žalobce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům. Žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že má příjem ze státní podpory, její měsíční příjem je 10.642 Kč, žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku, resp. zápůjčku u jiné společnosti. Rovněž bylo ověřeno z dostupného insolvenčního rejstříku, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Soudu bylo předloženo oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne 13. 7. 2017, kdy rodičovský příspěvek [celé jméno žalované] byl od 1. 7. 2017 zvýšen z částky 3.880 Kč na částku 8.706 Kč, dále byla soudu předložena fotokopie dvou stran nájemní smlouvy, text není ofocen celý (z textu lze pouze vyčíst, že nájemní vztah byl sjednán na dobu neurčitou počínaje od 1. 7. 2017, výše nájemného v textu, který byl soudu předložen absentuje), dále byly soudu předloženy fotokopie poštovních poukázek typu B, ze kterých bylo zjištěno, že Úřad práce ČR, Krajská pobočka [obec] zaslala [celé jméno žalované] 9. 8. 2017 9.206 Kč, dne 8. 9. 2017 12.000 Kč, dne 10. 10. 2017 9.464 Kč a dne 8. 11. 2017 8.964 Kč. Z karty zákazníka ze dne 18. 11. 2017 bylo zjištěno, že měsíční příjem žadatele činí 10.142 Kč – státní podpora – mateřská (předtím uvedená číslice 8.964 je přeškrtnuta), dále částka 500 Kč jako přídavek na děti, jiné příjmy zde uvedeny nejsou. Pravidelné měsíční výdaje žadatele činí: výdaje na bydlení 4.000 Kč a osobní výdaje 4.500 Kč. Žalovaná nemá jiné zápůjčky, ani u [právnická osoba], ani u jiných společností.

5. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

10. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

11. Pokud se jedná o vyhodnocení úvěru ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud uvádí následující.

12. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, žalované byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 8.000 Kč v hotovosti. Žalovaná na něj uhradila 4.140 Kč. Pokud se jedná o posouzení úvěruschopnosti žalované právním předchůdcem žalobce (kdy na žalobce byla pohledávka za žalovanou postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021), pak soud uvádí následující. Přestože žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost žalované dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, byly v dané věci zjištěny pouze dávky státní sociální podpory za období od 9. 8. 2017 do 8. 11. 2017, které byly v této době v průměrné výši 9.908,50 Kč. Tato informace tak odporuje zapsanému údaji v měsíčních příjmech žadatele ve výši 10.142 Kč s tím, že do příjmů žadatele je započten i přídavek na nezl. děti, přičemž tato sociální dávky zajisté nemá sloužit k úhradě splátek spotřebitele. Ostatní informace jako výdaje na bydlení a osobní výdaje nejsou žádným způsobem prokazovány, když soudu byla sice předložena část nájemní smlouvy žalované, avšak v textu absentuje výše nájemného, kterou byla v uvedeném období žalovaná povinna hradit pronajímateli. Lze tak konstatovat, že příjmy i výdaje spotřebitele nebyly zjišťovány s odbornou péčí a řádně, pouze jde o nahodilé a kusé informace, které nemají podklad v předložených listinách. Za tohoto stavu věci, tak soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobce jako neplatnou a finanční hotovost, která se na základě této smlouvy dostala do dispozice žalované, je třeba vyhodnotit jako bezdůvodné obohacení. Pokud se tedy do dispozice žalované dostala částka 8.000 Kč a žalovaná dosud uhradila pouze 4.140 Kč, zbývá, aby žalobci doplatila 3.860 Kč, a to společně se zákonnými úroky z prodlení a kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 710,98 Kč (zákonný úrok z prodlení z částky 3.860 Kč za období od 30. 12. 2018 do 15. 1. 2021). Ostatní nároky žalobce byly výrokem II. zamítnuty, tj. 5.920 Kč (od požadovaných 9.780 Kč bylo odečteno přiznaných 3.860 Kč), dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 697,44 Kč (od požadovaných 1.408,42 Kč bylo odečteno přiznaných 710,98 Kč), dále kapitalizovaný úrok ve výši 3.711,98 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.671,68 Kč za období od 16. 1. 2021 do zaplacení a úrok 23,72 % ročně z částky 7.531,68 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Tyto částky by bylo možno přiznat pouze v případě, pokud by smlouva o spotřebitelském úvěru byla vyhodnocena jako platná.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch žalobce byl nižší, než jeho neúspěch. Vzhledem k procesní nečinnosti žalované tak bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.