13 C 26/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20 686,20 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10.300 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.227,53 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10.300 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobci částku 10.386,20 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 80,35 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1.043,90 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 499 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úrok 29 % ročně z částky 10.799 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem doručeným soudu dne 1. 12. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 20.686,20 Kč s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 6. 2019 [číslo] na základě které právní předchůdce žalobce [právnická osoba] žalované poskytnul 13.000 Kč. Žalovaná uhradila celkem 2.700 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu včetně informace o postoupení pohledávek.

2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že mezi věřitelem [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena dne 27. 6. 2019 smlouva o zápůjčce [číslo] na základě které bylo žalované poskytnuto 13.000 Kč. Žalovaná se spolu s jistinou zavázala vrátit věřiteli celkem částku 11.441 Kč, která sestává z: úrok 2.325 Kč, částka za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 5.284 Kč a částka za vedení zákaznického účtu a komfort splácení 3.832 Kč. Mezi stranami bylo sjednáno 60 splátek po 438 Kč s tím, že poslední splátka činila 399 Kč. Žalovaná uhradila celkem 2.700 Kč, což vyplynulo z tabulky umoření vyhotovené ke dni 12. 1. 2021. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021. Předžalobní výzva datovaná 9. 11. 2021 byla doručována žalované doporučeně.

4. K výzvě soudu týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele sdělil žalobce soudu dne 4. 4. 2022, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] [anonymizováno] splnil svou zákonnou povinnost dle § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, kdy s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (zápůjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána na plný pracovní úvazek jako prodavačka ve [právnická osoba] [země], její čistý měsíční příjem činí 11.897 Kč, žije ve spoluvlastnictví, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty, ani zápůjčku u jiné společnosti, přičemž s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované splácet zápůjčku je dostatečná. Žalobce soudu nepředložil žádné doklady, ze kterých by bylo možno ověřit jeho tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalované.

5. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

10. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

11. Jak vyplynulo ze shora uvedeného mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovanou byla sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru dne 27. 6. 2019, na základě které bylo žalované poskytnuto 13.000 Kč; žalovaná uhradila celkem 2.700 Kč. Jak je uvedeno shora povinností poskytovatele úvěru bylo postupovat v intencích zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a tedy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované. Pokud soudu bylo pouze tvrzeno, že žalovaná je zaměstnána, jaký je její čistý příjem apod., přičemž soudu nebyly doloženy žádné doklady, které by tato tvrzení podpořily, přičemž při posouzení úvěruschopnosti je třeba vyhodnotit i výdaje žalované, jakožto spotřebitele, dospěl soud k závěru, že sjednaná smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 6. 2019 není platná. Finanční plnění, které se žalované dostalo do její sféry, je třeba vyhodnotit jako bezdůvodné obohacení. Pokud se do dispozice žalované dostalo 13.000 Kč a žalovaná uhradila celkem 2.700 Kč, je povinností žalované uhradit žalobci jakožto právnímu nástupci věřitele 10.300 Kč, a to spolu s poměrnou částí kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.227,53 Kč (úrok z prodlení počítaný z částky 10.300 Kč za období od 10. 10. 2019 do 18. 12. 2020) a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky 10.300 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Ostatní částky, které jsou uvedeny ve výrokové části II. tohoto rozsudku, byly zamítnuty, neboť tyto by bylo možno přiznat pouze v případě, pokud by předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla vyhodnocena jako platná. Vzhledem k tomuto závěru soudu tak byly zamítnuty částky, které jsou uvedeny v bodě II. tohoto rozsudku.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy poměr úspěchu a neúspěchu žalobce je téměř totožný. Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci nelze žádnému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů řízení.