13 C 59/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce příjmení jméno , anonymizována dvě slova zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10.180 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 10.180 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 29.820 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 29.820 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 3.620 Kč od 30. 11. 2009 do 24. 1. 2011, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem doručeným soudu dne 25. 2. 2022 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 40.000 Kč z titulu uzavřené smlouvy o půjčce [číslo] kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] dne 30. 11. 2009. Žaloba obsahuje specifikaci dluhu s tím, že žalovaný uhradil 29.820 Kč, smluvní závazky neuhradil žalovaný řádně a včas, smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tj. po uplynutí 60 týdnů od data podpisu, tj. 24. 1. 2011. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 na přechodného věřitele a následně na žalobce byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 O změně věřitele byl žalovaný informován přípisem ze dne 11. 9. 2018. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný neuhradil na svůj dluh ničeho.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. V dané věci soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodoval bez nařízení jednání.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 30. 11. 2009 byla sjednána smlouva o půjčce mezi [právnická osoba] a žalovaným [celé jméno žalovaného], na základě které bylo žalovanému poskytnuto 40.000 Kč, žalovaný se zavázal uhradit souhrnný poplatek v částce 33.440 Kč. Celkovou částku 73.440 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 59 týdenních splátkách po 1.240 Kč s tím, že poslední splátka činila 280 Kč. Výše celkové částky, která byla žalovaným na dluh uhrazena, vyplývá z žaloby, tj. 29.820 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek nejprve na [anonymizována dvě slova], a to dne 17. 6. 2015, následně další smlouvou o postoupení pohledávek na žalobce – smlouva o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018. Žalovaný byl o postoupení dluhu z původního věřitele informován dopisy, a to ze dne 25. 6. 2015 a ze dne 11. 9. 2018. Žalovanému byla doručována i předžalobní výzva k plnění ze dne 15. 2. 2022.

5. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva i povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

8. Jak vyplynulo ze shora uvedeného, byla uzavřena Smlouva o půjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta jistina ve výši 40.000 Kč. Žalovaný se Smlouvou o půjčce zavázal i k úhradě dalších plateb (tedy nejen jistiny), a to ve výši 33.440 Kč. Tato částka je ve Smlouvě nazvána jako„ souhrnný poplatek“. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, lze při peněžité půjčce dohodnout úroky; soud proto předmětnou částku posuzoval jako smluvené úroky.

9. Pokud jsou však tyto úroky požadovány ve výši, která při přepočtu na roční plnění činí cca 83,6% úroků z půjčené částky, tak lze dospět k závěru, že se jedná o úrok, který není běžný ve spotřebitelských vztazích.

10. S přihlédnutím k datu uzavření smlouvy lze rovněž dospět k závěru, že takto stanovený úrok je v rozporu s dobrými mravy a to z následujících důvodů. Přestože výše úroků není zákonem ani jiným předpisem omezena, nelze vycházet z toho, že by výše úroku závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. I v tomto případě je třeba vycházet z ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Úroky (bez ohledu na to, jak jsou označeny) dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují odměnu za užívání půjčené jistiny. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo ke sjednání úroků s přiměřenou výší (nikoliv ve výši 83,6 % ročně). Nepřiměřenou je pak taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soud vycházel z obecně známé skutečnosti, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských půjček se v době sjednání předmětné Smlouvy o půjčce pohybovala v průměru od 10 do 13 % ročně, proto dohodnutá výše úroků podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, takže předmětné ujednání týkající se výše úroku je třeba vyhodnotit jako neplatné. Otázka přiměřeného úroku je pak blíže rozvedena v ustálené judikatuře, když soud zmiňuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3528/2007, ze kterého se podává, že v rozporu s dobrými mravy nemůže být sjednaný úrok, který podstatně nepřesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005, který uvádí, že nepřiměřené a tedy odporující dobrým mravům, je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. V neposlední řadě soud odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který uvádí, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.

11. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům soud má za to, že Smlouva o půjčce je z důvodu výše úrokové sazby v rozporu s dobrými mravy (ustanovení § 3 občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013) a ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, jde tak o neplatný právní úkon. Za tohoto stavu věci tak soud vyhodnotil předmětný vztah mezi původním věřitelem a žalovaným jakožto bezdůvodné obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013. V řízení nebylo zpochybněno, že žalovaný reálně obdržel částku 40.000 Kč. Aktuálnímu žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovaným postoupena, nejsou známy jednotlivé dílčí úhrady na dluh žalovaného, v žalobě je tvrzeno, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobce 29.820 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že po odečtení částky, která byla žalovanému vyplacena (tj. 40.000 Kč), a částky, která byla prokazatelně žalovaným uhrazena (tj. 29.820 Kč), žalovaný dosud neuhradil částku 10.180 Kč. Soud zavázal žalovaného k úhradě dluhu v celkové výši 10.180 Kč, a to spolu s příslušenstvím, jež představuje zákonné úroky z prodlení.

12. Soud naopak zamítl žalobu co do zaplacení částky 29.820 Kč s příslušenstvím (od požadovaných 40.000 Kč byla odečtena přiznaná částka 10.180 Kč), neboť dle výpočtu soudu měla být platba žalovaného v minulosti započtena na jistinu, když vzhledem k neplatnosti Smlouvy o půjčce tato platba žalovaného neměla být započítána na úroky či poplatky, jak uvádí žalobce. Rovněž byla zamítnuta částka 3.620 Kč požadovaná jako kapitalizovaný úrok, neboť dle shora uvedených závěrů byla smlouva právě s ohledem na výši úroků posouzena jako neplatná.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce měl ve věci úspěch pouze částečný, nižší než jeho procesní neúspěch ve věci, soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení