13 C 63/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem údaje o zástupci pro zaplacení 21 280 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 3.420 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.420 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 409,84 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 8.880 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 743,43 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.083,20 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6.052,45 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úrok 23,72 % ročně z částky 9.472,45 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 13,11 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 8.880 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 907,83 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2.601,86 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6.815,68 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úrok 23,72 % ročně z částky 6.915,68 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Opatrovníkovi [příjmení] [jméno] [příjmení] se přiznává odměna za zastupování žalovaného v předmětném řízení v částce 1.884 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Okresního soudu ve Vsetíně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení 1.573 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního [anonymizováno] ve Vsetíně na nákladech řízení 311 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem doručeným soudu dne 27. 1. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal dluhu ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru, a to ze dne 12. 6. 2017 [číslo] ze dne 27. 3. 2017 [číslo] kdy obě byly uzavřeny s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO]. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 6. 2017 se do dispozice žalovaného dostaly peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit úrok ve výši 1.680 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, dále odměnu za administrativní činnost ve výši 2.400 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 4.800 Kč. Žalovaný uhradil částku 8.580 Kč. V žalobě je dále uvedena specifikace dluhu. Pokud se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 3. 2017, pak na jejím základě se do dispozice žalovaného dostaly peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úrok ve výši 1.680 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, dále odměnu za administrativní činnost 2.400 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4.800 Kč. Žalovaný uhradil částku 11.900 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu. Obě smlouvy za žalovaným byly postoupeny na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019.

2. Usnesením zdejšího soudu byl žalovanému ustanoven opatrovník pro řízení v osobě JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

3. Opatrovník se v daném sporu procesně nevyjádřil.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 12. 6. 2017 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovaným a úvěrujícím společností [právnická osoba], na základě které se do dispozice žalovaného dostala částka 12.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku 20.880 Kč sestávající z: jistina 12.000 Kč, úrok 1.680 Kč, poplatek 2.400 Kč a hotovostní inkaso splátek 4.800 Kč. Žalovaný na uvedenou smlouvu uhradil částku 8.580 Kč. Částka měla být splatná v 58 týdenních splátkách po 360 Kč. Ve své podstatě shodný úvěr byl poskytnut žalovanému již dne 27. 3. 2017, kdy s totožným úvěrujícím, společností [právnická osoba] uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru rovněž na 12.000 Kč, kdy je shodná i celková částka hrazená za úvěr 20.880 Kč. Na tuto smlouvu žalovaný uhradil celkem 11.900 Kč. Obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek na žalobce ze dne 29. 11. 2019.

5. Žalobce byl vyzván usnesením č. j. 13 C 63/2021-41 ze dne 28. 4. 2021 k tvrzení a prokázání, zda a jakým způsobem žalobkyně resp. její právní předchůdkyně posoudila schopnost spotřebitele – žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

6. Žalobce ve svém písemném podání ze dne 21. 5. 2021 v obecné rovině rozebral dikci ustanovení § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soudu byly předloženy 2 zákaznické karty, a to ze dne 11. 6. 2017, ze které se podává, že čistý příjem žalovaného je 14.875 Kč, žalovaný pracuje v [právnická osoba] jako operátor montážní linky. Jeho výdaje na bydlení činí 5.000 Kč, osobní výdaje jsou 3.000 Kč + 1.500 Kč na dítě, splátky úvěrů a zápůjček činí 1.620 Kč. Celkové výdaje jsou 11.120 Kč. Žádná z informací uvedených v kartě zákazníka není doložena. Pokud se jedná o kartu zákazníka ze dne 27. 3. 2017 pak je tady shoda v tom, že žalovaný pracuje jako operátor výroby v [anonymizována tři slova], jeho čistý příjem je 14.030 Kč, výdaje na bydlení jsou 5.000 Kč, osobní výdaje 5.000 Kč a splátky úvěrů nebo zápůjček 999 Kč. Celkové výdaje jsou 10.999 Kč. Rovněž žádná z informací uvedených v této kartě zákazníka není ověřena nebo doplněna.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

12. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

13. Pokud se jedná o vyhodnocení obou smluv o spotřebitelském úvěru, a to jak ze dne 12. 6. 2017, tak ze dne 27. 3. 2017 (když soud dodržuje souslednost smluv dle žaloby, a to pro přehlednost jednotlivých nároků) bylo zjištěno následující. Na základě každé ze smluv se do dispozice žalovaného dostaly finanční částky ve výši 12.000 Kč. V případě smlouvy ze dne 12. 6. 2017 žalovaný uhradil celkově 8.580 Kč, u smlouvy ze dne 27. 3. 2017 žalovaný uhradil 11.900 Kč. Pokud se však jedná o posouzení úvěruschopnosti žalovaného jakožto spotřebitele, a to právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], která vyplývá ze dvou karet zákazníka, tak lze uvést, že sice byl žalovaný dotazován na své příjmové a výdajové možnosti, avšak žádná ze skutečností uvedených v obou kartách není ověřena. Není tedy podloženo, jakého čistého příjmu žalovaný u svého zaměstnavatele dosahoval, a to za jaké předchozí období, když v rozdílu 3 měsíců od uzavření jednotlivých smluv jsou odlišnosti ve zjištěných příjmech. Rovněž pokud se týká výdajů, tak jsou zde uvedeny výdaje na bydlení 5.000 Kč, aniž by byly ověřeny. U osobních výdajů je v kartě zákazníka ze dne 11. 6. 2017 uvedeno, že tyto sestávají z 3.000 Kč (tento výdaj nedosahuje ani životního minima dle zákona o životním minimu) a dále jsou zde osobní výdaje uvedené na dítě ve výši 1.500 Kč. V kartě zákazníka ze dne 26. 3. 2017 pak výdaje na dítě zcela absentují a jsou zde uvedeny pouze osobní výdaje ve výši 5.000 Kč. Rovněž se liší splátky úvěrů, v kartě zákazníka ze dne 26. 3. 2017, kde je splátka úvěru 999 Kč a v kartě zákazníka ze dne 11. 6. 2017 částka 1.620 Kč. Za uvedeného stavu věci tak byly vyhodnoceny obě smlouvy o spotřebitelském úvěru jako neplatné, neboť posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo provedeno řádně dle intencí zákona č. 257/2016 Sb. a rovněž rozsáhlé judikatury. Pokud se tedy na základě předmětných smluv do dispozice žalovaného dostala dvakrát finanční částka ve výši 12.000 Kč, je tato platba vyhodnocena jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Pokud tedy na smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 6. 2017 žalovaný uhradil 8.580 Kč, zbývá uhradit ještě 3.420 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení a kapitalizovaným úrokem z prodlení (od částky 12.000 Kč bylo odečteno zaplacených 8.580 Kč). Ostatní částky uvedené ve výrokové části II. tohoto rozsudku byly zamítnuty, a to právě s odkazem na neplatnost smluvních ujednání (od požadované částky 12.300 Kč byla odečtena přiznaná částka 3.420 Kč), zamítnuta tedy byla částka 8.880 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení a zákonný úrok z prodlení z částky 6.052,45 Kč běžící od 30. 11. 2019 do zaplacení ve výši 9 % ročně a dále byly zamítnuty kapitalizovaný úrok ve výši 3.083,20 Kč a smluvní úrok 23,72 % ročně z částky 9.472,45 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

14. Pokud se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 3. 2017, pak žalovaný uhradil celkem částku 11.900 Kč a žalovanému tak zbývá uhradit v rámci bezdůvodného obohacení 100 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení a kapitalizovaného úroku z prodlení (z částky 100 Kč za období 15. 5. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 13,11 Kč). Naopak ostatní částky uvedené ve výrokové části IV. byly zamítnuty (od požadovaných 8.980 Kč bylo odečteno přiznaných 100 Kč), dále zbývající kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení nepřiznaný výrokem III., dále kapitalizovaný úrok ve výši 2.601,86 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6.815,68 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a smluvní úrok 23,72 % ročně z částky 6.915,68 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch žalobce je nižší než jeho neúspěch (neúspěch žalobce je 83,5 %, jeho úspěch 16,5 %). Vzhledem k tomu, že žalovanému prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly, bylo soudem rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

16. Soudem bylo dále rozhodnuto o přiznání odměny opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení] (pouze za převzetí věci, neboť procesně se opatrovník ve věci nikterak nevyjádřil), a to v částce 1.884 Kč, kdy opatrovníkovi byl přiznán 1 úkon právní pomoci ve výši 1.584 Kč (od odměny 1.980 Kč bylo odečteno 20 % dle § 12a odst. 1 advokátního tarifu, tj. 396 Kč) a režijní paušál ve výši 300 Kč. Tato odměna bude proplacena z rozpočtových prostředků soudu.

17. Vzhledem k tomu, že soudu přiznáním a následným vyplacením odměny opatrovníka vznikly náklady státu, postupoval soud podle § 148 o. s. ř. a tyto náklady státu byly rozděleny dle (ne) úspěšnosti na oba účastníky sporu tj. žalobce a žalovaného. Žalobcův neúspěch ve věci činil 83,5 %, je tedy povinen uhradit z celkových nákladů státu (odměna opatrovníka) 1.573 Kč, neúspěch žalovaného ve věci činil 16,5 %, je tedy povinen uhradit z celkových nákladů státu 311 Kč.