13 C 7/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bez aktuálního pobytu na území ČR zastoupený opatrovníkem údaje o zástupci pro zaplacení 23 695,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 14.000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.347,40 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14.000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 9.695,80 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 35,91 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4.872 Kč, úrok 29 % ročně z částky 14.000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

IV. Opatrovníkovi příjmení jméno příjmení se přiznává odměna za zastupování žalovaného ve výši 1.888 Kč, která bude vyplacena z účtu Okresního soudu ve Vsetíně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení 944 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem doručeným soudu dne 27. 11. 2020 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dluhu z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 20. 9. 2017, kterou uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba, a na jejímž základě bylo žalovanému vyplaceno 14.000 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Do postoupení pohledávky žalovaný neuhradil nic.

2. V dané věci se jedná o řízení s mezinárodním prvkem, když žalovaný je slovenským státním příslušníkem. V dané věci je dána příslušnost soudu České republiky k rozhodování věci, a to dle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech za situace, že v dané věci byla uzavřena smlouva o poskytování finančních služeb a tyto finanční služby byly poskytnuty na území ČR.

3. Usnesením zdejšího soudu č. j. 13 C 7/2021-47 ze dne 1. 4. 2021 byl žalovanému ustanoven opatrovníkem pro řízení JUDr. jméno příjmení, advokát. Opatrovník se ve věci procesně nevyjádřil.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 20. 9. 2017 byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi poskytovatelem úvěru právnická osoba a žalovaným, na základě které se do dispozice žalovaného dostalo 14.000 Kč; žalovaný se dále zavázal poskytovateli úvěru uhradit poplatek ve výši 12.283 Kč sestávající z: úrok 2.504 Kč, částka za zpracování, doručení a flexibilní splácení 3.888 Kč, částka za administrativní činnost a komfortní splácení 5.891 Kč. Celkovou částku 26.283 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 439 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 382 Kč. Žalovaný na dluh neuhradil ničeho. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, a to na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z téhož dne. Následně byl žalovaný dopisem ze dne 23. 4. 2020 vyzván předžalobní upomínkou k úhradě dluhu.

5. Usnesením č. j. 13 C 7/2021-24 ze dne 21. 1. 2021 byl žalobce vyzván nechť tvrdí a prokazuje, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Ve svém písemném podání doručeném soudu dne 16. 2. 2021 žalobce prostřednictvím svého právního zástupce sdělil, že právní předchůdce žalobce společnost právnická osoba splnil svou zákonnou povinnost dle § 84 – 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Ze zákaznické karty ze dne 20. 9. 2017 se podává, že právní předchůdce žalobce ověřil před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy – neurčito, potvrzení o příjmu. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Soudu byla předložena zákaznická karta ze dne 20. 9. 2017, ze které se podává, že žalovaný pracuje jako dělník u anonymizována dvě slova jeho čistý příjem je 23.320 Kč, nemá jiné externí splátky, ani interní splátky a odhadované měsíční výdaje žadatele činí 3.800 Kč. U ověřených dokumentů je zaškrtnuta pracovní smlouva – 2. 5. 2017, neurčito a potvrzení o příjmu 18. 9. 2017 vystaveno. Žádné listiny prokazující skutečnosti uvedené v zákaznické kartě nejsou soudu doloženy.

6. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.

11. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Pokud se jedná o vyhodnocení úvěru ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud uvádí následující.

12. Jak vyplynulo z provedeného dokazování před uzavřením smlouvy o zápůjčce ze dne 20. 9. 2017, měl právní předchůdce žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, a to dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo pouze tvrzeno, nikoliv prokázáno, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Žádná ze skutečností, která je uvedena v zákaznické kartě, není prokázána, je pouze tvrzena. Za tohoto stavu věci pak nelze uzavřít, že by byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, jakožto spotřebitele. Za tohoto stavu věci je tak smlouva o zápůjčce vyhodnocena jako neplatná a finanční plnění, které se žalovanému na jejím základě dostalo je vyhodnoceno jako bezdůvodné obohacení. Pokud je tvrzeno (a v řízení to nebylo zpochybněno), že žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, je žalobci přiznáno: 14.000 Kč, které je vyhodnoceno jako bezdůvodné obohacení na straně žalobce, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.347,40 Kč, což představuje zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14.000 Kč za dobu od 30. 1. 2018 do 20. 1. 2020 (nesprávně je požadováno o 35,91 Kč navíc) a dále byly přiznány zákonné úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky 14.000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Veškeré ostatní nároky žalobce byly zamítnuty, neboť tyto lze přiznat pouze v případě, pokud by smlouva o zápůjčce byla vyhodnocena jako platná. Zamítnuty tak byly nároky žalobce uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku včetně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 35,91 Kč, neboť jak je uvedeno shora výpočet kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení, jak je uvedeno v žalobě a následně požadován v žalobním petitu není správný.

13. Vzhledem ke skutečnosti, že poměr úspěchu a neúspěchu ve věci žalobce je téměř totožný, bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

14. Výrokem III. byla přiznána odměna za zastupování žalovaného opatrovníkovi, který byl ustanoven soudem. Opatrovníkovi byl přiznán 1 úkon a 1 režijní paušál dle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to po odečtení 20 % dle § 12a advokátního tarifu (úkon ve výši 2.060 Kč + 1 režijní paušál 300 Kč, odečteno 20 % 472 Kč, přiznáno 1.888 Kč). Vzhledem ke skutečnosti, že soud neměl k dispozici informace týkající se registrace advokáta, jakožto plátce DPH, nebyly přiznány další možné částky, a to i s ohledem na procesní nevyjádření se opatrovníka ve věci.

15. O povinnosti žalobce uhradit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně částku 944 Kč bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 za situace, kdy soud musel ustanovit opatrovníka pro řízení v osobě advokáta a přiznat a následně vyplatit náklady řízení ve výši 1.888 Kč. Vzhledem k procesnímu úspěchu a neúspěchu ve věci je žalobce povinen uhradit jednu polovinu těchto nákladů ve výši 944 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.