13 C 79/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem ve SR anonymizována dvě slova , PSČ anonymizováno , Slovenská republika pro zaplacení 23 844,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8.715 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.364,26 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8.715 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit částku 7.052,94 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1.790,21 Kč, úrok 29 % ročně z částky 8.715 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.156 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 762,77 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3.156 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit částku 4.920,37 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1.770,26 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1.716,65 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok 29 % ročně z částky 4.872,65 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem doručeným soudu dne 30. 3. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dluhu z titulu uzavřených smluv o zápůjčce [číslo] ze dne 16. 3. 2018 a [číslo] ze dne 15. 12. 2017. Obě smlouvy uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 3. 2018 bylo žalovanému poskytnuto 9.000 Kč, žalovaný uhradil 285 Kč. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 15. 12. 2017 bylo žalovanému poskytnuto 7.000 Kč. Žalovaný uhradil 3.844 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. V dané věci se jedná o řízení s mezinárodním prvkem, když žalovaný je slovenským státním příslušníkem, nyní bez zjištěného pobytu na území České republiky. V dané věci je dána příslušnost soudu České republiky k rozhodování věci, a to dle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a to za situace, kdy v době uzavření obou smluv o zápůjčce byly poskytovány finanční služby a tyto byly poskytovány na území ČR.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] dne 19. 3. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které mu byly vyplaceny finanční prostředky ve výši 9.000 Kč. Mezi stranami byl dále sjednán poplatek za zápůjčku ve výši 8.075 Kč, který sestává z: úrok 1.610 Kč, částka za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 3.812 Kč a částka za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 2.653 Kč. Celkovou částku 17.075 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 285 Kč (poslední splátka měla činit 260 Kč). Na tuto smlouvu o zápůjčce žalovaný uhradil celkem 285 Kč.

5. Dne 15. 12. 2017 žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce, na základě které mu bylo poskytnuto 7.000 Kč a mezi stranami byl sjednán poplatek ve výši 5.330 Kč, který sestává z: úrok 932 Kč, částka za zpracování, doručení a flexibilní splácení 2.194 Kč a částka za administrativní činnost a komfortní splácení 2.204 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit dluh ve 45 týdenních splátkách po 274 Kč. Na tuto smlouvu o zápůjčce žalovaný uhradil 3.844 Kč.

6. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou k plnění a k úhradě dluhů.

7. Usnesením zdejšího soudu č. j. 13 C 79/2021-41 ze dne 3. 6. 2021 byl žalobce vyzván, nechť tvrdí a prokazuje, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobce posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (v obou případech), a to dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Ve svém písemném podání doručeném soudu dne 28. 6. 2021 žalobce prostřednictvím svého právního zástupce sdělil, že jeho právní předchůdce jako poskytovatel zápůjčky splnil svou zákonnou povinnost dle § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Ze zákaznické karty se podává, že právní předchůdce žalobce ověřil před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy, výplatních pásek. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Soudu byly předloženy zákaznické karty ze dne 15. 12. 2017 a 19. 3. 2018. Ze zákaznické karty ze dne 15. 12. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný pracuje jako dělník u [anonymizována dvě slova], jeho čistý příjem je 7.723 Kč, odhadované měsíční výdaje žadatele činí 2.300 Kč. V listině je uvedeno – ověřené dokumenty – pracovní smlouva 19. 9. 2017 – 30. 6. 2018, 3 x výplatní pásky 9, 10, 11/2017. Žádná ze skutečností uvedených v zákaznické kartě není doložena listinnými důkazy. Ze zákaznické karty ze dne 19. 3. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný pracuje jako dělník u [právnická osoba], jeho čistý příjem činí 10.316 Kč, interní splátky činí 1.000 Kč a odhadované měsíční výdaje 2.300 Kč. V listině je dále uvedeno ověřené dokumenty – pracovní smlouva – 28. 12. 2017 až 28. 12. 2018, 3 výplatní pásky 12/2017, 1, 2/2018. Žádná ze skutečností není rovněž doložena listinnými důkazy.

8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.

14. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

15. Pokud se jedná o vyhodnocení jednotlivých smluv o zápůjčce, a to ze dne 16. 3. 2018 a 15. 12. 2017 (když soud zachovává pořadí uvedených smluv ve shodě s žalobou a žalobním petitem) je třeba uvést následující. V každé z předložených zákaznických karet byly příjmy a výdaje žalovaného pouze tvrzeny nebyly prokázány. V zákaznické kartě ze dne 19. 3. je tvrzen čistý příjem žalovaného, není však prokázán. Odhadované měsíční výdaje jsou uvedeny v částce 2.300 Kč, což je hluboko pod částkou životního minima, která vyplývá ze zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu ve znění platném a účinném ke dni sepisu smlouvy. Dle § 2 zákona je stanoveno, že částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3.410 Kč. Za jednotlivce se pro účely tohoto zákona považuje osoba, která není společně posuzována s jinými osobami uvedenými v § 4. Dle § 1 citovaného zákona je životní minimum minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Životní minimum ani existenční minimum nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení. V tomto směru tak lze mít zjištěné výdaje v kartě zákazníka – žalovaného za nedostatečné, neboť výdaje jsou uvedeny pod hranicí životního minima. Stejná skutečnost je pak uvedena v zákaznické kartě ze dne 15. 12. 2017, když u obou zákaznických karet je třeba dojít k závěru, že žalovaný musel mít ještě jiné výdaje, než„ odhadované měsíční výdaje žadatele ve výši 2.300 Kč“, a to např. výdaje na bydlení, ošacení, hygienu, léky apod., a to navíc za situace, kdy se navíc jednalo o slovenského státního příslušníka, který v ČR neměl trvalý pobyt. Rovněž lze rozporovat závěry uvedené v zákaznických kartách týkajících se ověřených dokumentů, kdy v zákaznické kartě ze dne 15. 12. 2017 se uvádí, že byla předložena pracovní smlouva (zřejmě na dobu určitou od 19. 9. 2017 do 30. 6. 2018) a v zákaznické kartě ze dne 19. 3. 2018 se uvádí, že pracovní smlouva byla uzavřena na dobu od 28. 12. 2017 do 28. 12. 2018, tzn. obě pracovní smlouvy se částečně překrývají, přičemž nelze předpokládat, že by žalovaný u jednoho zaměstnavatele měl dvě pracovní smlouvy. Za tohoto stavu věci tak byly obě smlouvy o zápůjčce vyhodnoceny jako neplatné a na vyplacenou zápůjčku, resp. spotřebitelský úvěr je třeba nahlížet jako na bezdůvodné obohacení. Žalovanému se na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 19. 3. 2018 (v žalobě je nesprávně uvedeno 16. 3. 2018) dostaly finanční prostředky ve výši 9.000 Kč. Pokud žalovaný uhradil 285 Kč, je třeba přiznat žalobci, jakožto právnímu nástupci úvěrujícího [právnická osoba], 8.715 Kč, a to společně s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení a zákonnými úroky z prodlení. Naopak byla zamítnuta částka 7.052,94 Kč (žalobou je požadováno 15.767,94 Kč, odečteno je přiznaných 8.715 Kč). Výrokem II. pak byly zamítnuty další nároky žalobce týkající se zejména požadovaných smluvních úroků a kapitalizovaných úroků, neboť tyto lze přiznat pouze v případě platně sjednaného závazku. Pokud se jedná o smlouvu o zápůjčce ze dne 15. 12. 2017, pak na jejím základě se do dispozice žalovaného dostaly finanční prostředky ve výši 7.000 Kč. Žalovaný uhradil 3.844 Kč. Žalobci je tak přiznáno 3.156 Kč jako rozdíl mezi těmito částkami, a to včetně kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení a zákonných úroků z prodlení jdoucích z přiznané částky 3.844 Kč, počínaje od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně. Naopak výrokem IV. byly zamítnuty částky, které žalobci nepřísluší, a to 4.920,37 Kč (od požadovaných 8.076,37 Kč bylo odečteno přiznaných 3.156 Kč), dále kapitalizované úroky a smluvní úroky ve výši 29 % ročně z požadovaných částek, a to včetně zákonného úroku z prodlení (který reflektuje částečně přiznané zákonné úroky z prodlení uvedené ve výroku III. tohoto rozsudku), neboť rovněž tyto částky lze přiznat pouze v případě platně sjednaného závazku.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy poměr úspěchu a neúspěchu ve věci žalobce je téměř totožný. Za tohoto stavu věci bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.