13 C 80/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného obec trvale bytem v SR: anonymizováno číslo , příjmení jméno , anonymizováno zastoupený opatrovníkem údaje o zástupci pro zaplacení 20 091,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6.980 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6.980 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.045,18 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen žalobci částku 6.367,60 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 101,32 Kč, kapitalizovaný úrok 1.603,51 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 560,03 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok 29 % ročně z částky 7.540,03 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.405 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2.405 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 360,12 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 4.338,97 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 271,68 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1.539,67 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1.750,04 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok 29 % ročně z částky 4.155,04 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Opatrovníkovi [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátovi se přiznává odměna za zastupování žalovaného ve výši 4.481,84 Kč, která mu bude proplacena z rozpočtových prostředků Okresního soudu ve [obec] do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení 2.388,82 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení 2.093,02 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem doručeným soudu dne 30. 3. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dluhu z titulu dvou uzavřených smluv o zápůjčce, a to [číslo] ze dne 7. 3. 2018 a [číslo] ze dne 6. 12. 2017, kdy obě byly uzavřeny mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 7. 3. 2018 bylo žalovanému poskytnuto 8.000 Kč, žalovaný uhradil celkem 1.020 Kč. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 12. 2017 bylo žalovanému poskytnuto 6.000 Kč, žalovaný zaplatil 3.595 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu. Obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek na žalobce, a to smlouvou ze dne 20. 1. 2020.

2. Usnesením zdejšího soudu č. j. 13 C 80/2021-77 ze dne 16. 12. 2021 byl žalovanému ustanoven opatrovník pro řízení JUDr. [jméno] [příjmení], advokát.

3. Opatrovník navrhoval, aby žaloba byla zamítnuta s tím, že žalobce nedostatečně posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, nezjistil si dostatek potřebných informací a ověřených informací dle ustanovení § 84 – 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalovanému nebylo řádně doručeno oznámení o postoupení pohledávky a žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby. Žalovaný má rovněž za to, že úrok 29 % ročně je v rozporu s dobrými mravy.

4. Žalobce ve své replice ze dne 8. 3. 2022 uvádí, že požadovaná výše úroků a nákladů není v rozporu s dobrými mravy, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 47/2002 ze dne 4. 3. 2002, které uvádí:„ V rozporu s dobrými mravy nemůže být ujednání smluvních úroků poskytnutých podle § 658 o. z. Smluvní úroky představují odměnu za poskytnutou půjčku.“ Dále poukazuje na to, že nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček. Lze připustit, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Žalobce dále poukazuje na to, že pohledávky za žalovaným z titulu předmětných smluv byly na žalobce postoupeny na základě smlouvy o postoupení uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem, pohledávky byly specifikovány v seznamu pohledávek, který byl přílohou. Žalobce tedy nabyl pohledávku se všemi právy a povinnostmi. Žalobce dále anoncoval svoji ochotu přistoupit na úhradu dlužné částky v pravidelných měsíčních splátkách minimálně po 1.300 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek.

5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 7. 3. 2018 poskytl [právnická osoba] žalovanému zápůjčku ve výši 8.000 Kč; za poskytnutí zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit poplatek 7.233 Kč, který sestává z: úrok 1.431 Kč, částka za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 3.444 Kč, částka za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 2.358 Kč. Celkovou částku 15.233 Kč se žalovaný zavázal uhradit formou 60 splátek po 254 Kč s tím, že poslední splátka činí 247 Kč, RPSN byla sjednána ve výši 246,19 % ročně. Na tuto smlouvu o zápůjčce žalovaný uhradil celkem 1.020 Kč, což vyplývá z tabulky umoření vyhotovené 27. 1. 2020. Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 6. 12. 2017 poskytl [právnická osoba] žalovanému částku 6.000 Kč; za poskytnutí zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit poplatek v částce 4.640 Kč, který sestává z: úrok 799 Kč, částka za zpracování, doručení a flexibilní splácení 1.952 Kč, částka za administrativní činnost a komfortní splácení 1.889 Kč. Celkovou částku 10.640 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 45 týdenních splátkách po 237 Kč s tím, že poslední splátka činí 212 Kč, RPSN byla sjednána na 323,20 % ročně. Na tuto smlouvu o zápůjčce žalovaný uhradil celkem 3.595 Kč, což vyplynulo rovněž z tabulky umoření ze dne 27. 1. 2020. Obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] ze dne 20. 1. 2020, kdy obě pohledávky jsou uvedeny v seznamu postoupených pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, následně byl žalovaný dopisem ze dne 28. 1. 2021 vyzván předžalobní výzvou k plnění dluhu.

6. K výzvě soudu týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce podal dne 14. 10. 2021 své vyjádření, dle něhož právní předchůdce žalobce postupoval dle § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalobce poukazuje na pracovní poměr žalovaného na dobu neurčitou jako dělník ve společnosti [právnická osoba] s tím, že žalovaný nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a nemá úvěr z kreditní karty, ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši jeho příjmu a výši jeho zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku je dostatečná. Soudu byla doložena zákaznická karta ze dne 7. 3. 2018, ze které vyplývá adresa v ČR, na kterou bylo žalovanému doručováno ([ulice a číslo], [obec]), dále informace, že žalovaný pracuje jako dělník u zaměstnavatele [právnická osoba] se sídlem [adresa], jeho čistý příjem je 14.835 Kč, interní splátky 1.000 Kč měsíčně a odhadované měsíční výdaje žadatele 2.300 Kč měsíčně. U ověřených dokumentů je uvedeno pracovní smlouva od 1. 9. 2017 na neurčito a 3 výplatní pásky za leden 2018 a listopad a prosinec 2018, žádná z uvedených listin však není součástí spisového materiálu. U zákaznické karty ze dne 6. 12. 2017 jsou uvedeny totožné informace (dělník u [právnická osoba]), čistý příjem žadatele je uveden 7.933 Kč + 453 Kč. Externí a interní splátky 0 Kč a odhadované měsíční výdaje 2.100 Kč. U ověřených dokumentů je uvedena pracovní smlouva ze dne 29. 7. 2017 do 30. 6. 2018 a zaškrtnuty 3 výplatní pásky s uvedením 10, 9 2017, rovněž žádná z těchto listin není součástí spisového materiálu.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

12. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

13. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] [anonymizováno] 2 smlouvy o zápůjčce, a to 7. 3. 2018 a dne 6. 12. 2017. U žádné z těchto zápůjček nepostupoval právní předchůdce žalobce ve smyslu ustanovení § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru tak, aby s odbornou péčí byla úvěruschopnost žalovaného posouzena. Ze zákaznických karet vyplývají pouze zaměstnání žalovaného, přičemž žádná z listin, která by věrohodnost údajů ověřila, není součástí spisu. Soud tak poukazuje zejména na absenci pracovních smluv, výplatních pásek i dalších skutečností týkajících se např. výdajů. U výdajové stránky, kde se uvádí osobní výdaje žalovaného ve výši 2.100 a 2.300 Kč nutno odkázat, mj. na zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, které jasně stanovuje částky životního minima jednotlivce měsíčně, kdy životním minimem je minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Životní minimum ani existenční minimum nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení. V tomto směru tak lze mít zjištěné výdaje v kartě zákazníka za naprosto nedostatečné, neboť výdaje jsou uvedeny ještě pod hranicí životního minima a není vůbec počítáno ani s výdaji na bydlení, hygienu apod. Za tohoto stavu věci byly tak obě smlouvy o zápůjčce vyhodnoceny jako neplatné, neboť právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí a výdajovou a příjmovou stránku žalovaného neposoudil řádně. Vzhledem k těmto skutečnostem pak žalobci jakožto právnímu nástupci původního věřitele náležejí pouze částky vyhodnocené jako bezdůvodné obohacení. Pokud se na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 7. 3. 2018 do dispozice žalovaného dostala částka 8.000 Kč a žalovaný uhradil 1.020 Kč, náleží žalobci dosud neuhrazená částka 6.980 Kč, a to společně s poměrnou částí kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení (1.045,18 Kč z požadovaných 1.146,50 Kč). Ostatní nároky (6.367,60 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 101,32 Kč, smluvní úrok, kapitalizovaný úrok a zákonný úrok z prodlení jdoucí nad rámec přiznaných 6.980 Kč za období od 21. 1. 2020 do zaplacení) byl zamítnut, neboť tyto částky je možno přiznat pouze v případě platně uzavřené smlouvy o zápůjčce.

14. Pokud se týká smlouvy ze dne 6. 12. 2017, pak na jejím základě se do dispozice žalovaného dostala částka 6.000 Kč, žalovaný uhradil 3.595 Kč. Rovněž z titulu bezdůvodného obohacení tak žalobci náleží 2.405 Kč, a to se zákonnými úroky z prodlení a poměrnou částí požadovaných kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení (360,12 Kč). Rovněž ostatní částky uvedené ve výroku IV. byly zamítnuty, neboť tyto by bylo možno přiznat pouze, pokud by uvedené smlouvy o zápůjčce byly vyhodnoceny jako platné.

15. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (dle § 142 odst. 2 o. s. ř.) za situace, kdy žalobce měl úspěch co do 46,7 %, žalovaný co do 53,3 %, přičemž žalovanému vzhledem k jeho procesní nečinnosti žádné náklady řízení nevznikly.

16. O přiznání odměny ustanovenému opatrovníkovi žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] bylo rozhodováno podle § 151 odst. 2 o. s. ř.; opatrovníkovi náleží dva úkony právní pomoci dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. s tím, že je nutno odečíst dle § 12a advokátního tarifu 20 % (2 úkony po 1.940 Kč, tj. 3.880 Kč mínus 20 % - 776 Kč), tj. 3.104 Kč, dále 2 režijní paušály po 300 Kč a DPH 21 % - 777,84 Kč. Celkové náklady opatrovníka činí 4.481,84 Kč, které budou vyplaceny po právní moci tohoto rozsudku do 30 dnů z rozpočtových prostředků Okresního soudu ve Vsetíně.

17. Dle § 148 odst. 1 má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Náklady řízení státu tak spočívají ve vynaložené odměně za opatrovníka ve výši 4.481,84 Kč. Pokud měl žalobce úspěch co do 46,7 % a neúspěch 53,3 %, je jeho povinností uhradit 53,3 % nákladů těchto řízení, což je 2.388,82 Kč. Pokud měl žalovaný úspěch 53,3 % je povinen uhradit státu 46,7 % nákladů, které stát vynaložil, tj. 2.093,02 Kč. U obou účastníků je stanovena povinnost uhradit tyto náklady do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.