13 C 95/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 63 128,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 26.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 26.000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3.301,64 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 18.751,04 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 52,36 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.183,56 Kč, úrok 29 % ročně z částky 26.000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7.800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7.800 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 1.215,20 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 10.577,80 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 535,92 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.165,54 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3.269,39 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok 29 % ročně z částky 11.069,39 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Opatrovníkovi příjmení jméno příjmení se přiznává odměna za zastupování žalovaného ve výši 6.336 Kč, která mu bude proplacena z účtu Okresního soudu ve Vsetíně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení 2.946 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení 3.390 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem doručeným soudu dne 30. 3. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dlužných částek z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 2. 2018 číslo smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 12. 2017 číslo které byly obě uzavřeny s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba Na základě smlouvy ze dne 21. 2. 2018 se do dispozice žalovaného dostalo v hotovosti 26.000 Kč, žalovaný neuhradil ničeho. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu. Na základě smlouvy ze dne 6. 12. 2017 se v hotovosti do dispozice žalovaného dostalo 14.000 Kč, žalovaný uhradil celkem 6.200 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci i tohoto dluhu.

2. Usnesením zdejšího soudu č. j. 13 C 95/2021-56 ze dne 17. 3. 2022 byl žalovanému ustanoven opatrovník v osobně advokáta Mgr. jméno příjmení.

3. Opatrovník se ve věci procesně vyjádřil tak, že žalobce neprokázal, že by jeho právní předchůdce dodržel postup uvedený v § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018-77, a sice:„ Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele.“ Opatrovník dále namítá sjednanou výši úrokové sazby 29 % v rozporu s dobrými mravy, dále uvedl, že mezi oběma smlouvami je velmi krátký časový úsek, tj. již toto počínání žalovaného mělo být vyhodnoceno jako rizikové a nejméně v případě druhého nároku mělo být postupováno při sjednání úvěru obezřetně. Nelze tedy přisvědčit argumentaci žalobce, že postupoval při sjednávání nejméně druhého úvěru obezřetně a dodržel své povinnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že 6. 12. 2017 byla sjednána smlouva o zápůjčce (spotřebitelském úvěru) mezi právnická osoba a žalovaným, na základě které se do dispozice žalovaného dostala v hotovosti částka 14.000 Kč; žalovaný se zavázal uhradit celkový poplatek ve výši 12.283 Kč, který sestává z: úrok 2.504 Kč, částka za zpracování, doručení a flexibilní splácení 3.888 Kč, částka za administrativní činnost a komfortní splácení 5.891 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 60 týdenních splátek po 439 Kč s tím, že poslední splátka činila 382 Kč. Žalovaný na tento úvěr uhradil celkem 6.200 Kč, což vyplynulo z tabulky umoření vyhotovené dne 27. 1. 2020. Další smlouvou o zápůjčce (spotřebitelském úvěru) uzavřenou mezi týmiž osobami se do dispozice žalovaného dostala částka 26.000 Kč v hotovosti, žalovaný se zavázal uhradit poplatek za zápůjčku ve výši 20.988 Kč, a to: úrok 6.372 Kč, částku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 8.888 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 5.728 Kč. Celkovou částku 46.988 Kč se žalovaný zavázal uhradit po 18 splátkách ve výši 2.611 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 2.601 Kč. Na tento spotřebitelský úvěr žalovaný neuhradil ničeho, což vyplynulo z tabulky umoření ze dne 27. 1. 2020. Obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, což bylo žalovanému oznamováno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalovaný byl vyzván předžalobní výzvou k plnění k úhradě dluhu.

5. K výzvě soudu týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jakožto spotřebitele, žalobce sdělil ve svém písemném podání ze dne 21. 7. 2021, že právní předchůdce žalobce společnost právnická osoba s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětných smluv o zápůjčce. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Žalobce odkazuje na zákaznické karty ze dne 21. 2. 2018 a ze dne 6. 12. 2017, poukazuje na pracovní smlouvu, výplatní pásky s tím, že z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku si ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Pokud se jedná o jednotlivé zákaznické karty, tak v zákaznické kartě ze dne 6. 12. 2017 je uvedeno, že žalovaný je nájemník, nejvyšší dosažené vzdělání je učňovské, je ženatý, důvodem zápůjčky jsou svátky. Žalovaný pracuje jako dělník u právnická osoba, jeho čistý příjem je 9.428 Kč, v rámci běžných měsíčních výdajů je u externích splátek a interních splátek uvedeno 0 Kč, odhadované měsíční výdaje jsou 2.600 Kč, v textu karty je uvedeno, že byly ověřeny dokumenty pracovní smlouva od 1. 9. 2017 do 30. 6. 2018 a 3 výplatní pásky (dále v textu je uvedeno pouze za měsíce říjen a září 2017). V zákaznické kartě ze dne 21. 2. 2018 je uvedeno, že žalovaný dále pracuje jako dělník u právnická osoba, jeho čistý příjem je 15.333 Kč, další čisté příjmy domácnosti 14.330 Kč, celkem tedy příjmy 29.663 Kč. V běžných měsíčních výdajích jsou externí splátky uvedeny 0, interní splátky 2.000 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele 2.300 Kč. U pracovní smlouvy je uvedeno, že tato je od 1. 8. 2017 na dobu neurčitou a že byly předloženy 3 výplatní pásky za měsíce listopad a prosinec 2017 a leden 2018. Žádná z informací uvedených v zákaznických kartách není doložena jakýmikoliv doklady.

6. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

11. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

12. Jak vyplynulo z provedeného dokazování mezi právním předchůdcem žalobce právnická osoba anonymizováno a žalovaným byly uzavřeny 2 smlouvy o zápůjčce, resp. o spotřebitelském úvěru, kdy na základě smlouvy ze dne 6. 12. 2017 bylo žalovanému vyplaceno 14.000 Kč, žalovaný uhradil celkem 6.200 Kč. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 2. 2018 bylo žalovanému uhrazeno celkem 26.000 Kč v hotovosti, žalovaný na tuto smlouvu uhradil 0 Kč. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze uvedené smlouvy o zápůjčce hodnotit jako platné za situace, kdy bylo povinností právního předchůdce žalobce s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žadatele – žalovaného. Z obou zákaznických karet, které byly soudu předloženy, vyplývá, že jsou pouze tvrzeny příjmy žalovaného, přičemž dne 6. 12. 2017 měl mít žalovaný příjem 9.428 Kč a o dva měsíce později, tedy 21. 2. 2018 byly příjmy žalovaného 15.333 Kč + byly připočteny další čisté příjmy domácnosti 14.330 Kč, ačkoliv zaměstnavatel žalovaného je zcela totožný, tj. právnická osoba, kdy žalovaný měl pracovat jako dělník. V kartě zákazníka ze dne 6. 12. 2017 bylo uvedeno, že pracovní smlouva spotřebitele je od 1. 9. 2017 do 30. 6. 2018 a v kartě zákazníka ze dne 21. 2. 2018 je uvedeno, že pracovní smlouva byla uzavřena od 1. 8. 2017 na dobu neurčitou. Je tedy zcela zřejmé, že údaje, které byly sepsány cca dva měsíce po sobě, nemohly vycházet z reálných podkladů, soudu nebyly předloženy ani pracovní smlouvy, ani výplatní pásky, v rámci kterých by bylo možno alespoň rámcově usoudit na příjmy žadatele o úvěr. Pokud se týká běžných měsíčních výdajů, pak tyto jsou v kartě zákazníka ze dne 6. 12. 2017 uvedeny v částce 2.600 Kč a v kartě zákazníka ze dne 21. 2. 2018 v částce 2.300 Kč. V tomto směru lze právnímu předchůdci žalobce, resp. žalobci vytknout, že vůbec nemohl postupovat při posuzování výdajů žalovaného dle reálných výdajů, natož dle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, za situace, kdy částka životního minima jednotlivce v každém jednotlivém případě činí 3.410 Kč v době sepisu smluv, přičemž životní minimum dle tohoto zákona nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení. Je tedy otázkou, kolik reálně činily běžné měsíční výdaje žalovaného, tuto skutečnost se žalobci nepodařilo vůbec vysvětlit ani podložit důkazy. Za tohoto stavu věci tak soud obě smlouvy o zápůjčce hodnotí jako neplatně uzavřené. Veškeré platby, které se na základě jejich uzavření dostaly do dispozice žalovaného, lze hodnotit pouze jako bezdůvodné obohacení. Pokud tedy na základě smlouvy ze dne 6. 12. 2017 se do dispozice žalovaného dostalo 14.000 Kč a žalovaný uhradil 6.200 Kč, lze přiznat žalobci z titulu bezdůvodného obohacení 7.800 Kč, a to včetně zákonných úroků z prodlení a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení (v částce 1.215,20 Kč, a to z částky 7.800 Kč za období od 22. 3. 2018 do 20. 1. 2020). Ostatní nároky žalobce byly zamítnuty, jak je uvedeno ve výrokové části IV. tohoto rozsudku, neboť tyto platby by bylo možno přiznat pouze za situace, kdyby sjednaná smlouva o zápůjčce ze dne 6. 12. 2017 byla shledána a vyhodnocena jako platná.

13. Pokud se jedná o smlouvu o zápůjčce ze dne 21. 2. 2018, pak žalovanému bylo vyplaceno 26.000 Kč, žalovaný neuhradil ničeho. Žalobci proto jakožto právnímu nástupci úvěrujícího bylo přiznáno 26.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení a kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 3.301,64 Kč, když se jedná o správný výpočet kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení z dlužné částky 26.000 Kč za období od 23. 8. 2018 do 20. 1. 2020. Ostatní nároky žalobce byly zamítnuty, jak je uvedeno ve výrokové části II. tohoto rozsudku, neboť tyto by bylo možno přiznat pouze tehdy, pokud by sjednaná smlouva o zápůjčce byla vyhodnocena jako platná.

14. O nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy úspěch žalobce byl téměř totožný jako jeho neúspěch. Za tohoto stavu věci tak soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

15. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovanému byl ustanoven opatrovník pro řízení v osobě advokáta Mgr. jméno příjmení, rozhodl současně soud o přiznání odměny opatrovníka za zastupování, a to za dva úkony ve věci (převzetí věci a písemné vyjádření), kdy bylo vycházeno z výše odměny za jeden úkon 3.660 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), tj. 2 x 3.660 Kč + 2 x režijní paušál po 300 Kč, tj. celkem 7.920 Kč. Po odečtení 20 % dle § 12a advokátního tarifu (20 % - 1.584 Kč), bylo opatrovníkovi přiznáno celkem 6.336 Kč. Tato odměna bude vyplacena z rozpočtových prostředků soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

16. Vzhledem k charakteru soudního řízení, tj. civilní řízení sporné, soud rozhodoval dle § 148 odst. 1 o. s. ř. rovněž o podílu účastníků na vyplacených nákladech státu, tj. na částce 6.336 Kč, přiznaných jako odměna pro opatrovníka. Pokud úspěch žalobce ve věci činil 53,5 % a úspěch žalovaného 46,5 %, pak soud zavázal žalobce k úhradě částky 2.946 Kč, která představuje 46,5 % na vyplacené odměně opatrovníka. Rovněž žalovaný byl zavázán k úhradě svého podílu na nákladech státu, tj. 3.390 Kč, které představují 53,5 % z nákladů státu. Oba účastníci, tj. žalobce i žalovaný jsou povinni uhradit tyto platby na účet Okresního soudu ve Vsetíně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.