13 C 98/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 44 278,79 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 9.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9.500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.464,56 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 6.548,72 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 52,26 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2.825,59 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 189,59 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok 29 % ročně z částky 9.689,59 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13.940 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13.940 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.119,83 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 14.290,07 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 536,30 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.159,26 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3.261,03 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrok 29 % ročně z částky 17.201,03 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Opatrovníkovi [příjmení] [jméno] [příjmení] se přiznává odměna za zastupování žalované ve výši 5.120 Kč, která mu bude proplacena z rozpočtových prostředků soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalobce je povinen zaplatit státu na nákladech řízení na účet Okresního soudu ve [obec] 2.457,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaná je povinna zaplatit státu na nákladech řízení na účet Okresního soudu ve [obec] 2.662,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem doručeným soudu dne 30. 3. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 44.278,79 Kč s příslušenstvím z titulu dvou uzavřených smluv o zápůjčce, kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], a to ze dne 14. 3. 2018 [číslo] ze dne 6. 12. 2017 [číslo]. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 14. 3. 2018 bylo žalované poskytnuto 10.000 Kč, žalovaná uhradila celkem 500 Kč. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 12. 2017 bylo žalované poskytnuto 20.000 Kč, žalovaná uhradila celkem 6.060 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu a informaci, že obě pohledávky z uvedených smluv, včetně příslušenství, byly postoupeny z [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobce, což bylo žalované oznámeno.

2. Žalované byl ustanoven opatrovníkem pro řízení advokát Mgr. [jméno] [příjmení], a to usnesením zdejšího soudu č. j. 13 C 98/2021-57 ze dne 16. 12. 2021.

3. Opatrovník ve svém písemném vyjádření ze dne 24. 1. 2022 vznesl námitku promlčení za situace, že ve smlouvě o zápůjčce ze dne 14. 3. 2018 měla být poslední splátka uhrazena 21. 3. 2018, což je ze strany žalobce tvrzeno, nikoliv prokázáno. Opatrovník tak uvádí, že dlužná částka se promlčuje po třech letech od uzavření smlouvy s tím, že žaloba byla soudu doručena až 30. 3. 2021. Pokud se jedná o smlouvu o zápůjčce ze dne 6. 12. 2017, pak poslední příslušná splátka měla být dle tvrzení žalobce uhrazena dne 7. 3. 2018. Opatrovník rovněž rozporuje neprokázání posouzení úvěruschopnosti žalované u obou smluv o zápůjčce a obě smlouvy o zápůjčce shledává absolutně neplatnými dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Pokud tedy nebude vyhověno námitce promlčení, má soud rozhodnout o povinnosti žalované vrátit bezdůvodné obohacení ve výši doposud nesplatné jistiny a zamítnout žalobu ve zbývajícím rozsahu. V písemném vyjádření žalobce ze dne 25. 2. 2022 se uvádí, že zesplatnění pohledávky nastalo až po nastaveném režimu splátek, kdy počátkem běhu promlčecí doby dle § 619 odst. 1 o. z. je den po zesplatnění pohledávky. Žaloba byla podána dne 30. 3. 2021, pohledávky tedy promlčeny nejsou. Žalobce poté navrhuje úhradu dluhu ve splátkách.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaná s právním předchůdce žalobce společností [právnická osoba] uzavřela dne 6. 12. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které se do její dispozice dostalo 20.000 Kč; žalovaná se zavázala uhradit k jistině i poplatek ve výši 16.259 Kč, který sestává z: úrok 4.901 Kč, částka za zpracování, doručení a flexibilní splácení 5.340 Kč, částka za administrativní činnost a komfortní splácení 6.018 Kč; splátky byly nastaveny na 18 měsíců po 2.015 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 2.004 Kč. Následnou smlouvou o zápůjčce ze dne 14. 3. 2018, která byla uzavřena mezi shodnými účastníky, se do dispozice žalované dostalo 10.000 Kč; žalovaná se za poskytnutí zápůjčky zavázala uhradit navíc 7.360 Kč, které sestávají z: úrok 1.331 Kč, částka za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení 3.683 Kč, částka za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 2.346 Kč. Žalovaná se celkem zavázala uhradit 17.360 Kč po 45 splátkách ve výši 386 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 376 Kč. Ve formuláři smlouvy není uvedeno, zda se jedná o týdenní či měsíční režim splácení, tato informace absentuje. Na smlouvu o zápůjčce ze dne 6. 12. 2017 žalovaná uhradila celkem 6.060 Kč, což vyplývá z tabulky umoření vyhotovení dne 27. 1. 2020. Na smlouvu o zápůjčce ze dne 14. 3. 2018 žalovaná uhradila celkem 500 Kč, což rovněž vyplynulo z tabulky umoření ze dne 27. 1. 2020. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalobcem ze dne 20. 1. 2020, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020 (doručenka datovaná 14. 2. 2020).

5. K výzvě soudu týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované se žalobce vyjádřil ve svém písemném podání datovaném 20. 7. 2021 tak, že poskytovatel úvěru [právnická osoba] s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (resp. zápůjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalobce rozebírá obě zákaznické karty ze dne 14. 3. 2018 a ze dne 6. 12. 2017 tak, že majetková situace byla ověřena u žalované z pracovní smlouvy, 3 výplatních pásek, za prosinec 2017 až únor 2018 (u druhé smlouvy z výplatních pásek za září a říjen 2017). Současně si u veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce dále zjistil, že žalovaná je zaměstnána na pracovní úvazek plný, že je v nájmu, nemá úvěr z kreditní kary, ani zápůjčku u jiné společnosti. Součástí spisového materiálu jsou pak zákaznické karty ze dne 6. 12. 2017, ve které je uvedeno, že žalovaná má příjem 9.434 Kč, pracuje jako dělník ve firmě [právnická osoba], další čisté příjmy domácnosti jsou 13.124 Kč. Pokud se jedná o běžné měsíční výdaje, tak tyto jsou zaznamenány ve výši 0 Kč za externí splátky i interní splátky a odhadované měsíční výdaje žadatele jsou 2.800 Kč. V kartě zákazníka je dále uvedeno, že pracovní smlouva žalované je od 1. 9. 2017 do 30. 6. 2018 a byly předloženy 3 výplatní pásky za září a říjen 2017. Žádná z uvedených informací není doložena žádnými listinami. Pokud se pak jedná o zákaznickou kartu ze dne 14. 3. 2018, tak je uvedeno, že čistý příjem žadatele je 13.459 Kč. Žalovaná pracuje jako dělník ve firmě [právnická osoba], další čisté příjmy domácnosti jsou 15.178 Kč. U běžných měsíčních výdajů je zaznamenáno, že externí splátky zápůjček jsou 0 Kč, interní splátky 2.000 Kč a odhadované měsíční výdaje 2.300 Kč. U pracovní smlouvy je zaznamenáno, že tato je od 23. 12. 2017 do 30. 6. 2018 a byly předloženy 3 výplatní pásky za měsíce prosinec 2017 až únor 2018. Rovněž tady není doložena žádná listina prokazující informace týkající se příjmů a výdajů žalované.

6. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.

11. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

12. V dané věci se soud nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesl opatrovník žalované a dospěl k následujícím závěrům. Pokud byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 6. 12. 2017 a bylo sjednáno 18 měsíčních splátek, pak první splátka dle smlouvy měla být uhrazena 6. 1. 2019, poslední splátka dne 6. 6. 2020. Prvním dnem prodlení pak je datum 7. 6. 2020. Pokud se jedná o prodlení u smlouvy o zápůjčce ze dne 14. 3. 2018, pak bylo sjednáno 45 splátek, kdy nebylo specifikováno, zda se jedná o týdenní či měsíční splátky; pokud soud vychází z tvrzení žalobce, že se jednalo o 45 týdenních splátek, pak poslední splátka měla být uhrazeno 13. 1. 2019, žalovaná se pak ocitla v prodlení s úhradou dluhu 14. 1. 2019.

13. Vzhledem k ustanovení § 629 odst. 1 o. z., kdy promlčecí lhůta trvá 3 roky lze dospět k závěru, že dluh žalované promlčen není, neboť žaloba ve věci byla podána dne 30. 3. 2021, tedy ještě před uplynutím tříleté promlčecí lhůty.

14. Při vyhodnocování obou smluv o zápůjčce, jak ze dne 6. 12. 2017, tak ze dne 14. 3. 2018 se soud zabýval posouzením úvěruschopnosti žalované v době sepisu smlouvy. Soudu byly předloženy dvě zákaznické karty datované téhož dne, kdy byly sepsány smlouvy o zápůjčce. U obou těchto karet jsou vedeny informace týkající se zaměstnání žalované (dělník v [právnická osoba]), informace týkající se jejího příjmu – 9.434 Kč dne 6. 12. 2017 a 13. 459 Kč ze dne 14. 3. 2018. V obou zákaznických kartách se pak objevují informace o dalších čistých příjmech domácnosti – 13.124 Kč a 15.178 Kč. Žádná z těchto informací týkajících se příjmů však není ověřena oproti dokladům. Je rovněž s podivem, že žalovaná, ač je tvrzen stejný zaměstnavatel, v rozmezí 3 měsíců od uzavření jednotlivých smluv, dosahuje naprosto rozdílného příjmu, tj. 9.434 Kč v případě smlouvy ze dne 6. 12. 2017 a částky 13.459 Kč v případě smlouvy ze dne 14. 3. 2018. Rovněž soud spatřuje rozpor v době uzavřených pracovních smluv, kdy u první tvrzené pracovní smlouvy od 1. 9. 2017 do 30. 6. 2018 (karta zákazníka ze dne 6. 12. 2017), na druhé je u karty zákazníka ze dne 14. 3. 2018 informace, že pracovní smlouva je od 23. 12. 2017 do 30. 6. 2018. Je tedy otázkou, na základě jakých dokladů byly karty zákazníka sepisovány, jaké informace byly ověřovány, když nelze vycházet ani z ověření dalších čistých příjmů domácnosti, které jsou opět odlišné. Právnímu předchůdci žalobce, resp. žalobci lze rovněž vytknout i odhadované měsíční výdaje žadatele, které jsou uvedeny v částce 2.800 Kč v kartě zákazníka ze dne 6. 12. 2017 a ve výši 2.300 Kč v kartě zákazníka ze dne 14. 3. 2018. Tyto měsíční výdaje nerespektují ani výši životního a existenčního minima stanoveného v zákoně č. 110/2006 Sb., kdy částka životního minima jednotlivce měsíčně činí 3.410 Kč. Rovněž je třeba vzít v patrnost i informaci, že takto stanovené životní minimum, které je stanoveno nad odhadovaným měsíčním výdajem žadatele, nezahrnuje ani nezbytné náklady na bydlení. Běžné měsíční výdaje žalované lze tak vyhodnotit jako naprosto podhodnocené oproti reálnému stavu. Za této situace tak byly obě smlouvy o zápůjčce datované 6. 12. 2017 a 14. 3. 2018 vyhodnoceny jako neplatné, neboť posouzení úvěruschopnosti spotřebitele neproběhlo v intencích zákona č. 257/2016 Sb. Pokud tedy bylo na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 14. 3. 2018 žalované poskytnuto 10.000 Kč a žalovaná uhradila 500 Kč, je její povinností z titulu bezdůvodného obohacení žalobci uhradit částku 9.500 Kč, a to společně se zákonnými i kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení (kapitalizované zákonné úroky z prodlení byly přiznány v částce 1.464,56 Kč, a to z dlužné částky 9.500 Kč za období od 29. 3. 2018 do 20. 1. 2020). Naopak všechny další požadované částky z titulu této uzavřené smlouvy ze dne 14. 3. 2018 byly zamítnuty (viz výrok II. tohoto rozsudku). Pokud se jedná o smlouvu o zápůjčce ze dne 6. 12. 2017, pak na jejím základě se do dispozice žalované dostala částka 20.000 Kč, žalovaná uhradila celkem 6.060 Kč. Žalovaná je tak povinna z titulu bezdůvodného obohacení uhradit 13.940 Kč, a to rovněž se zákonnými i kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení (kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení byl přiznán v částce 2.119,83 Kč, kdy je počítáno z dlužné částky 13.940 Kč za období od 7. 4. 2018 do 20. 1. 2020). Další požadované částky byly výrokem IV. zamítnuty, neboť tyto by bylo možno přiznat pouze, pokud by smlouva o zápůjčce byla vyhodnocena jako platná.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy úspěch žalovaného je téměř totožný jako jeho neúspěch (úspěch 52 %, neúspěch 48 %). Za tohoto stavu věci tak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

16. Pokud se jedná o odměnu opatrovníka – advokáta, pak odměna byla vypočtena na 2 úkony právní pomoci (převzetí věci a písemné vyjádření ve věci) dle vyhl. č. 177/1996 Sb. tj. 2 úkony po 2.900 Kč plus 2 režijní paušály po 300 Kč, celkem 6.400 Kč; po odečtení 20 % dle § 12a advokátního tarifu (1.280 Kč) náleží opatrovníkovi 5.120 Kč. Tato odměna bude vyplacena z rozpočtových prostředků soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

17. Dle § 148 o. s. ř. má stát (potažmo zdejší soud), právo na náhradu nákladů, které vynaložil. Tyto náklady spočívají ve vyplacené odměně opatrovníka v celkové výši 5.120 Kč. Pokud žalobce byl neúspěšný ve 48 %, náleží státu z jeho strany náklady řízení ve výši 2.457,60 Kč, žalovaný má uhradit 52 % nákladů státu z částky 5.120 Kč, tj. 2.662,40 Kč.