14 C 47/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Gerlovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 25 427,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 964,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši ve výši 613,61 Kč za dobu od 28. 1. 2022 do 19. 4. 2022 a dále úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 964,99 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni -) částku 2 462,78 Kč, -) kapitalizovaný úrok ve výši 2 393,12 Kč, -) úrok 8,5 % ročně z částky 24 197,77 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení, -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 52,78 Kč od 28. 1. 2022 do 19. 4. 2022, -) zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 2 462,78 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení, <b>se zamítá.</b>

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 991 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 25 427,77 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 7. 4. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal 31 289,99 Kč, celkem uhradil 8 325 Kč. Žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně proto v souladu s čl. 7 úvěrových podmínek úvěr zesplatnila ke dni 13. 1. 2022 a žalovaný byl dopisem z téhož dne vyzván k zaplacení celého úvěru. Žalovaný dluh nesplnil ani na základě předžalobní výzvy. Žalovaná částka 25 427,77 Kč sestává z neuhrazené jistiny 24 197,77 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč Náklady na vymáhání ve výši 230 Kč sestávají z nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 100 Kč za výzvu formou obyčejného psaní a ve výši 130 Kč za výzvu v případě doporučeného psaní. Smluvní pokuta 1 000 Kč je účtována podle podkapitoly 9.1 úvěrových podmínek. Žalobkyně dále požaduje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 2 393,12 Kč. Jedná se úrok, který byl součástí jednotlivých splátek do zesplatnění úvěru a kapitalizovaný úrok 26,28 % p.a. z částky 24 197,77 Kč ode dne následujícího po zesplatnění, tj. od 14. 1. 2022 do dne sepsání žaloby 19. 4. 2022. Dále požaduje úrok 26,28 % p.a. z částky 24 197,77 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení, a úrok z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z jistiny, případných poplatků a smluvních pokut od 15. dne po zesplatnění úvěru, tj. od 28. 1. 2022 do dne sepisu žaloby 19. 4. 2022 ve výši 666,39 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 25 427,77 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení.

2. V doplnění žaloby ze dne 19. 8. 2022 žalobkyně citovala judikaturu týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a uvedla, že u spotřebitelů důsledně zjišťuje jejich kreditní skóre, k čemuž využívá statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Žalobkyně zjišťuje kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky („ MLS“), v jehož rámci je ověřována schopnost klienta splácet finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. MLS je vypočítáván jak na žadatele, tak na jeho domácnost, využije se ten MLS, který je nižší. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Statistický model je podle žalobkyně spolehlivějším způsobem posouzení úvěruschopnosti, než je posouzení na základě vyžádaných výdajů. Odbornou péči je třeba spatřovat mj. ve výpočtu kreditního skóre žalovaného, když tento způsob posouzení úvěruschopnosti žalovaného je statisticky nejspolehlivějším ukazatelem, podle kterého lze predikovat schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr. Částka uhrazená žalovaným ve výši 8 325 Kč byla započtena v částce 7 092,22 Kč na jistinu, v částce 1 132,78 Kč na úrok a v částce 100 Kč na náklady vymáhání.

3. Soud vydal v této věci elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit (podle § 173 odst. 1 o.s.ř. je platební rozkaz nezbytné doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno). Platební rozkaz byl proto zrušen podle ustanovení § 173 odst. 2 o.s.ř.

4. Žalobkyně již v podané žalobě vyznačila, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud tak vyzval žalovaného usnesením, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný neučinil soudu žádné podání, zejména se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými.

5. Soud ve věci provedl následující důkazy, z nichž zjistil: -) z úvěrové smlouvy nadepsané„ [anonymizována dvě slova] [číslo]“ (č.l. 10 – 12), že žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne 7. 4. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 30 000 Kč a roční úrokovou sazbou 26,24 %, výše měsíční splátky byla sjednána na 4 % z dlužné částky, RPSN na 29,69 %. Ve smlouvě bylo sjednáno, že pokud se žalovaný zpozdí se splácením splátky, je žalobkyně oprávněna mu účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání a smluvní pokutu ve výši 500 Kč, maximálně ve výši dlužné splátky, jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně 0,1 % denně z dlužné částky, úrok z prodlení dle platného nařízení vlády. Ve smlouvě byly dále sjednány poplatky; -) z listiny„ Úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]“, ”, že se jedná o součást smlouvy o úvěru a tato obsahuje blíže práva a povinnosti smluvních stran; -) z listiny„ Výpis čerpání, splátek a úhrad“ (č.l. 13), že žalovaný z úvěru vyčerpal celkem částku 31 289,99 Kč, splatil celkem částku 8 325 Kč; -) z listiny„ Výzva ke splacení celého úvěru“ (č.l. 15) a podacího archu (č.l. 16), že žalobkyně dopisem ze dne 13. 1. 2022 vyzvala ke splacení celého úvěru čerpaného na základě smlouvy [číslo] ve lhůtě do 14 dnů ode dne sepsání uvedené výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne 14. 1. 2022; -) z listiny„ Předžalobní výzva k plnění“ (č.l. 17) včetně podacího archu (č.l. 18), že žalobkyně prostřednictvím právního zástupce opět vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky z úvěrové smlouvy, jinak dojde k vymáhání pohledávky soudní cestou. Výzva byla žalovanému odeslána dne 4. 2. 2022; -) z listiny„ Úvěrová karta“ (č.l. 26), že žalobkyně v případě žalovaného vycházela z toho, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, nemá děti, je zaměstnán s příjmem 28 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 25 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti činí 10 000 Kč. V listině je zaznamenána lustrace žalovaného v registru MVCR, CEE, ISIR, KAMALI, VMCR, NRKI a SOLUS. Od příjmů žalovaného 28 000 Kč bylo odečteno životní minimum 3 860 Kč, splátky jiným společnostem 600 Kč bez splátky úvěru na stavební spoření 5 600 Kč, a výše splátky schváleného úvěru a žalobkyně dospěla k limitu měsíční splátky žalovaného 22 815 Kč a dále byl vypočten limit měsíční splátky domácnosti žalovaného tak, že byl sečten příjem žalovaného 28 000 Kč a ostatních členů jeho domácnosti 25 000 Kč a byly odečteny splátky jiným společnostem 6 200 Kč, normativní náklady na bydlení 2 713 Kč, životní minimum členů domácnosti a splátky schváleného úvěru a vypočten limit měsíční splátky domácnosti ve výši 39 502 Kč; -) z listiny“ Úvěrová zpráva” (č.l. 27 – 30) soud zjistil, že žalovanému byl odmítnut osobní úvěr, o který žádal 25. 3. 2021 ve výši 5 000 Kč, který měl být splácen ve 12 měsíčních splátkách, žalovaný měl již tři jiné úvěry, a to kontokorentní úvěr od 24. 7. 2019 s úvěrovým rámcem 35 000 Kč, revolvingový úvěr od 7. 9. 2020 s úvěrovým rámcem 20 000 Kč a výší měsíční splátky 600 Kč a sumou zbývajících splátek 48 183 Kč, úvěr na stavebního spoření ze dne 1. 4. 2020 s výší měsíční splátky 5 600 Kč a zůstatkem jistiny 429 279 Kč.

6. Závěr o skutkovém stavu, jenž soud učinil z žalobkyní uvedených skutkových tvrzení a označených důkazů, je následující: Žalobkyně jako úvěrující s žalovaným jako úvěrovaným uzavřela dne 7. 4. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 30 000 Kč, na jejímž základě poskytla žalovanému částku v celkové výši 31 289,99 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr žalobkyni splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, v nichž byly zahrnuty i úroky a poplatky. Na úvěr uhradil celkem částku 8 325 Kč. Ve smlouvě byla sjednána roční úroková sazba 26,28 %, a pro případ prodlení žalovaného s platbami nárok žalobkyně na účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání a smluvní pokutu ve výši 500 Kč, maximálně ve výši dlužné splátky a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně 0,1 % denně z dlužné částky, úrok z prodlení dle platného nařízení vlády, a dále byly sjednány poplatky. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaný žalobkyni uvedl, že výše jeho příjmu činí 28 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 25 000 Kč, je svobodný, bydlí u rodičů, nemá děti a měsíční výdaje domácnosti činí 10 000 Kč. Žalobkyně si příjmy a výdaje žalovaného neověřila, ale s využitím jím poskytnutých údajů vypočetla měsíční limit splátek žalovaného tak, že od žalovaným tvrzených příjmů odečetla životní minimum, splátky jiným společnostem zjištěné z nebankovního registru klientských informací (dále jen„ NRKI“) bez splátky úvěru ze stavebního spoření a výši splátky schváleného úvěru. Totéž provedla v případě domácnosti žalovaného, kdy ovšem odečetla i normativní náklady na bydlení 2 713 Kč, životní minimum členů domácnosti 3 860 Kč, tedy shodné jako v případě samotného žalovaného, a splátky jiným společnostem zjištění z NRKI, tentokrát včetně úvěru ze stavebního spoření. Podle NRKI byl žalovanému krátce před uzavřením smlouvy o úvěru dne 25. 3. 2021 odmítnut jiný úvěr ve výši 5 000 Kč, který měl splácet ve 12 měsíčních splátkách. Žalovaný měl aktivní kontokorentní úvěr ze dne 24. 7. 2019 s neznámou výší měsíční splátky, revolvingový úvěr ze dne 7. 9. 2020 s úvěrovým rámcem 20 000 Kč a výší měsíční splátky 600 Kč a sumou zbývajících splátek 48 183 Kč, a úvěr ze stavebního spoření ze dne 1. 4. 2020 s měsíční splátkou 5 600 Kč a sumou zbývajících splátek 481 600 Kč. Žalovaný dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené s žalobkyní řádně a včas nesplácel a žalobkyně tak ke dni 13. 1. 2022 úvěr zesplatnila dopisem ze dne 13. 1. 2022, který byl žalovanému odeslán 14. 1. 2022. V témže dopisem vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 14 dnů od sepsání uvedené výzvy. Poté žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení prostřednictvím svého právního zástupce předžalobní výzvou ze dne 3. 2. 2022, která byla žalovanému odeslána dne 4. 2. 2022. Žalovaný neprokázal platbu žalované částky.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Podle § 419 o. z.:„ Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ 9. Podle § 420 odst. 1 o. z.:„ Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.“ 10. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZosÚ“):„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.“ 11. Podle § 87 odst. 1 ZosÚ ve znění účinném v době uzavření úvěrové smlouvy:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 12. Podle § 580 odst. 1 o. z.:„ Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ 13. Podle § 588 odst. 1 o. z.:„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ 14. Podle § 1970 o. z.:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ 15. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.:„ Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.“ 16. Soud po právní stránce věc posoudil podle uvedených ustanovení zákonných právních předpisů a dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, jelikož byla uzavřena mezi žalobkyní jako podnikatelkou v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při uzavírání smlouvy žalobkyně zjevně porušila ustanovení § 86 ZoSÚ, jelikož řádně neprověřila příjmy a zejména výdaje žalovaného, v důsledku čehož je uzavřená úvěrová smlouva neplatná.

17. Žalobkyně si nijak neověřila příjmy a výdaje žalovaného, sama tvrdila, že vycházela ze statistického modelu, který je statisticky nejspolehlivějším ukazatelem, s čímž však nelze souhlasit. Žalobkyně totiž pro výpočet maximální možné splátky úvěru žalovaného vycházela z příjmů, který jí žalovaný sdělil, aniž by si jej žalobkyně jakkoli ověřila. V případě výdajů se žalobkyně nijak nezabývala skutečnými výdaji žalovaného a odečetla od příjmů žalovaného pouze životní minimum a splátku jednoho úvěru zjištěného z NRKI. Žalobkyně přitom z NRKI měla informaci o tom, že krátce před uzavřením smlouvy s ní bylo žalovanému odmítnuto poskytnutí úvěru ve výši pouhých 5 000 Kč, přičemž s ohledem na tuto skutečnost se sama měla úvěruschopností žalovaného o to důkladněji zabývat. Žalovaný navíc měl v době žádosti o úvěr minimálně 3 další závazky, které žalobkyně ve svém výpočtu nijak nezohlednila, přičemž se jednalo o kontokorentní úvěr, revolvingový úvěr se splátkou 600 Kč a úvěr ze stavebního spoření s měsíční splátkou 5 600 Kč. Pokud žalobkyně vycházela pouze z uvedené výše životního minima jednotlivce dle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu a § 1 nařízení vlády č. 61/2020 Sb., pak se jedná pouze o minimální hranici příjmů osoby, jež se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, nejedná se o věrohodné zachycení individuálních potřeb úvěrovaného. Žalobkyně se zjevně na výši výdajů žalovaného ani nedotázala, neboť podle úvěrové karty byl žalovaný dotazován pouze na výdaje domácnosti, které byly uvedeny v částce 10 000 Kč, přičemž je zcela zjevné, že se nemůže jednat o částku pravdivou, neboť jen splátky jiného revolvingového úvěru žalovaného ve výši 600 Kč měsíčně, splátky úvěru žalovaného ze stavebního spoření ve výši 5 600 Kč měsíčně spolu s částkou životního minima jedné osoby 3 860 Kč měsíčně přesahují uvedenou částku. Žalobkyně ani nezjišťovala, jaké výdaje má žalovaný s bydlením, jaké má výdaje na dopravu, záliby, výdaje spojené se zdravotním stavem, jinými splátkami apod., nevyžádala si ani jediný výpis z účtu žalovaného. Zjišťování měsíčního limitu splátek domácnosti tak, jak učinila žalobkyně, je zcela nepovídající, neboť z předložené úvěrové karty není vůbec zjevné, kolik osob v domácnosti s žalovaným mělo bydlet, a navíc zatímco na stranu příjmů byly započteny kromě tvrzených příjmů žalovaného tvrzené příjmy ostatních členů domácnosti, u výdajů bylo vycházeno pouze z výdajů žalovaného jako jediné osoby, byly započteny normativní náklady na bydlení jedné osoby, životní minimum jedné osoby, splátky jiným společnostem jen u žalovaného a jen ty, co byly zjištěny z NRKI u žalovaného. Soud tedy považuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní za zcela nedostatečné 18. Skutečnost, že k posouzení úvěruschopnosti nepostačují samotné údaje sdělené zájemcem o úvěr, ani žádný statistický model, je zřejmá ze samotného znění ustanovení § 86 odst. 1 ZosÚ, podle nějž je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Dle názoru soudu je třeba i při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž„ součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.) .” Také Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

19. S ohledem na to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného a nemohla tak bez důvodných pochybností dospět k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet, neměla podle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ žalovanému úvěr poskytnout.

20. Přesto žalobkyně smlouvu o úvěru s žalovaným uzavřela s vědomím sjednání úroku, poplatků a zajištění svého závazku smluvními sankcemi. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobkyně uvedené v § 86 ZoSÚ byla uzavřena smlouva o úvěru, je třeba takovou smlouvu v souladu s ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o. z. posoudit jako absolutně neplatnou. Porušením povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr je totiž nutné považovat za jednání, které odporuje zákonu (tj. § 86 ZoSÚ), a současně i za jednání, které zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele.

21. Soud v tomto směru odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 1. srpna 2019 č.j. 15 Co 123/2019 – 115 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“ 22. O tom, že k neplatnosti smlouvy z důvodu porušení ust. § 86 odst. 1 ZosÚ ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022 je třeba přihlížet i bez návrhu svědčí i novela ust. § 87 odst. 1 ZosÚ provedená zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022, podle níž byla druhá věta uvedeného ustanovení nahrazena větou„ Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“ Podle důvodové zprávy k tomuto novelizovanému ustanovení právní úprava reaguje na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C -679/18 OPR Finance, který judikoval, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru s tím, že uvedené články„ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Důvodová zpráva dále uvádí, že již před uvedenou novelou měly soudy posuzovat plnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti a vyvodit z toho právní následky i bez návrhu spotřebitele, na základě citované vnitrostátní judikatury, úprava byla provedena z důvodu zajištění větší právní jistoty adresátů normy a jednotného přístupu soudů k dané problematice.

23. Plnila-li žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 31 289,99 Kč, vznikla žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni na jistině vrátit podle § 87 odst. 1 věta třetí ZosÚ. Žalovaný žalobkyni uhradil částku v celkové výši 8 325 Kč, jeho povinnost vrátit žalobkyni jistinu tak trvá v částce 22 964,99 Kč. K úhradě této částky včetně zákonného úroku z prodlení tak byl žalovaný zavázán v rámci výroku I. rozsudku. Ve zbylé části není nárok uplatněný žalobkyní pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný a soud z toho důvodu žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

24. Úrok z prodlení z přiznané jistiny byl přiznán v souladu s § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.. Soud má za prokázané odeslání výzvy ze dne 13. 1. 2022 žalovanému dne 14. 1. 2022. Žalobkyně v této výzvě poskytla žalovanému lhůtu k plnění v délce 14 dnů ode dne sepsání výzvy, splatnost tak nastala dnem 27. 1. 2022 a ode dne 28. 1. 2022 je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl proto žalobkyni přiznán od tohoto data, a to v zákonné výši 11,75 % ročně. S ohledem na to, že žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala ke dni 20. 4. 2022, vypočetl soud zákonný úrok z prodlení z částky 22 964,99 Kč od 28. 1. 2022 do 20. 4. 2022, který činí 613,61 Kč, a od data 20. 1. 2022 soud žalobkyni uvedený úrok přiznal až do zaplacení v nekapitalizované výši.

25. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tedy podle kritéria úspěchu ve věci. Žalobkyně požadovala podanou žalobou částku 25 427,77 Kč s příslušenstvím, soud její nárok shledal důvodným pouze co do částky 22 964,99 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tak byla úspěšná jen z 90,31 % a neúspěšná z 9,69 %, vznikl jí tak nárok na náklady řízení v rozsahu 80,62 % Tyto náklady řízení sestávají ze: a) zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 018 Kč dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/ 1991 Sb.; b) odměny advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí dle § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jako „advokátní tarif“), sepis výzvy k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), ve výši 3 x 300 Kč = 900 Kč dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 advokátního tarifu, když žalobkyně podala návrh na ustáleném vzoru, jež podává opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, c) paušální náhrady hotových výdajů za úkony uvedené ad b) výše ve výši 3 x 100 Kč = 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu; d) náhrady za 21% DPH ve výši 252 Kč; tj. celkem 2 470 Kč Náklady řízení v rozsahu 80,62 % z této částky náležející žalobkyni tak činí 1 991 Kč a byly jí přiznány výrokem III. tohoto rozsudku.

26. Odměnu a náhradu hotových výdajů za písemné podání ze dne 19. 8. 2022 soud žalobkyni ani v rozsahu 80,62 % nepřiznal, jelikož se nejedná o účelně vynaložený úkon právní služby. Povinností žalobkyně bylo podat žalobu řádně s uvedením všech rozhodujících tvrzení, aniž by musela být soudem vyzývána k jejich doplnění. V případě žaloby, kterou se žalobkyně domáhá plnění z titulu spotřebitelského úvěru, je povinností žalobkyně již v žalobě dostatečným způsobem tvrdit, jak byla zkoumána a prověřována úvěruschopnost žalovaného. Pokud tak žalobkyně neučinila, nelze podání, kterým svá tvrzení na výzvu soudu doplnila, považovat za účelně učiněné a odměna a režijní paušál za takové podání nenáleží.