16 C 108/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kotradym ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného 2. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované , o zaplacení 1.270,50 Kč,

I. Žaloba, aby žalovaní byli společně a nerozdílně povinni zaplatit žalobci částku 1.270,50 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle § 157 odst. 4 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Předmětem řízení zahájeného žalobou ze dne 10. 7. 2020 byly nezaplacené náklady řízení žalobce zaplacené jím v exekučním řízení ve věci Okresního soudu v Mostě sp. zn. [spisová značka], kdy toto bylo vedeno proti žalovaným z titulu pravomocného platebního rozkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 4. 2003, č. j. 12 C 136/2003-4. Exekuční řízení však bylo zastaveno usnesením soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 23. 3. 2020, č. j. [číslo jednací] pro osvobození žalovaných od placení pohledávek zahrnutých do jejich oddlužení. Žalobci však dle něj vznikly účelně vynaložené náklady za převzetí věci ve výši žalované částky, kterou po žalovaných společně a nerozdílně požaduje touto žalobou. Uvádí, že žalovaná pohledávka vznikla až po zahájení insolvenčního řízení žalované 2 vedené pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] u Krajského soudu v Ostravě. Žalovaný 1 se ve věci nevyjádřil. Žalovaná 2 navrhovala zamítnutí žaloby, neboť splnila podmínky oddlužení a poukazovala i na názor insolvenčního soudu, který se k jejímu dotazu vyjádřil tak, že nárok žalobce není po právu. Po skutkové stránce má soud z listin doložených žalobcem za prokázaná jeho žalobní tvrzení. Podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona dále platí, že jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka. Podle odst. 2 téhož ustanovení se osvobození podle odst. 1 vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn.

IV. ÚS 3250/14, soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen), s výjimkou situací, kdy je třeba za v řízení úspěšného účastníka namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Podle nálezu také nelze odhlédnout od smyslu a účelu institutu oddlužení, jenž je sanačním způsobem řešení úpadku a který umožňuje, aby dlužník byl po jeho úspěšném provedení skutečně„ oddlužen“. Děje se tak cestou osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, které nebyly věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávky, ačkoli takto uplatněny být mohly (srov. § 414 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon (ani exekuční řád) přitom z tohoto pravidla nestanoví pro případ pohledávky soudního exekutora, který bude usilovat o úhradu nákladů exekuce, žádnou výjimku. Za této situace je dle názoru Ústavního soudu jediným možným výkladem, který by nestál v rozporu se smyslem a účelem zákona, a tedy jediným výkladem, který lze považovat za ústavně konformní, takový výklad, že osvobození dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje i na tuto pohledávku, kterou tedy nelze uspokojit jinak než její přihláškou do insolvenčního řízení. Opačný závěr by totiž zcela popíral smysl oddlužení, neboť si lze snadno představit situaci, kdy by se dlužník, který splnil podmínky pro oddlužení, znovu ocitl v dluhové pasti, tentokráte proto, že by nebyl schopen dostát povinnosti k úhradě nákladů exekucí, které vůči němu byly nařízeny ještě v době před zahájením insolvenčního řízení. Takový výklad však zjevně připustit nelze. K závěru, že pohledávku soudního exekutora spočívající v nákladech exekuce je tento povinen přihlásit jako věřitel do insolvenčního řízení, ostatně dospívá též komentářová literatura (viz Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 294) i judikatura Nejvyššího soudu. Zde je třeba předně poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud uvedl, že soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v § 87 odst. 1 exekučního řádu, má v rámci insolvenčního řízení stejné postavení jako ostatní věřitelé dlužníka (povinného). Po právní stránce má s ohledem na shora uvedené soud na rozdíl od žalobce za to, že je-li dlužník osvobozen od placení exekučně vymáhané pohledávky, musí být z povahy věci osvobozen i od veškerého příslušenství pohledávky včetně nákladů exekuce. Žalovaná částka však právě představuje takové náklady exekuce na straně žalobce, které jsou v tomto případě příslušenstvím pohledávky, které měla být přihlášena do insolvenčního řízení a jen v něm může být uspokojena, a to včetně veškerého příslušenství. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaní byli procesně zcela úspěšní, ale náklady řízení jim dle obsahu spisu nevznikly a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.