16 C 40/2023

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kotradym ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČ Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 49.274,02 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 19.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 30.274,02 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 22.390,66 Kč za dobu od 2. 4. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.085,79 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 996,44 Kč a úrok ve výši 15 % ročně z částky 20.548,07 Kč za dobu od 2. 4. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 4. 10. 2021 mezi právním předchůdcem žalobce právnická osoba. a žalovaným. Tvrdí, že jeho právní předchůdce poskytl žalovanému na úvěru částku 22.000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s dalšími částkami zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 3.960 Kč do 4. 12. 2022. To však ne zcela učinil, když zaplatil na úvěru pouze částku 3.000 Kč. Proto žalobce požaduje, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit částku jistiny ve výši 49.274,02 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 22.390,66 Kč za dobu od 2. 4. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.271,79 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2.494,53 Kč a úrok ve výši 15 % ročně z částky 20.548,07 Kč za dobu od 2. 4. 2023 do zaplacení.

2. Původně bylo žalováno o 49.893,99 Kč s příslušenstvím, ale usnesením zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2023, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2024, bylo řízení co do částky 3 304,24 Kč (smluvní pokuta v částce 619,97 Kč, kapitalizovaný úrok z úvěru za období od 5. 12. 2022 do 1. 4. 2023 v částce 1 498,09 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 5. 12. 2022 do 1. 4.2023 v částce 1 186,18 Kč), zastaveno, pro zpětvzetí této části žaloby žalobcem.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne 4. 10. 2021 uzavřel právní předchůdce žalobce právnická osoba. s žalovaným smlouvou o úvěru ve výši 22.000 Kč, kdy tuto měl žalovaný zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 3.960 Kč do 4. 12. 2022 spolu s dalšími částkami, které vzhledem k právnímu hodnocení smlouvy soud dále nerozvádí. Smlouva obsahuje i další ujednání. Soud je také s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována z informací od žalovaného a dokumentů tímto doložených (šlo o pracovní smlouvu a výplatní pásky). Žalovaný dosahoval příjmu 25.292 Kč měsíčně, tvrzené měsíční výdaje činily 3.000 Kč na bydlení v nájemním bydlení a 3.860 Kč na doprava, jídlo a osobní náklady. Byl svobodný, bezdětný. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána. V řízení nebyly žalobcem tvrzeny jiné než výše uváděné výdaje, kdy tyto nebyly nijak doloženy. Z úřední činnosti soudu je známo, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy o úvěru po lhůtách splatnosti nejméně u dalších dvou závazků v celkové výši přes 225.000 Kč. V zákaznické kartě není o dalších splátkách ničeho uvedeno. Postoupení pohledávky právního předchůdce žalobce na žalobce bylo v řízení prokázáno.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 platí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání použití vnitrostátní úpravy, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

9. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. I z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 vyplývá, že společnosti podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají dokonce jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit (srv. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). V českém prostředí toto příslušné společnosti často nedělaly a místo toho systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla "hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere" (v řadě případů dokonce bylo přímo počítáno s tím, že dlužník úvěr nesplatí - věřitel se "hojil" na následných sankcích a úrocích). Z předlužení způsobeného existencí množství nezvladatelných úvěrů za takového stavu a v odrazu nerovného vztahu mezi věřiteli (podnikateli profesionály) a dlužníky (spotřebiteli) tudíž nelze bez dalšího vinit jen dlužníky, tím méně bez skutkového dokazování konkrétních okolností příčin nesplácení dluhů jejich jednání označit za nemravné. Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 vyplývá, že lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

11. V případě posuzované smlouvy žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného, neboť nedoložil tvrzení a ani příslušné listiny prokazující skutečné výdaje žalovaného, přičemž toto má za následek, že v případě této smlouvy nebylo prokázáno splnění zákonné povinnosti vyplývající z § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. Právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal poměry žalovaného, zejména jeho výdaje, které ani nijak nedoložil, když se spokojil pro posouzení úvěruschopnosti s tvrzenými výdaji žalovaného 6.860 Kč měsíčně. Již jen ze skutečnosti, že žalovaný bydlel, dle jeho tvrzení, v nájmu, lze jen stěží uvěřit výdaji za bydlení ve výši 3.000 Kč měsíčně. Navíc byl žalovaný již několik měsíců po lhůtách splatnosti u nejméně dvou svých závazků v celkové výši přes 225.000 Kč. Nelze uvěřit, že nahlédnutím do příslušných registrů, by tuto skutečnost žalobce nezjistil. Takový postup žalobce nelze akceptovat.

12. Proto soud vyhodnotil smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným za neplatnou, kdy k této skutečnosti je soud povinen přihlížet i bez návrhu (jak je rozvedeno výše v rozsudku Soudního dvora Evropské unie), neboť takovéto jednání žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného úvěr splácet) odporuje evropskému právu, které má přednost před vnitrostátními zákony a tyto je nutné vykládat v souladu s evropským právem, pokud jsou s ním v rozporu.

13. Nad rámec výše uvedeného lze poukázat i na právní názor Krajského soudu v Ostravě, který ve svém rozhodnutí ze 26. 1. 2021, č. j. spisová značka uvádí, že při ověřování úvěruschopnosti žalovaného tak žalobkyně vůbec nezjišťovala, zda a jaké má skutečné výdaje, příp. zda má jiné závazky. Okresní soud tak uzavřel, že úvěrová smlouva je proto ve smyslu § 86, 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 občanského zákoníku neplatná. Absentují rozhodné doklady, zda a v jaké výši žalovaný v domácnosti přispívá na nájem, energie, odpady, pojištění, telefon apod. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s názorem okresního soudu, že žalobkyně řádně nezjišťovala schopnost žalovaného splácet úvěr a řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když za dané situace se nelze spoléhat pouze na prohlášení žalovaného o jeho výdajích, nýbrž je nutno zároveň vyžadovat jejich doložení příslušnými listinami.

14. S ohledem na skutečnost, že úvěr činil celkem 22.000 Kč a žalovaný na něj zaplatil žalobci částku ve výši 3.000 Kč, je žalobce oprávněn, aby mu žalovaný zaplatil dlužnou částku nesplacené jistiny ve výši 19.000 Kč.

15. Ve zbytku byla část žaloby týkající se nároku z této smlouvy zamítnuta jako nedůvodná. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná i její ujednání o smluvní pokutě, smluvních úrocích a nákladech řízení v souvislosti s prodlením žalovaného. Žaloba se tedy zamítá v části, v níž se žalobce domáhá, aby mu byl žalovaný povinen žalobci částku 30.274,02 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 22.390,66 Kč za dobu od 2. 4. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.085,79 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 996,44 Kč a úrok ve výši 15 % ročně z částky 20.548,07 Kč za dobu od 2. 4. 2023 do zaplacení. Všechny tyto nároky byly zamítnuty, neboť smlouva o úvěru, jak bylo uvedeno výše, byla vyhodnocena jako absolutně neplatná, protože odporuje zákonu.

16. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobci přiznáno podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jím požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/20221 ze dne 20. 4. 2022 platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobce na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

17. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Pokud jde o zhodnocení procesní míry úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci, pak míra procesního úspěchu žalobce odpovídá výrazně menší polovině. Žalobci proto na náhradě nákladů řízení nepřísluší ničeho, když žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by mu tyto vznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.