17 C 130/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Šárkou Zemanovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem Městem Valašské Meziříčí sídlem adresa o zaplacení 24.780 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do a) částky poplatku ve výši 3.900,00 Kč, úroku z prodlení ve výši 1.862,44 Kč, úroku ve výši 5.197,32 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 8.000 Kč od 16.1.2021 do 28.6.2021, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8.000 Kč od 16.1.2021 do zaplacení a b) částky poplatku ve výši 2.960,87 Kč, úroku z prodlení ve výši 2.493,06 Kč, úroku ve výši 7.346,02 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9.919,13 Kč od 16.1.2021 do 28.6.2021, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 9.919,13 Kč od 16.1.2021 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7.760 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7.760 Kč od 2.10.2021 do zaplacení.

III. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 10.159,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9.919,13 Kč od 29.6.2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 240 Kč od 29.6.2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7.760 Kč od 29.6.2021 do 1.10.2021, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení nároků vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 25. 3. 2017 mezi [právnická osoba], právním předchůdcem žalobkyně (dále jen„ věřitel“), a žalovaným. Tvrdí, že věřitel žalovanému poskytl částku 8.000 Kč. Žalovaný se zavázal částku spolu s úrokem ve výši 23,72 %, odměnou za administrativní činnost ve výši 1.120 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 3.200 Kč vrátit ve splátkách. Uhradil pouze 2.020 Kč. Žalobkyně se také domáhala zaplacení nároků vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 7.11.2016 mezi věřitelem a žalovaným. Tvrdí, že věřitel žalovanému poskytl na tomto úvěru částku 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal částku spolu s úrokem ve výši 23,72 %, odměnou za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 6.000 Kč vrátit ve splátkách. Uhradil pouze 13.220 Kč. K úvěruschopnosti žalobkyně tvrdí, že dotazem u žalovaného byly zjišťovány jeho poměry, ke kterým předložil doklady zaznamenané v kartách zákazníka.

2. Po zpětvzetí, o kterém bylo rozhodnuto dle § 96 o.s.ř. výrokem I, se žalobkyně domáhá nesplacené jistiny ve výši 8.000 Kč a 9.919,13 Kč s úroky z prodlení.

3. Žalovaný namítá, že již v roce 2008 byl hospitalizován, trpěl poruchami paměti a jeho zdravotní stav vyžadoval celodenní dohled. Posléze bylo znalecky zjištěno, že pro duševní poruchu není schopen domyslet důsledky smluv.

4. Za splnění předpokladů dle ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodoval soud o věci bez nařízení jednání.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dne 7.11.2016 uzavřel věřitel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Žalovaný v ní potvrdil převzetí částky 15.000 Kč. Ve smlouvě se zavázal, že částku spolu s úrokem ve výši 23,72 %, odměnou za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 6.000 Kč vrátí ve splátkách v 58 splátkách po 450 Kč týdně.

6. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že dne 6.11.2016 žalovaný uvedl, že je zaměstnán ve firmě m2 na dobu od dubna 2016 do 31.12.2016 s čistým příjmem 13.900 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnosti, bydlí s manželkou, na bydlení v nájmu vynakládá 3.500 Kč, má ostatní výdaje ve výši 3.500 Kč. Je zatrženo předložení výplatní pásky, pracovní a nájemní smlouvy. Položky jiné příjmy, splátky úvěrů, půjčky a úvěry nevyplnil.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dne 25. 3. 2017 uzavřel věřitel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Žalovaný v ní potvrdil převzetí částky 8.000 Kč. Ve smlouvě se zavázal, že částku spolu s úrokem ve výši 23,72 %, odměnou za administrativní činnost ve výši 1.120 Kč a odměnou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 3.200 Kč vrátit v 58 splátkách po 240 Kč týdně.

8. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že dne 24.3.2017 žalovaný uvedl, že je zaměstnán od ledna 2017 u [anonymizována dvě slova] [obec] na dobu do 31.3.2017 s čistým příjmem 12.220 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnosti, bydlí s manželkou, na bydlení v nájmu vynakládá 3.000 Kč, má ostatní osobní výdaje ve výši 3.500 Kč, splácí úvěr v částce 1.800 Kč měsíčně. Je zatrženo předložení výplatní pásky, pracovní a nájemní smlouvy. Položku jiné příjmy, půjčky a úvěry mimo těch u věřitele nevyplnil.

9. Pohledávky za žalovaným byly postoupeny žalobkyni postupní smlouvou ze dne 15.1.2021. Oznámení o postoupení bylo žalovanému zasíláno zásilkou podanou dne 15.2.2021 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek, z oznámení a z podacího lístku)

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

17. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

18. Podle § 9 odst. 1,3 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

19. Podle § 22 odst. 5 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

20. Podle § 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje některá práva a povinnosti související s odloženou platbou, půjčkou, úvěrem nebo jinou obdobnou finanční službou poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

21. Ustanovení § 1 zákonů o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice 2008/48/ES Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. ve finančním arbitrem citovaném rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39.

22. Ustanovení zákonů o spotřebitelském úvěru ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

23. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ 24. Ustanovení § 9 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru i § 86 odst. 1 a 2 ZosÚ neslouží k ochraně věřitele a jeho schopnosti uspokojit svou pohledávku, ale k ochraně spotřebitele a jeho schopnosti dluh splatit, aniž by přišel o standardní majetek. Věřitel svou povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka nesplní a neprokáže podepsaným prohlášením spotřebitele, že své povinnosti dostál, naopak, jestliže neprokáže dostatečné zjišťování úvěruschopnosti, nastupuje domněnka, že svou povinnosti řádně nesplnil.

25. Přestože ustanovení zákonů o spotřebitelském úvěru ukládají spotřebitelům povinnost poskytnout věřiteli úplné a pravdivé údaje, konečné rozhodnutí, zda smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřít či nikoli pro (ne) úvěruschopnost dlužníka je na věřiteli. Je to on, na jehož žádost spotřebitel informace poskytuje. Je to on, kdo disponuje odbornými znalostmi a je to on, kdo má k uzavření smlouvy přistoupit s odbornou péčí.

26. Žalobkyně neprokázala splnění povinnosti uložené její právní předchůdkyni § 9 odst. 1 a § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. V případě obou smluv věřitel věděl, že žalovanému bude v řádu několika dní ukončen pracovní poměr, ze kterého měl jediný zdroj příjmů. Přesto nezjišťoval a neověřoval, zda mu zůstanou alespoň úspory či příjmy manželky, ze kterých bude schopen své základní výdaje a závazky vůči žalobkyni hradit. Bez povšimnutí věřitel také nechal nevyplněné prohlášení, zda má žalovaný i jiné zápůjčky či úvěry.

27. Věřitel porušením povinnosti ověřit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného porušil jeho práva na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, tj. smluv uzavíraných spotřebitelem s osobou z povahy věci v silnějším postavení (neboť odborně znalou věci), které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 9 odst. 1 a § 86 odst. 1 a 2 zák. o spotřebitelském úvěru porušil kogentní ustanovení zákona a veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností. Jestliže porušením povinnosti věřitele byla uzavřena smlouva, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřené smlouvy jako právní jednání uzavřená v rozporu se zákonem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o.z. absolutně neplatné.

28. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. 8 Co 47/2018-50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577 EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“ 29. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

30. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

31. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

32. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

33. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

34. Ve smyslu § 2993 o.z. má žalobkyně právo jen na to, co její právní předchůdkyně plnila, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny v částce 7.760 Kč. Ve zbylém rozsahu, vyjma úroků z prodlení z jistiny, nárok pro neplatnost smluv o úvěru důvodný není.

35. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 2.3.2021, č.j. 52 Nc 3408/2020 – 88 bylo zjištěno, že žalovaný byl omezen ve svéprávnosti mj. tak, že není schopen právních jednání ohledně opakujícího se plnění. Znaleckým posudkem ze dne 12.8.2020 bylo v řízení o svéprávnost zjištěno, že žalovaný trpí trvalou duševní poruchou, v důsledku které soud jeho svéprávnost výše uvedeným způsobem omezil.

36. Podle § 581 o.z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

37. Úroky z prodlení z přiznané jistiny byly přiznány v souladu s § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení se stalo splatným na výzvu. Žalovaný byl vyzván k zaplacení v oznámení o postoupení a následně v předžalobní upomínce. S ohledem na prokázanou duševní poruchu k datům doručování k nim nelze přihlížet. Výzva k zaplacení tak byla účinně doručena až doručením žaloby opatrovníkovi, tj. dne 1.10.2021. Až od 2.10.2021 je pak žalovaný v prodlení.

38. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o.s.ř. Převážně úspěšný ve věci je žalovaný, který ve zpětvzaté části nezavinil zastavení řízení. Protože ze spisu nevyplývá, že by žalovanému v řízení vznikly náklady, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně tvrdí, že ke zpětvzetí došlo kvůli nesvéprávnosti žalovaného, o které dříve nevěděla, pomíjí však, že ani žalovanému nelze klást vinu na zastavení řízení (nadto s ohledem na výše uvedené právní závěry by ve zpětvzaté části nemohla být žalobkyně úspěšná).

39. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 o.s.ř.