17 C 158/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Šárkou Zemanovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 24.610 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 10.550 Kč s úrokem z prodlení z částky 10.550 Kč od 2.3.2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 14.060 Kč, úrok z prodlení ve výši 2.195,13 Kč, úrok ve výši 6.125,69 Kč, úrok z prodlení z částky 9.000 Kč od 16.1.2021 do 1.3.2021 ve výši 8,5 %, úrok 23,72 % ročně z částky 9.000 Kč od 16.1.2021 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 2.292,91 Kč, úrok ve výši 6.398,56 Kč, úrok z prodlení z částky 8.740,9 Kč od 16.1.2021 do 1.3.2021 ve výši 8,5 %, úrok 23,72 % ročně z částky 8.740,9 Kč od 16.1.2021 do zaplacení, úrok z prodlení z částky 7.190,9 Kč od 2.3.2021 do zaplacení ve výši 8,5 %, úrok z prodlení z částky 10.550 Kč od 2.3.2021 do zaplacení ve výši 0,25 % ročně, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá proti žalovanému zaplacení nároků vyplývajících ze smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených dne 6.2.2017 a 20.11.2016 mezi právnická osoba, právním předchůdcem žalobkyně (dále jen„ věřitel“), a žalovaným. Tvrdí, že věřitel poskytl žalovanému na úvěru ze dne 20.11.2016 částku 10.000 Kč a ze dne 6.2.2017 částku 9.000 Kč. Žalovaný se zavázal částky spolu s úrokem ve výši ve výši 23,72 % ročně, odměnou za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek vrátit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč a 270 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný uhradil pouze 6.050 Kč a 2.400 Kč a domáhá se částek uvedených ve výrocích I a II tohoto rozsudku. K úvěruschopnosti tvrdí, že vycházela z informací a dokladů žalovaného o jeho příjmech a výdajích.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. bylo o věci rozhodnuto bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o půjčce číslo soud zjistil, že dne 20.11.2016 uzavřel věřitel s žalovaným smlouvu o zápůjčce v částce 10.000 Kč. Žalovaný stvrdil převzetí částky a zavázal se zápůjčku s úrokem ve výši 1.400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. V kartě zákazníka ze dne 20.11.2016 žalovaný uvedl, že bydlí v obec, je zaměstnán od srpna 2016 v obec s příjmem 10.385 Kč měsíčně, má 1 vyživovací povinnost, bydlí v nájmu s partnerkou, na bydlení vynakládá 1.000 Kč, má ostatní výdaje ve výši 3.500 Kč. Nemá sjednánu půjčku ani úvěr. Vyplnil předložení výplatních pásek, pracovní smlouvy a Sipo.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo soud zjistil, že dne 6.2.2017 uzavřel věřitel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru v částce 9.000 Kč. Žalovaný stvrdil převzetí částky a zavázal se zápůjčku s úrokem ve výši 1.260 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně a odměnu za administrativní činnost ve výši 1.800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.600 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách po 270 Kč. V kartě zákazníka ze dne 6.2.2017 žalovaný uvedl, že bydlí v obec, je zaměstnán od srpna 2016 v obec s příjmem 10.417 Kč měsíčně, má 1 vyživovací povinnost, bydlí v nájmu s partnerkou, na bydlení vynakládá 1.000 Kč, má ostatní výdaje ve výši 5.000 Kč, splácí úvěr u věřitele částkou 1.350 Kč měsíčně. Vyplnil předložení výplatních pásek, pracovní smlouvy.

6. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni postupní smlouvou ze dne 15.1.2021. Postoupení bylo žalovanému oznámeno a byl také vyzván k úhradě žalované částky do 10 dnů zásilkou podanou dne 15.2.2021 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek, z oznámení a z podacího lístku)

7. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 3 písm. a), b) zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, pro účely tohoto zákona se rozumí a) spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, b) věřitelem osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

12. Podle § 9 odst. 1,3 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

13. Podle § 22 odst. 5 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

14. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

16. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

17. Ustanovení § 1 zákonů o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice 2008/48/ES Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 příjmení příjmení a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správnídu soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39.

18. Zákony číslo Sb. i číslo 2016 Sb. ukládají věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena, zajišťují i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. i č. 145/2010 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ a § 9 zákona č. 145/2010 Sb.

19. Ustanovení § 86 ZosÚ, § 9 zákona č. 145/2010 Sb. ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

20. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti jméno příjmení a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ 21. Věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ a § 9 zákona č. 145/2010 Sb. nesplnil, neboť při nízkých příjmech žalovaného a jedné vyživovací povinnosti nezjišťoval příjmy partnerky, která s ním bydlela, nezjišťoval její výdaje a výdaje jejich dítěte, neověřoval výdaje žalovaného na nájemné, nezjišťoval, zda a jak splácí své jiné závazky než závazky z úvěrů a zápůjček.

22. Pokud by věřitel přistupoval k uzavření smlouvy tak, jak mu ukládá § 86 ZosÚ, musel by u žadatelů o úvěr, u kterých je jejich příjem nižší nebo srovnatelný jako jejich výdaje, vyhodnotit, že dle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ a § 9 zákona č. 145/2010 Sb. není oprávněn úvěr poskytnout.

23. Věřitel porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušil jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ a § 9 zákona č. 145/2010 Sb. zároveň porušil veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností.

24. Přesto věřitel smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím sjednání v součtu vysokého úroku a poplatku. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ a § 9 zákona č. 145/2010 Sb., které odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesly na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti věřitele byly uzavřeny smlouvy o spotřebitelském úvěru, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřené smlouvy jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o.z. absolutně neplatná.

25. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. 8 Co 47/2018-50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky právnická osoba C -106/89, EU:C: 1990, právnická osoba C -240–244/98, EU:C: 2000, jméno příjmení jméno -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C: číslo, bod 32; k směrnici Rady 85/577 EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, jméno jméno, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, příjmení jméno, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, příjmení, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“ 26. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

27. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

28. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

29. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

30. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

31. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

32. Ve smyslu § 2993 o.z. má žalobkyně právo jen na to, co její právní předchůdkyně plnila, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny v částce 10.550 Kč. Ve zbylém rozsahu, vyjma úroků z prodlení, nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není.

33. Úroky z prodlení z přiznané jistiny byly přiznány v souladu s § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení se stalo splatným na výzvu, tj. nejpozději v souladu s výzvou k zaplacení (dřívější výzva nebyla prokázána). Doručení výzvy bylo posuzováno s přihlédnutím k ustanovení §§ 573, 605 a 607 o.z.

34. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. – převážně úspěšná je žalovaný, kterému náklady v řízení nevznikly.

35. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.