18 C 152/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 43 350 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 24 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 111,63 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 561,18 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 31 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 % a úrok 25,35 % ročně z částky 31 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 43 350 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými.

3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

5. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 2. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr v hotovosti ve výši 31 000 Kč. Daný úvěr se žalovaná zavázala splatit do 60 týdnů, a to spolu s částkou 24 800 Kč sestávající z úroku a poplatků (smlouva o úvěru).

6. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má středoškolské vzdělání, bydlí v nájmu, že nemá nezaopatřené děti, že je zaměstnána na dobu neurčitou od roku 2014. Žalovaná dále uvedla, že nemá žádné zápůjčky či úvěry. V žádosti je uvedeno, že příjem žalované činí 20 909 Kč a její výdaje činí 8 800 Kč na bydlení a 5 000 Kč jako ostatní výdaje, jako použitelný příjem je uvedena částka 7 109 Kč (karta zákazníka). Ze smlouvy o nájmu bytu vyplývá, že žalovaná má postavení nájemce, že je sjednáno nájemné ve výši 8 800 Kč měsíčně. Předmětná smlouva však není úplná, neboť žalobkyně předložila pouze první a poslední stranu, ze smlouvy tedy mimo jiné neplyne, jaká je výše plateb za služby (smlouva o nájmu bytu). Z předložené pracovněprávní dokumentace vyplývá, že žalovaná je zaměstnána od roku 2014 jako předák, v roce 2019 činila její hodinová mzda 120 Kč, její příjem v květnu 2019 činil 19 949 Kč, v červnu 2019 činil 22 219 Kč a v červenci 2019 činil 20 560 Kč (pracovní smlouva, mzdový výměr, výplatní lístky).

7. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou ve prospěch žalobkyně, o čemž byla žalovaná vyrozuměna ze strany postupitele (postupní smlouva a její příloha, oznámení o postoupení, potvrzení o odeslání). Žalovaná byla následně vyzvána k plnění právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).

8. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak plyne, že Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil právní názor, že k řádnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

9. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).

10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky.

11. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Původní věřitel především dostatečným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, když se spokojil pouze s nájemní smlouvou, kterou však nepředložil soudu v úplném znění, neboť z ní nelze zjistit výši plateb žalované za služby spojené s užíváním bytu. Dále si původní věřitel nevyžádal od žalované žádné informace a doklady o všech ostatních pravidelných výdajích žalované. V dané souvislosti si původní věřitel nevyžádal ani výpisy z účtu žalované, z nichž by teprve mohl učinit úsudek o reálných výdajích žalované. Žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že veškeré její životní náklady nad rámec nájemného činí 5 000 Kč měsíčně, což odpovídá cca 166 Kč den (tedy na veškeré jídlo, ošacení, dopravu do zaměstnání, hygienu, náklady na telefon apod.), přičemž soud má pochybnosti o správnosti, resp. úplnosti takto uvedené a ničím nedoložené částky. V daném ohledu se tak původní věřitel (nad rámec nájemného) zcela spolehl na ničím nedoložené částky uvedené žalovanou. S ohledem na její poměrně nízký příjem, vysokou částku, kterou měla žalovaná splatit podle smlouvy (více než 20 % jejího ročního čistého příjmu), skutečnost, že výše měsíčních splátek převyšovala 50 % tvrzeného„ použitelného příjmu“ a absentující objektivně reálné částky výdajů bylo povinností původního věřitele výdajovou stránku žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované. Ze všech shora uvedených okolností plyne, že původní věřitel neměl dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit.

12. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, proto byla v tomto ohledu žaloba zamítnuta.

13. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

14. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 18 550 Kč (byla předána částka 31 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 12 450 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat.

15. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud.

16. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se od výše uvedeného odchýlil, kdy zejména strana žalovaná netvrdila, že by ji její možnosti opravňovaly splácet dluh výlučně formou splátek, dospěl soud k tomu, že není namístě nijak zásadní benevolence vůči straně žalované, a bylo tedy rozhodnuto o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení. Žalobkyni proto nepřísluší uplatněný nárok na úrok z prodlení a žaloba byla co do úroku z prodlení zamítnuta.

17. Pro úplnost soud dodává, že k závěru o neplatnosti smlouvy by vedl rovněž obsahový přezkum podmínek smlouvy, neboť mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatky, jednak úroky. Soud ujednání o poplatcích vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí úvěru resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje další složku úroku. Soud má za to, že rozepsání částky 24 800 Kč na více položek na této skutečnosti nic nemění a lze za tím spíše spatřovat snahu věřitele zkreslit skutečnou výši sjednaných úroků – daná částka přitom dosahuje téměř výše jistiny úvěru. Přiměřenost smluvních podmínek je třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 31 000 Kč společně s částkou 24 800 Kč, pak při splácení na dobu 60 týdnů lze dovodit, že úrok činí cca 70 % ročně.

18. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,44 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

19. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez„ spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).

20. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutou službu, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu.

21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr procesního úspěchu převažuje ve prospěch žalované, které však v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.